Recenzent seznamuje s výklady britského historika v knize a spatřuje jejich přínos především v bohaté faktografii, založené na důkladném studiu francouzských archivních materiálů, a v neotřelém pohledu, nezatíženém rozsáhlými a mnohdy vášnivými diskusemi nad fenomény kolaborace a odboje ve francouzské historiografii a společnosti. K hlavním kladům knihy podle něj patří také interdisciplinarita, propojující přístupy sociálních dějin, dějin každodennosti a dějin policie s takzvanými velkými politickými dějinami. Autor načrtává mnohem různorodější a rozpornější obraz reality, než odpovídá zavedeným mýtům o policii ve velkém a dobrovolně kolaborující s režimem ve Vichy i s Němci, o její zbabělosti a setrvalém propojení se zločinem., The reviewer provides an account of interpretations of the British historian; he sees their main contribution in rich facts based on a thorough study of French archival documents and a novel angle of view unburdened by extensive and often heater discussions over phenomena of resistance and collaboration in the French histography and society. In the interviewer´s opinion, the book´s strenghts also include an interdisciplinary approach combining social history, everydayyhistory and police history with the so-called great political history. The author drafts a much more diverse and disparate picture of reality than that suggested by established myths about the police force extensively and voluntarily collaborating both with Germans and the Vichy regime, about the cowardice of police officers and their permanent links to the world of crime., [autor recenze]. Dalibor Vácha, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autorovi první biografie Petr Zenkla (1884-1975) se podle recenzenta podařilo beze zbytku splnit záměr přiblížit a kriticky zhodnotit jeho politický i osobní život a představit myšlenkový rámec, který formoval jeho činy. Čtivě, přehledně a s erudicí líčí jeho životní dráhu od vzestupu v pražské komunální politice mezi válkami, s vrcholem ve funkci primátora Prahy (od dubna 1937 do února 1939 a znovu od srpna 1945 do května 1946), přes léta nacistického věznění v koncentračním táboře, poválečné mocenské boje s komunisty ve funkci předsedy Československé strany národněsocialistické a místopředsedy vlády Národní fronty, porážku v únorové politické krizi roku 1948 a útěk do amerického exilu až po dvacetileté působení ve vedoucích pozicích československých exilových politických struktur (zprvu jako předsedy Rady svobodného Československa). Ve své práci přitom přináší množství cenných poznatků k řadě dalších historických témat, jako je pražská komunální politika a systém sociální péče v období první Československé republiky, a zejména dějiny československého poúnorového exilu., According to the reviewer, the author of this the first biography of Petr Zenkl (1884-1975) has fully succeeded in meeting his aim of giving the reader a good picture of Zenkl´s political and personal life, while critically assessing them, and presenting the intellectual framework that shaped Zenkl´s actions. Readable, clear, and well informed, the book describes the course of Zenkl´s life from his rise in Prague local politics between the two world wars, and when he reached his political peak as mayor from April 1937 to February 1939 and from August 1945 to May 1946 (his two terms as Mayor separated by his year as a prisoner in Nazi concentration camps), his post-war power struggle with the Communists when he was chairman of the Czechoslovak National Social Party and deputy premier in the National Front government, followed by his defeat in the political crisis of February 1948 and then his escape to America, where he worked for twenty years in senior posts in Czechoslovak exile organizations, for instance, as chairman of the exile Council of Free Czechoslovakia. The book, according to the reviewer, provides much valuable information on a number of other historical topics, including Prague local politics, the social security system of the first Czechoslovak Republic, and, in particular, the history of Czechoslovak exiles after February 1948., [autor recenze] Ondřej Koutek., and Obsahuje bibliografické odkazy
Politik Petr Pithart (1941), bývalý disident, premiér české vlády a později dlouhá léta předseda či místopředseda Senátu Parlamentu ČR, je také autorem řady knih o politice a moderních českých dějinách. V poslední z nich reflektuje svou roli v politice v období od února 1990, kdy se stal předsedou české vlády, do volební porážky jeho Občanského hnutí v červnu 1992. Recenzentka připomíná zvláště pasáže věnované rozdělení kompetencí mezi republikové vlády a federální vládu, scénářům ekonomické reformy, privatizaci průmyslových podniků nebo fungování tehdejší politiky. Autor se pohybuje mezi sebekritikou a sebeobhajobou a je podle ní silný tehdy, když příliš nemoralizuje a věcně popisuje., From the 1960s to the 1990s, Petr Pithart (b. 1941) was a leading dissident. After the Changes beginning in late 1989 he became Premier of the Czech Government and, later, was for years the Speaker or Deputy Speaker of the Czech Senate. He is also the author of a number of books about politics and modern Czech history. In his most recent publication, whose title translates as "After Eighty-nine: Recollections and meditations" (the third volume of Pithart´s collected works), he considers his role in the period from February 1990, when he was elected Czech Premier, to the defeat his party, the Citizen´s Movement (Občanské hnutí), in the general elections of June 1992. The reviewer notes in particular the passages devoted to the division of powers between the Czech and Slovak governments on the one hand and the Federal Government on the other, the scenarios for economic reform, the privatization of industries, and politics in practice. According to the reviewer, Pithart moves in this publicaton between self-criticism and self-defence and is at his strongest when he avoids moralizing and sticks instead to factual description., [autor recenze] Adéla Gjuričová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent představuje ediční řadu monografií evropských států „Evropské dějiny ve 20. století“ (Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert), kterou v mnichovském nakladatelství C. H. Beck inicioval a řídí odborník na soudobé dějiny Ulrich Herbert a jejíž součástí jsou Borodziejovy dějiny Polska. Podle recenzenta patří k nejinvenčnějším z dosud vydaných svazků řady. Přístup autora, předního polského historika soudobých dějin, k tématu hodnotí jako věcně kritický, z metodologického hlediska kombinující „nové politické dějiny“ se sociálně vnímanými hospodářskými dějinami a aspekty dějin mentalit. Za hlavní přínos pokládá diferencovaný pohled na polské dějiny, zahrnující v sobě pluralitu historických aktérů s jejich rozdílnými záměry a vnímáním reality., The reviewer presents a series of monographs on the history of individual European countries. Called Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert (European History in the Twentieth Century), the series was initiated by C. H. Beck, Munich, and is edited by an expert on contemporary history, Ulrich Herbert. The reviewer then considers one of the books in the series, Borodziej’s history of Poland. According to the reviewer, it is among the most inventive of the volumes published so far. Borodziej is a leading Polish scholar of contemporary history, and, according to the reviewer, the approach he takes in the book is factually critical, combining ‘new political history’ with socially perceived economic history and aspects of the history of mentalities. He considers the chief contribution to be its differentiated view of Polish history, comprising a plurality of historical actors with different aims and perceptions of reality., and [autor recenze] Jiří Pešek.
a1_Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS - Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze., a2_Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze., b1_This article is discusses part of the political opposition to the authoritarian regime of António Oliveira de Salazar (1889-1970) in Portugal, which comprised Portuguese Communist emigrants to Czechoslovakia, who had come to the country between the Communist takeover in Czechoslovakia in 1948 and the ‘Carnation Revolution’ in Portugal in 1974. On the basis of records from Portuguese and Czech archives, the author traces their activity, status in the host country, and links with the exile centre of the Portuguese Communist Party in Moscow, which was led by Álvaro Cunhal (1913-2005), all against the background of relations between Czechoslovakia and Portugal in the twentieth century. The metaphor ‘Communist Geneva’ in the title of the article refers to Prague as the headquarters of a number of international organizations and also as the centre of left-wing emigration from Mediterranean countries of Europe (Greece, Yugoslavia, Italy, Spain) and elsewhere. Although Prague became mainly a safe transit point and a meeting place for Portuguese exiles between France and the Soviet Union, some members of the Portuguese Communist Party came to Czechoslovakia to live for longer periods. They were, however, far fewer in number than members of the other national exile communities in Prague; the author estimates that in the course of the 1950s and 1960s they numbered between only between ten and twenty. He pays special attention to the figure of General Humberto Delgado (1906-1965), who, after his failed candidacy in the rigged presidential elections of 1958, became the representative figure integrating the anti-Salazar opposition. The author closely considers Delgado’s negotiations with Portuguese Communist representatives in Prague in 1964., b2_The milestone for the Portuguese community in Czechoslovakia was, according to the author, the Soviet occupation in August 1968, which local Portuguese Communists, unlike the exile leadership of the Party, condemned, and in consequence most of them gradually also split with the Communist movement. The author discusses events right up to the end of the 1990s, when President Mário Soares’s (b. 1924) friendly visits to his counterpart in Prague, Václav Havel (1936-2011), came to symbolize the new relations between Czechoslovakia and Portugal., Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii
Světlana (Svjatlana) Alexijevičová (narozena 1948), spisovatelka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, která píše rusky a pokládá své dílo za součást především ruské literatury, obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. Kniha Doba z druhé ruky je poslední částí volné pentalogie o pozdní sovětské a postsovětské (hlavně ruské a ukrajinské) společnosti „Hlasy Utopie“ (Golosy Utopii) a poprvé vyšla v českém překladu v roce 2015 (původní ruské vydání: Vremja sekond chend. Moskva, Vremja 2013). Recenzentka přibližuje způsob tvorby autorky na pomezí dokumentu a beletrie a její přijetí v Rusku a na Západě. Doba z druhé ruky je založena na řadě rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi různého sociálního postavení (většinou „obyčejných lidí“) v Rusku v letech 1991 až 2012 a jež poté zpracovala do působivého celku. Recenzentka dává nahlédnout do výpovědí dotazovaných, v nichž se prostřednictvím svých životních příběhů i osudů blízkých osob vracejí hluboko do sovětské minulosti, a konstatuje, že kniha je pronikavou sondou do podob postsovětské mentality., Svetlana Alexievich (/born in 1948), a writer with Byelorussian-Ukrainian roots who writes in Russian and sees her work mainly as a part of Russian literature, was awarded the Nobel Prize for literature in 2015. The book Secondhand time. The last of the Soviets is the last part of the loose pentalogy "Voices of Utopia" (Golosy Utopii) on the late Soviet and post-Soviet (mainly Russian and Ukrainian) society, which was whose Czech translation was first published in 2015 (original Russian edition: Vremya sekond chend. Moscow, Vremya, 2013). The reviewer describes her writing style bordering on both fiction and non-fiction and, Alexievich´s acceptance in Russia and in the West. The Secondhand Time is based on a number of interviews that Alexievich had with people with a diverse social status (mostly "ordinary people") in Russia between 1991 and 2012, which the authoress amalgamated into an impressive work. The reviewer provides an insight into life stories of the interviewees and their close relatives and friends, in which they return deep into the Soviet past, concluding that the book is a penetrating probe into forms of post-Soviet mentality., [autor recenze] Dagmar Petišková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tento text je autorsky upravenou podobou recenzního posudku Petera Heumose na studii Jakuba Šloufa ,,Očista průmyslových závodů od kolaborantů a ‘asociálních živlů’ v roce 1945: Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?'' v tomto čísle Soudobých dějin (s. 538-581). Podle autora Šloufův článek představuje neobyčejně produktivní příspěvek k pokračující diskusi českých historiků o politických a společenských souvislostech vzniku komunistického režimu a jeho stabilizace. Heumos vyzvedává jeho přednosti a polemizuje proti některým závěrům. Rozvíjí přitom myšlenku, že sociální a politické aktivity v československých průmyslových podnicích po osvobození v květnu 1945 měly ambivalentní charakter a že jejich tendence vytvářet si vlastní pravidla jednání, ignorující formální právní předpisy, pokud šlo o postihy údajných kolaborantů a ,,asociálních živlů¨¨ z doby okupace, nebyla sama o sobě faktorem podporujícím nástup komunistického bezpráví. Vidí v nich naopak spíše kontinuitu s projevy rezistence sociálního prostředí průmyslových podniků proti tlakům z mocenského centra v padesátých a šedesátých letech minulého století. and Peter Heumos ; Z němčiny přeložila Jana Heumosová.
Text problematizuje některé navyklé způsoby vnímání represí a perzekucí v komunistickém Československu, k nimž patří implicitní ztotožňování těchto jevů s násilím vykonávaným Státní bezpečností a s politickými procesy. Autor se zasazuje za jejich komplexní pojímání, a to v různosti jejich podob a projevů, kontextů a účelů, v příbězích obětí i pachatelů, v reflexi a důsledcích pro jednání české a slovenské společnosti. Upozorňuje přitom na často zjednodušené užívání statistických údajů o počtu odsouzených za politické trestné činy, které vytváří poněkud nadsazený obraz represí v padesátých letech, vůči nimž jsou léta šedesátá až příliš samozřejmě vnímána kontrastně jako doba politického uvolnění, což je z hlediska politických justičních represí minimálně do poloviny této dekády neoprávněné. and Jaroslav Cuhra.