V prvním patře hlavní sál, prostupující dvěma patry, jeho mallířská výzdoba vzbuzuje iluzi sochařské plastické výzdoby. Stěny a strop zdobí figurální grisaillová malba. Lunety s putti., Hosák, Zemek 1981#, s. 43., Samek 1994#, s. 109-110., I, and Miloš Stehlík, Bohumil Zlámal, Bohumír Lifka, Boskovice: St. zámek a hrad, město a okolí, STN 1955. Ivan Řeholka, Zámek Boskovice, Kraj. střed. stát. památkové péče a ochrany přírody, Brno 1990.
Vstup do zámku průjezdní sloupovou síní, na vrcholu schodiště vedoucího do prvního patra socha dívky. Sochy s antickou tematikou (Hermes od Josefa Käsmanna), mramorové sochy Nereidky a Psyché G. F. Marchese. alegorie, obrazy atd.hraběte Alfonse Mensdorfa-Pouillyho, Hosák, Zemek 1981#, s. 43., Samek 1994#, s. 109-110., and Neoklasicistní zpracování antického námětu odpočívajícího Merkura.
V přízemí vstupního křídla trojlodní sloupová síň se schodištěm na jižní straně. Nad schodištěm do prvního patra mramorová socha dívky s motýlými křídly, sedí vrcholu dříku nízkého kanelovanho sloupu., Hosák, Zemek 1981#, s. 43., Samek 1994#, s. 109-110., and Sochařský typ melancholické sedící dívky, opuštěné Psýché, je typem, který byl v klasicistním a neoklasicistním sochařství několikrát zpracován. Autor Psýché z Boskovic patrně navázal na dílo italského sochaře P. Teneraniho.
Dvě klečící ženské plastiky opírajícící se o nádobu na vodu. and Ženské plastiky byly původně osazeny na fontánách po stranách hlavního předního průčelí zámku, zřízených roku 1816 na zámeckém nádvoří tehdejším majitelem zámku Františkem Antonínem Thun-Hohensteinem.
Kamenné zábradlí zahradní zdi i terasa Glorietu ve východní části jižní zahrady, nazývaného též Čajový pavilon, jsou zdobeny sedmi alegorickými plastikami od neznámého autora. Na zábradlí tři figury: Saturn, Minerva, Vulkán. Na zábradlí glorietu je dnes pouze pět ženských figur. V průčelí Flóra, Ceses, Venuše a Pomona. Na straně obrácené k městu žena s hadem, levá noha nakročená na cistu misticu (Cérés?). Na střeše glorietu dvě mužské figury v zrcadlově převrácené pozici bojovníka (původně se štítem a mečem). Další figury jsou umístěny v interiéru salla terreny: Pomona Venuše, Cérés, Proserpina? (atributy chybí) a ve výklenku na nádvoří zámku, žena držící želvu., Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy., Slavíčková 1991#., and Z původních plastik jsou dnes osazeny kopie, některé originály jsou umístěny v prostorách salla terreny. Představují antická božstva:
Na atice glorietu dvě mužské figury v zrcadlově převrácené pozici útočícího bojovníka s mečem v pravici (původně též se štítem v levici)., Slavíčková 1991#., and Původní atributy - meč a štít, dnes chybí. Figury válečníků jsou inspirovány antickou mramorovou plastikou, tzv. bojovníka (mylně též gladiátora) Borghese, která byla v 17. - 18. století velmi dobře známá z rytin. Plastika z Děčína má v pravé ruce meč a v levé ruce měla nad hlavou štít, oproti originálu místo stromu u pravé nohy má kolem beder svěšenou drapérii. Antická plastika byla nalezena ve střední Itálii v Nettuno (ve vile Neptuna) u Porto d´Anzio před rokem 1611 a stala se pak od roku 1613 součástí sbírek ve vile Borghese v Římě. Camillo Borghese ji roku 1807 prodal Napoleonovi. Dnes je uložena ve sbírkách pařížského Louvre (Ma 527, mramor, 1.69 cm, doplněno pravé rameno a ucho). Autorem bojovníka byl Agasiás z Efesu, syn Dósitheův v 1. století př. Kr. V 18. století byla plastika velmi obdivována a sochaři hojně kopírována jako ukázka proporčního kánonu. Bylo vyrobeno několik bronzových odlitků a mramorových kopií (Paříž, Florencie). V Louvru je kromě originálu i kopie z roku 1683 od Nicolase Costou (1658 - 1733), další kopie z 18. století, doplněná o draperii a trofeje pod nohama bojovníka, je také v Musée Lorrain v Nancy. Pro anglického krále Karla I. vytvořil francouzský sochař Hubert Le Sueur v Římě roku 1631odlitek, byl pak umístěn ve Whitehall. Další kopie byly v majetku některých příslušníků anglických šlechtických rodů (Green Court, Knole v hrabství Kent, Castle Howard). V 18. století byly také vyráběny kovové odlitky této plastiky (Lützschenaer Schlossgarten, u Lipska). Sádrový odlitek byl též od 19. století nedílnou součástí sbírek antických sádrových odlitků. Kromě replik antické plastiky, existovala i díla sochařů, kteří s předlohou zacházeli volněji, například sochy nad bránou hlavního vchodu do zámku Charlottenburg v Berlíně.
Nárožní patrový dům, původně volně stojící. Na obou nárožích fasády hlavního průčelí nika s postavou ženy. Po pravé straně vchodu žena v antické říze, levá ruka přidržuje drapérii, v pozdvižené pravici květinový věnec. V nice, po levé straně vchodu, žena v antické říze, v levé pozdvižené ruce drží pohár, pravou rukou svěšenou podél těla drží hada, který ovíjí její předloktí. and V budově byla od 18. století provozována živnost lékárenská. Pro místní šlechtu zde připravoval léky již od roku 1742 knížecí lékař, chirurg Pavel Konstantin Císař. V roce 1805 se změnila v lékárnu veřejnou a byla nazvána "U Anděla strážce". Kolem roku 1834 byla budova přestavěna novým majitelem, lékárníkem Františkem Linhartem a z té doby pocházejí obě plastiky na hlavní fasádě. Jsou inspirované antickým sochařstvím a souvisejí s lékárenskou živností provozovanou v domě. Bohyně Panakeia, s věncem květů může v tomto případě evokovat léčivé účinky rostlin (tato Asképiova dcera byla bohyní osvobozující od všech nemocí). Starořecká bohyně tělesného zdraví a čistoty Hygieia, krmící hada mlékem z misky, uctívaná v Římě jako Salus, byla považována za patronku lékárníků.
Nárožní nájemní dům, na soklu v přízemí umístěna zmenšenou kopie antické sochy Venuše Mélské. and Socha nahé dívky na podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.
Pomník byl budován od roku 1896, sochy postupně vytvářeny od roku 1901 do roku 1929. Dvacetšest alegorických soch od různých autorů, mezi nimi některé navazující na antické tradice. Alegorie "Práce a Blahobyt" - nahý muž, nese kosu, s ním žena drží květiny a plody; "Válka" - mladý muž řídí dvojspřeží, je nahý, na hlavě přilbici, v ruce drží hada; "Mír" - žena v drapérii, drží v levé ruce palmovou ratolest, řídí dvojspřeží; "Věda a Sláva" - nahý muž, v ruce drží globus s pozlacenou soškou Viktorie držící ratolest, vedle něho žena s věncem na hlavě, v ruce drží vavřínovou snítku (G. Zala, 1906 - 1908). and Budapesti köztéri 1987, č. 115; Gerö 1990; Hájos 2001, s. 28.
Románský kostelík v obci Jakub u Kutné Hory byl, podle autentiky dochované na panské empoře, vysvěcen roku 1165, a to za účasti Vladislava II. a jeho choti královny Judity. Na jižním průčelí jsou dochovány plastiky, které však byly druhotně osazeny až po dokončení kostela. Po stranách vstupního portálu jen fragmenty (patrně sv. Petr a Pavel), v tympanonu nad vchodem žehnající Kristus s knihou a dva andělé s kadidelnicemi po jeho stranách. Ve slepých arkádách patra, nad portálem stojící sv. Jakub (?) s knihou a klečícími donátory (Slavibor a Pavel), po jeho pravé straně sv. Vojtěch (?), po levici postava ve zbroji, sv. Václav (?) a sv. Prokop (?). and Sochy jsou druhotně použité, pro nové osazení musely být upraveny, původně snad pocházely z Prahy nebo severní Itálie (?). Antickou inspirací je kompozice - umístění figur v arkádách, drapérie a tendence osamostatnit sochu od architektury, kontrast v pojednání hlavy a těla téměř do podoby volné plastiky.