The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.
Oblast klinického hodnocení byla v posledních desetiletích vystavena nemalému tlaku nových, často velmi zlomových, vědeckých objevů z oblastí medicíny, biologie, chemie, fyziky a informačních technologií. Stejným tempem, jakým se vyvíjí věda, by se měly vyvíjet i etické kodexy, principy a postupy vztahující se ke klinickému hodnocení. I přes to, že v průběhu 20. a 21. století vznikl v různých částech světa nespočet etických kodexů a směrnic vztahujících se ke klinickému výzkumu, stále nacházíme sporná témata, která na řešení teprve čekají. Velmi klíčová celosvětová témata jsou: nedostatečná informovanost pacienta účastnícího se klinického hodnocení, střet zájmů, dostupnost léčby po ukončení klinického hodnocení, podvodná jednání, osud Směrnice správné klinické praxe, rozdílná interpretace platné legislativy Evropské unie a další. and In the last decade the area of clinical evaluation was exposed to a significant pressure of new and frequently ground-braking, scientific inventions in the area of medicine, biology, chemistry, physics and information technologies. Codes of ethics, principles and procedures relating to the clinical evaluation should be also developing in the same pace as the science develops. In spite of the fact that numerous codes of ethics and directives relating to the clinical research came into existence in various parts of the world , we still encounter controversial topics that still wait for their resolution. The very significant global topics include: insufficient acquaintance of a patient participating in a clinical evaluation, conflict of interests, availability of treatment after completion of a clinical evaluation, fradulous behavior, fate of the good clinical practice directive, different interpretation of valid legislation of the European Union and other topics.
Príspevok pojednáva o teoretických a praktických aspektoch podávania, vybavovania a prešetrovania sťažností a podávania a vybavovania petícií v podmienkach Slovenskej republiky. Zaoberáme sa v jednotlivých častiach príspevku prijímaním sťažností, príslušnosťou orgánu verejnej správy na vybavenie sťažnosti, prešetrovaním a vybavovaním sťažností. Pozornosť venujeme obsahu a výkonu petičného práva ako aj postupu pri podávaní a vybavovaní petícií. Príspevok sme doplnili o grafické spracovanie počtu podaných sťažností a petícií v rezorte zdravotníctva v rokoch 2007–2014 and This paper deals with theoretical and practical aspects of submission, handling and investigation of complaints and the submission and processing of petitions in the Slovak Republic. In different parts of the paper we deal with taking complaints, membership of a public authority for dealing with complaints, investigations of complaints. In the paper we pay attention to the content and performance of right of petition, as well as the procedure for filing and processing of petitions. We completed this paper about the graphical processing of the number of complaints and petitions in the health sector in 2007–2014
Data protection is an integral part of privacy protection in healthcare services as processing of personal data of patients is essential for providing health care services. Currently, protection of personal data is regulated by Member State Law, transposing Directive 95/46/EC in individual Member States. From May 2018, Regulation (EU) 2016/679 of the European Parliament and of the Council (GDPR) will apply. To what extent will the regulation affect the provision of health services? Will there be any major changes? What should health care services provider put his focus on when implementing GDPR? and Ochrana osobných údajov je komplementárnou súčasťou ochrany súkromia pri poskytovaní zdravotných služieb. Táto činnosť je totiž nevyhnutne spojená so zaznamenávaním (spracúvaním) osobných údajov, a to predovšetkým osobných údajov osôb, ktorým poskytujú zdravotné služby. Doteraz ochranu osobných údajov upravovali v jednotlivých členských štátoch vnútroštátne (národné) úpravy, ktorými sa transponovala smernica 95/46/ES. Od mája 2018 sa začne uplatňovať Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady (EÚ) 2016/679 (GDPR). V akom rozsahu sa nariadenie dotkne poskytovania zdravotných služieb? Dôjde k nejakým zásadným zmenám? Čomu by mal poskytovateľ venovať pozornosť?