Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845–1892) byl zakládajícím ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v 19. století patřil k průkopníkům vědecky fundovaného orientalismu. Strávil v Egyptě několik let studiem islámské architektury a po návratu do Evropy se stal uznávaným specialistou na orientální stavby i umělecké řemeslo. V roce 1873 byl podle jeho projektu zbudován egyptský pavilon na světové výstavě ve Vídni. Edice představuje fragmenty jeho odeslané osobní i pracovní korespondence, které jsou rozptýleny v různých českých i rakouských archivech. Obsáhlý konvolut chová Wienbibliothek im Rathaus. Dopisy historiku umění Rudolfovi Eitelbergerovi a malíři Bernhardu Fiedlerovi se týkají přípravy historické výstavy islámské architektury, kterou Schmoranz organizoval v roce 1876. Velmi pozoruhodný je dopis architektu Andreasi Streitovi, který informuje o zákulisním dění při volbě výboru pro přípravu slavnostního průvodu k stříbrné svatbě rakouského panovnického páru v roce 1879 a o tenzích mezi vídeňskými umělci, které tuto volbu provázely. Z korespondence uložené v českých archivech jsou do edice zařazeny dopisy z fondu Národního muzea adresované architektu Josefu Schulzovi a Vojtěchu Náprstkovi, v nichž Schmoranz píše o svém pobytu v Káhiře. Schulzova pozůstalost obsahuje ještě další Schmoranzovy listy, z nichž se dozvídáme podrobnosti o přípravě expozice islámské architektury a o Schulzově snaze výstavu reprízovat v Praze. V dalších dopisech Schmoranz referuje o svých aktivitách při pořádání rakouské expozice na světové výstavě v Paříži nebo pražskému kolegovi doporučuje vídeňské řemeslníky. V Památníku národního písemnictví se mj. zachoval Schmoranzův dopis K. B. Mádlovi vztahující se k jeho roli ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze. and František Schmoranz Jr. (1845–1892), an Austrian architect of Czech origin, was the founding director of the School of Applied Arts in Prague and one of the pioneers of scientifically based Orientalism in the 19th century. He spent several years studying Islamic architecture in Egypt, and upon his return to Europe became a recognised specialist in Oriental buildings and arts and crafts. In 1873, he designed the Egyptian pavilion for the Vienna World’s Fair. This issue presents fragments of both work-related and personal letters that he wrote, which are scattered around various Czech and Austrian archives. A large collection of papers is held by the Wienbibliothek im Rathaus. The letters addressed to the art historian Rudolf Eitelberger and the painter Bernhard Fiedler relate to the preparation of a historical exhibition of Islamic architecture that Schmoranz organised in 1876. A particularly fascinating letter is that sent to the architect Andreas Streit, informing him of goings-on behind the scenes during the election of a committee overseeing the ceremonial parade for the silver wedding of the Austrian royal couple in 1879, and of the tensions between Viennese artists that accompanied the election. From the correspondence stored in Czech archives, the issue includes letters from the National Museum’s collection addressed to the architect Josef Schulz and Vojtěch Náprstek, in which Schmoranz writes about his stay in Cairo. Schulz’s estate contains other of Schmoranz’s papers, from which we learn details of the preparation of an exhibition of Islamic architecture and Schulz’s efforts to reprise the exhibition in Prague. In other letters Schmoranz reports on his activities during the organisation of the Austrian exhibition at the Exposition Universelle in Paris, and recommends Viennese craftsmen to a colleague in Prague. Along with other material, Schmoranz’s letter to Karel Boromejský Mádl regarding the latter’s role as director of the School of Applied Arts in Prague has been preserved at the Museum of Czech Literature.
Studie Evy Myslivcové se zabývá korespondencí mezi hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a jeho blízkým přítelem Aloisem Göblem., This article introduces newly found photocopies of two letters from Antonín Dvořák to Alois Göbl with heretofore unknown and unpublished contents (newly discovered facts about Dvořák’s life and about period reception of his masterpieces – e.g. the Symphony No. 9 in E Minor “From the New World”, op. 95, and the Cello Concerto in B Minor, op. 104) and places them within the context of Dvořák’s correspondence addressed to his friend Göbl in Sychrov that has already been published in several different editions., Eva Myslivcová., Rubrika: Studie, and Německé resumé na s. 299, anglický abstrakt na s. 289.
Příspěvek se věnuje korespondenci z let 1932–1935 mezi brněnským rodákem Františkem Kalivodou (1913–1971) a berlínskou umělkyní Hannah Höchovou (1889–1978). Dopisy, uložené v Muzeu města Brna a Berlinische Galerie, informují o jejich přátelství a spolupráci, které se manifestovaly v podobě publikování textů a fotomontáží Höchové v československých časopisech i v její samostatné výstavě v Brně – vše v režii Kalivodově. Zároveň jejich korespondence nabízí jedinečný náhled do fungování rozvětvené sítě evropského modernismu meziválečného období. Její výzkum pomáhá pochopit vzájemné vztahy mezi jednotlivými aktéry a odhalit jejich nadregionální propojení i lokální specifika. Rovněž přispívá k překonávání předsudků, k nimž patří například nerovný a závislý vztah „periferií“, do kterých se obvykle zařazuje celá střední a východní Evropa, na „centrech“, zpravidla západních metropolí jako Berlín či Paříž. Východiskem pro tuto studii je předpoklad, že aktéři z různých regionů se ovlivňovali rovnocenně a vzájemně. Dobrým příkladem pro takový nehierarchický vztah je právě kontakt mezi Hannah Höchovou, která je dnes součástí kánonu evropského modernismu, a Františkem Kalivodou, částečně historií zapomenutým. and The article looks at the correspondence in 1932–1935 between the Brno-born František Kalivoda (1913–1971) and the Berlin artist Hannah Höch (1889–1978). The letters, now in the Brno City Museum and the Berlinische Galerie, testify to their friendship and collaboration in the form of the publication of Höch’s texts and photomontages in Czechoslovak journals and in her solo exhibition in Brno — all organised by Kalivoda. At the same time their correspondence offers a unique insight into the functioning of the widely spread network of European modernism in the interwar period. Its study helps us to understand the relationships between the different actors and uncover both their supra-regional connections and distinctive local features. It also helps us to overcome prejudices including the notion of the unequal and dependent relationship of the ‘periphery’, usually regarded as including the whole of Central and Eastern Europe, on ‘centres’ — as a rule the big Western metropolises like Berlin or Paris. The premise of this study is that the actors from different regions influenced each other mutually and on an equal basis. The contact between Hannah Höch, who is today part of the canon of European modernism, and František Kalivoda, now partly forgotten by history, is a good example of this kind of nonhierarchical relationship
On the basis of two new publications associated with Richard Weiner the man and his work, i.e. an edition of Weiner’s French correspondence with members of the French group Le Grand Jeu, published under the title Correspondances croisées 1927–1937 (eds. Erika Abrams and Billy Dranty) and a collection of early prose works compiled by Michal Jareš (The Broken Thread and Other Prose), this article reflects on selected issues, problems and themes involving textology, editology and text interpretation.
Studie Kateřiny Nové se zabývá vzájemnými vztahy mezi dirigentem Václavem Talichem a hudebním vědcem Otakarem Šourkem, které vykládá s pomocí dochované korespondence těchto osobností., The friendship between the music writer, critic, and organizer Otakar Šourek and the world-famous conductor Václav Talich lasted nearly 50 years. We can get an idea of the intensity of their friendship by studying their mutual correspondence. Šourek always deeply admired Talich, and he tried to support him with all of his might (although not unconditionally). Talich, on the other hand, respected Šourek, and he confided in him about his everyday cares and joys, but in their correspondence we also find deep reflections about the music of Antonín Dvořák or comments about current politics and social issues. Talich’s letters thus give us a glimpse beneath the surface of the daily life of one of the most prominent Czech conductors., Kateřina Nová., Rubrika: Studie, and Anglické resumé na s. 319, anglický abstrakt 301.
The music critic, writer, and organizer Otakar Šourek was bound to the world-famous conductor Václav Talich by a close friendship practically throughout their lifetimes. The study of their mutual correspondence provides valuable information about their experiences during the difficult years of the Nazi occupation and following the Communist putsch. Šourek was Talichs advisor and confidant, and even during the hardest years, he always expressed his support for Talich and gave him practical assistance. Talich greatly valued Šourek for his personal character and for the work he had done in the field of Dvořák scholarship. The article is a continuation of a study published in Hudební věda 49 (2012), No. 3, pp. 301-320., Kateřina Nová., Rubrika: Studie, and Anglické resumé na s. 143-144.
This study is dedicated to documenting the relationship between these two important musicians on the basis of excerpts from extant written sources. The most important documentation of contacts between Vaclav Jan Tomasek (1774-1850) and Carl Maria von Weber (1786-1826), who worked in Prague from 1813 until 1817 as Kapellmeister of the Estates Theatre, is Tomaseks autobiography published in Prague in 1845-1850 in a yearbook titled Libussa. We find additional brief documentation in Weber's diaries and in the correspondence of both men addressed to other persons. Tomasek's autobiography is also important documentation of how Weber's works were viewed by the German public and music critics., Obsahuje seznam literatury, and Anglické resumé na s. 82.