Nejvyšší africké hřebenové pohoří Rwenzori (též Ruwenzori) leží na pomezí Ugandy a Demokratické republiky Kongo. Po období nepokojů a příhraničních bojů se v posledních letech území stalo poměrně bezpečnou částí Afriky pro místní obyvatele i zahraniční návštěvníky. Mezi jeho vrcholy patří třetí nejvyšší hora v Africe a nejvyšší africký vrchol nesopečného původu (Mt. Margherita, 5 109 m n. m.). Nejvyšší vrcholy pohoří pokrývají ledovce, které však ustupují vlivem klimatické změny - za posledních 100 let se ledovce zmenšily asi o 80 %. Na svazích pohoří najdeme rostlinná společenstva, která vytvářejí různé vegetační stupně (vysokohorské deštné lesy, vysokohorské bambusové a vřesovcové lesy, subalpínská a alpínská travinná a dřevinná společenstva, subnivální a nivální pustiny). Pohoří na ugandské straně chrání národní park Rwenzori rozkládající se na rozloze bezmála 1 000 kilometrů čtverečních, pro svou výjimečnost se stal součástí světového přírodního dědictví UNESCO. NP Rwenzori představuje ostrov málo narušeného přírodního prostředí v kulturní krajině, které lze poznávat na dvou základních turistických trekových okruzích., The highest peaks of the Rwenzori mountains (including Mt. Margherita, 5 109 m a. s. l.) are covered by glacier. Over the last 100 years 80 % of the glacier has disappeared due to climate change. The slopes are covered by plant communities forming distinct vegetation zones (montane rainforest, bamboo and ericaceous forest, subalpine and alpine grassland and woodland, subnival desert, nival zone). The national park (1 000 km2) can only be explored using two major walking trails, and is surrounded by a cultural landscape., and František Pelc, Libor Ambrozek.
V srdci Austrálie, v jejím vyprahlém středu na jihu Severního teritoria, se nachází národní park Uluru – Kata Tjuta, zaujímající plochu 1 326 km2 a vyhlášený v r. 1985, kde je chráněna unikátní aridní a semiaridní krajina s dominantami dvou skalních útvarů. Z nich je známější jeden z největších pověstných monolitů, domorodým národem Anangů nazývaný Uluru. Uluru má pro místní obyvatele nesmírný kulturní a náboženský význam. Celé území okolo skály Uluru a soustavy nedalekých skalních homolí (Kata Tjuta) odpradávna patřilo místnímu národu Anangů (kmeny Pitjantjatjara a Yankuntjatjara) a zároveň bylo podle pověstí křižovatkou domorodých cest stvoření. Australská vláda v r. 1985 vrátila celé území Anangům a je zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V národním parku bylo zaznamenáno přes 600 druhů rostlin, potvrzeny zatím byly čtyři druhy žab, 74 druhů plazů, 176 druhů ptáků, 50 druhů savců a množství druhů bezobratlých., The Uluru – Kata Tjuta National Park is Australian aboriginal land, recognized by UNESCO as a World Heritage Area. The park covers 1 326 km2 and is located near the centre of the continent, in arid and semi-arid landscape. Uluru (also called Ayers Rock) and Kata Tjuta are world-renowned rocks made from arkose sandstone and conglomerate. Unique natural and cultural features of this park are mentioned and examples of typical landscape, plant and animal species (both native and alien) are presented., and Lubomír Hanel, Jana Hanelová.
Studovali jsme výskyt pavouků v půdě, v puklinách v hornině, v kamenitých sutích a v jeskyních České republiky, to jest v podzemních biotopech na hloubkovém gradientu od 10 cm do 100 m. Třináct druhů vykazovalo nějaká morfologická přizpůsobení k životu v podzemí. Druhy s výrazně redukovanýma očima jsme našli jak v hlubokých jeskyních, tak i v povrchových biotopech daleko od krasu. Údaje o morfologii a rozšíření ukazují na to, že troglomorfní druhy musely v průběhu zalednění opakovaně migrovat z jeskyní do povrchových biotopů., Using data from the Czech Republic, we studied the distribution of spiders in soils, crevice systems, scree and caves, i.e. subterranean habitats at depths spanning from 10 cm to 100 m. Thirteen species exhibit morphological adaptations to life in subterranean habitats. Advanced troglomorphic characters occur in deep caves as well as in surface habitats far from karst regions. We hypothesize that troglomorphic populations of spiders in Central Europe repeatedly migrated from caves to subsurface and surface habitats during glaciations., and Vlastimil Růžička.
This paper introduces a very interesting group of curculionid beetles – weevils of the tribe Cleonini. This tribe includes quite a remarkable large species associated with non-forest habitats, most of which are currently considered endangered. In spite of being very popular among coleopterists, this group of beetles has not been studied in detail within the Czech Republic. and Robert Stejskal, Filip Trnka.
This paper introduces a very interesting group of curculionid beetles–weevils of the tribe Lixini. This tribe includes a quite re-markable large species, most of which are currently considered endangered. They are associated with non-forest habitats and re-quire various kinds of habitat disturbation which ensures their successful survival., Robert Stejskal, Filip Trnka., and 13 barev. fot.
Natural and commercial Salix clones differ in their ecophysiological response to Zn stress This study was carried out to determine the effect of different zinc concentrations on the ecophysiological response of Salix clones: four commercial clones (“1962”, “1968”, “Drago”, and “Levante”) selected for short rotation coppice, and one natural clone, “Sacco”, obtained from a contaminated area. Gas exchanges, chlorophyll a fluorescence (JIP-test), relative chlorophyll content, and biometric parameters were measured in plants grown for fifteen days in soil containing Zn concentrations of 0, 300, 750, and 1,500 mg(ZnCl2) kg-1. Ecophysiological response to metal stress differed in dependence on the Zn concentration and clone. At the low Zn concentration (300 mg kg-1), the absence of any significant reductions in parameters investigated indicated an efficient plant homeostasis to maintain the metal content within phytotoxic limits. Stomatal limitation, observed at 750 and 1,500 mg kg-1, which was found in all clones after three days of the treatment, might be caused by indirect effects of metal on guard cells. Among commercial clones, “Drago” was more sensitive to Zn stress, showing inhibition of growth, while “1962” clone showed a downregulation of PSII photochemistry following the slowdown in the Calvin-Benson cycle. On the contrary, the natural Salix clone (“Sacco”) performed better compared to the other clones due to activation of a photosynthetic compensatory mechanism., A. Bernardini, E. Salvatori, S. Di Re, L. Fusaro, G. Nervo, F. Manes., and Obsahuje seznam literatury
V článku autor upozorňuje na velmi rychlý ústup krasce Eurythyrea quercus (Buprestidae) z jeho donedávna nejrozsáhlejších lokalit v České republice, a to v dolní části jihomoravského luhu. Až do začátku 90. let minulého století se jeho zdejší metapopulace zdála být dostatečně stabilní. Po rozsáhlých vodohospodářských úpravách zdejší krajiny však výrazně poklesla hladina spodní vody. A poněvadž tak většina velmi starých solitérních dubů letních (Quercus robur), jeho zdejší jediná živná rostlina na nivních loukách, rychle uschla, ocitl se tak stejně rychle i tento brouk na hranici vymření. Pro jeho záchranu v tomto luhu proto autor doporučuje urychleně vyzkoušet oslunění starých dubů dosud uzavřených v okolních souvislých porostech, a tím vytvořit pro E. quercus nové biotopy., The article warns of the very rapid disappearance of the beetle Eurythyrea quercus (Buprestidae) from the lower section of the South Moravian meadowland, until recently the most extensive sites of the species in the Czech Republic. Until the beginning of the 1990s its local metapopulation seemed to be sufficiently stable. However, after extensive water regime alterations, the groundwater level sank considerably. As the majority of very old solitary Pedunculate Oaks (Quercus robur), its only local host plant on alluvial meadows, are quickly drying up, this beetle has found itself on the brink of extinction., and Mladen Kaděra.
V příspěvku je popsán objev larvy jednoho z nejtajemnějších krasců Austrálie – Julodimorpha saundersii. Díky objevu larvy bylo vyjasněno taxonomické postavení rodu na základě srovnávací, larvální morfologie. Nehledě na morfologickou podobnost dospělců rodů Julodimorpha a Julodis (podčeleď Julodinae) bylo na základě larválních znaků potvrzeno, že rod Julodimorpha je samostatným primitivním tribem podčeledi Buprestinae. Objev larvy tohoto rodu je typickým příkladem náhody, která je někdy nutná i při vědeckém zkoumání. Další příklad takové výjimečné náhody je ilustrován na objevu larvy dalšího krasce, Coomaniella violaceipennis z Thajska, jehož larvy se vyvíjejí v korunových liánách pralesních velikánů., The discovery of the larva of one of the most enigmatic Australian Buprestid beetles, Julodimorpha saundersii, is briefly discussed. The taxonomic position of the genus has been clarified using comparative larval morphology. Regardless of the morphological similarity of the adults with the genus Julodis (subfamily Julodinae), the larval characteristics of the genus Julodimorpha confirmed its placement as an independent, primitive tribe of the subfamily Buprestinae. Another example of good luck in scientific research is described, concerning buprestid beetle Coomaniella violaceipennis from Thailand, larvae of which are borers in the canopy climbers., and Svatopluk Bílý.
The monotypic genus Silvispina M. Wang & Soulier-Perkins, gen. n. and new species S. changpotou M. Wang & Soulier-Perkins, sp. n. belonging to the family Lophopidae Stål, 1866, from Yunnan Province in China, is described and illustrated. The peculiarity of the first metatarsal segment of this genus is stressed and the taxonomic position of this new genus is discussed. The ornamentation and shape of metatibia and first tarsal segment (the characters that currently distinguish the subfamilies Menoscinae and Lophopinae) do not agree with either subfamily and the new genus is placed as incertae sedis in the Lophopidae. The genus Ridesa Schumacher, 1915 is removed from the family Lophopidae and placed in the Achilidae., Menglin Wang, Yinglun Wang, Adeline Soulier-Perkins., and Obsahuje bibliografii