Tato studie pojednává o ideovém sporu, který se odehrál na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století v prostředí českého katolického exilu. Týkal se vedení exilového časopisu Studie, který v Římě vydávala Křesťanská akademie a jehož hlavním redaktorem byl kněz Karel Skalický (narozen 1934). Ten svou liberální otevřeností vůči autorům z řad nekatolíků, včetně bývalých komunistů, vzbudil odpor v konzervativně smýšlející části katolických exulantů v čele s knězem Jaroslavem V. Polcem (1929-2004), a musel tak čelit opakovaným pokusům o své odvolání. Vzhledem k otevřenému charakteru Studií se na obranu Skalického postavila řada osobností i z řad nekatolického exilu (Erazim Kohák, Václav Bělohradský) a disentu v Československu (Josef Zvěřina). Spor, který skončil vítězstvím Skalického liberální linie, autor zasazuje do kontextu tehdejší debaty v celé katolické církvi nad interpretací reforem Druhého vatikánského koncilu., This article considers an intellectual dispute that took place in the late 1970s and early 1980s amongst Czech Catholics in exile. The dispute was over the leadershipp of the exile journal Studie, which was published by the Christian Academy in Rome and edited by the priest Karel Skalický (b. 1934). Because of its liberal openness towards non-Catholic authors, including former Communists, the journal met with the resistance of conservative Catholic exiles led by the priest Jaroslav V. Polc (1929-2004), and thus had to confront repeated attempts to have him step down. Considering the open character of Studie, a number of distinguished non-Catholic exiles came out in defence of Skalický (in particular, Erazim Kohák and Václav Bělohradský), together with dissidents in Czechoslovakia (especially Josef Zvěřina). The dispute, which ended in the victory of Skalický´s liberal approach, is described here in the context of debates within the whole Roman Catholic Church at that time over the interpretation of the reforms of the Second Vatican Council., Ondřej Blažek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie reaguje na nedávné debaty o odporu vůči státnímu socialismu v Československu a zabývá se metodologickými přístupy ke studiu rezistence ve vztahu k současnému českému bádání o „třetím odboji“. Autor nejdříve nastiňuje vývoj výzkumu rezistence v historiografii a dalších společenských vědách. Zabývá se zejména pracemi britských marxistických historiků z padesátých a šedesátých let minulého století, konceptem „každodenních forem rezistence“ (James C. Scott) či přístupy indické školy „subalterních studií“ (Subaltern Studies) v následujících dvou desetiletích a uvádí některé vlivné typologie rezistence. Zvláštní pozornost věnuje německým výzkumům rezistence vůči nacismu a státnímu socialismu, americkému bádání o odporu v éře stalinismu a souvisejícím odborným kontroverzím. Z perspektivy mezinárodního bádání o rezistenci pak autor kriticky analyzuje český výzkum „třetího odboje“ a v závěru studie nabízí možná východiska ze současného neradostného stavu bádání na tomto poli se záměrem podnítit historiografickou diskusi., This article is a response to a recent debate on resistance to state socialism in Czechoslovakia. It focuses on the methods used in contemporary Czech research on the ‘Third Resistance’. The author begins by outlining developments in historical and other research on resistance. He considers in particular works by British Marxist historians in the 1950s and 1960s, James C. Scott’s concept of ‘everyday forms of resistance’, and the Indian school of ‘Subaltern Studies’ over the next two decades. He also presents some influential typologies of resistance, with special attention paid to German research on resistance to Nazism and state socialism, American research on resistance in the Stalinist era, and controversies that emerged amongst scholars in these areas. From the perspective of this international research, he then analyzes Czech scholarship on the ‘Third Resistance’. In his conclusion, the author offers possible ways out of what he sees as the currently desolate state of research on the topic, hoping thereby to provide an impulse to the historiographical debate., and Vítězslav Sommer.
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Monografie britského historika podle recenzenta dokazuje, že formování amerických tajných služeb jako oblast historického výzkumu přešlo od kvalifikovaných spekulací, vyšetřovacích zpráv oficiózní historiografie ke standardům politického dějepisectví. Práce je faktograficky spolehlivá, opírá se o široké spektrum pramenů a literatury a doplňuje poznání jak vlastního tématu, tak byrokratického rozměru americké zahraniční a bezpečnostní politiky v daném období. and [autor recenze] Pavol Jakubec.
Autorovi jsou vlastní přístupy „nové filmové historie“, které oprošťují psaní o filmu od tradičních kategorií a periodizací a obracejí badatelskou pozornost k ekonomickým aspektům filmového průmyslu nebo k problematice distribučních mechanismů a diváctví. To obnáší interdisciplinární přesahy a nutnost pracovat s velice rozmanitým materiálem. Autor podnikl rozsáhlý průzkum v archivech šesti zemí a jeho výsledky kriticky a organicky propojuje s poznatky z dalších zdrojů včetně svědectví pamětníků. První část metodologicky vzorně koncipované publikace je věnována kulturním transferům v rámci severního trojúhelníku, s dalšími zeměmi sovětského bloku i s kapitalistickými státy. Ve druhé části autor v kontextu stalinismu a následného „tání“ mapuje úlohu filmové distribuce, s jejíž pomocí se režim snažil o sociální integraci občanů. Mimořádně přínosná je podle recenzentky třetí část, věnovaná divácké recepci filmů a podepřená lokální případovou studií o chování a postojích publika v poválečném Brně, Lipsku a Poznani., The author of the book under review uses the approaches of the "new film history", which frees him from writing about film using traditional categories and periodizations, and allows him to turn his attention to economic aspects of the film industry or to distribution mechanisms and audiences. That approach entails overlaps with other disciplines and work with a wide range of material, The author has undertaken extensive research in the archives of six countries, and has critically and organically linked this research together with information from other sources, including eyewitness accounts. The first part of this methodologically exemplary publication is devoted to cultural transfers in the "Northern Triangle" (Czechoslovakia, East Germany, and Poland) with other Soviet bloc countries and also with capitalist states. In the second part, in the context of Stalinism and the subsequent Thaw the author looks at the role of film distribution which the régime sought use to integrate its citizens into society. An exceptional contribution of the publication, according to the reviewer, is the third part, which focuses on film-audience reception, supported by local case studies on the behaviour and attitudes of Brno, Leipzig and Poznan audiences after the Second World War., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autorka referuje o mezinárodním kolokviu věnovaném čínsko-sovětským vztahům ve studené válce, které ve dnech 23. a 24. září 2016 uspořádal v Berlíně americký historik Austin Jersild s podporou Berlínského centra pro studium studené války (Berlin Center for Cold War Studies). Kolokvium se zabývalo zejména globálními konsekvencemi čínsko-sovětských vztahů a jeho účastníci se snažili vyzdvihnout nové metody a přístupy k výzkumu studené války, přesáhnout tradičně nejvíce akcentované téma sovětsko-amerického soupeření a zohlednit celý systém mezinárodních vztahů. Autorka ve vzájemné souvislosti stručně seznamuje s obsahem přednesených referátů a diskusí., This is a report on the international colloquium on Sino-Soviet relations during the Cold War, which was held in Berlin, on 23 and 24 September 2016. It was organized by the American historian Austin Jersild with the support of the Berlin Center for Cold War Studies. The colloquium discussed in particular the global consequences of Sino-Soviet relations, and its participants sought to highlight new methods and approaches to researching the Cold War, to go beyond the most frequently covered topics of Soviet-American revalry, and to take into account the whole system of international relations. The report concisely discusses the contents of the papers presented there and the discussions that followed, pointing out the links between them., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor se v této práci zaměřuje na vztahy komunistického režimu v Československu a katolické církve z poněkud neobvyklého úhlu jejich vzájemné spolupráce. Sleduje snahy komunistické strany o získání katolických kněží pro své záměry a o ovládnutí katolické církve prostřednictvím konformních struktur v jejím rámci, přičemž zpracovává historii „kolaborantských“ církevních sdružení, rozebírá instituci církevních tajemníků a mapuje pokusy o získání spolupracovníků Státní bezpečnost v řadách kněží v prvním dvacetiletí komunistické vlády. Recenzent pouze lituje, že se autor nezabývá předpoklady spolupráce s komunisty i na straně katolické církve, neboť nešlo zdaleka jen o jednostranný a násilný proces. and [autor recenze] Jakub Štofaník.
Tato esejisticky laděná stať je přepracovanou a rozšířenou verzí textu, který pod názvem „Communism in Eastern Europe“ vyšel v Oxford Handbook of the History of Communism (ed. S. A. Smith. Oxford, Oxford University Press 2014, s. 203-221). Autor zde nabízí syntetický historický pohled na fenomén východoevropského komunismu. Region východní Evropy je charakterizován na základě několika společných znaků a v podstatě geograficky odpovídá vymezení „vnějšího sovětského impéria“ (včetně Jugoslávie a Albánie). Nad pojmem komunismu a jeho alternativami se autor zamýšlí jako nad označením pro režimy a společnosti, které v této oblasti existovaly od brzkých poválečných let do roku 1990. Autor přitom pléduje pro takové pojetí komunismu, které by bralo v úvahu jeho vícevrstvou povahu, zahrnující tři jeho hlavní součásti: ideologii s nárokem na „vědecký“ výklad světa, dále politické, sociální a kulturní masové hnutí a konečně systém panství zajišťovaný sovětskou nadvládou a obecně označovaný jako „státní socialismus“., Komunistické systémy ve východní Evropě podle jeho přesvědčení trpěly určitými „základními rozpory“, vyvěrajícími z národních a regionálních specifik, které nakonec podmínily jeho zánik, avšak paradoxně zároveň pomáhaly udržovat tento systém při životě. Jedná se o konflikt mezi marxistickou třídní ideologií a politikou národní identity, o sociální podmíněnost moci, o interakci mezi hospodářskou politikou a spotřebním chováním společnosti a o napětí mezi ideologickou normou a kritickou funkcí umění. Celkový pohled na proměny těchto čtyř „základních rozporů“ komunismu od počátku komunistického hnutí či komunistických režimů do jejich zhroucení, jímž se autor pokouší zpochybnit povrchní protiklad mezi vnitřními a vnějšími faktory jejich vývoje, tvoří vlastní obsah této statě. V interpretaci dynamiky vztahu třídy a národa dospívá autor k závěru, že tyto principy dokázaly v komunismu dlouhodobě kohabitovat, jakkoli šlo o soužití velmi problematické, jež nakonec vyústilo v porážku „internacionalismu“ a třídního vědomí., Pokud jde o poměr moci a společnosti, hlásí se autor k novějším přístupům sociální historie, které oproti teorii totalitarismu zpochybnily příkrý protiklad mezi oběma kategoriemi a které socialistickou diktaturu chápou jako produkt sociální interakce mezi vládnoucími a ovládanými. Ve vzájemném napětí mezi výrobou a spotřebou se podle autora postupně zformovala specifická socialistická konzumní kultura, o níž je obtížné rozhodnout, zda komunistickou vládu spíše podpírala, anebo naopak přispívala k jejímu pozvolnému rozkladu. V rovině střetu mezi ideologií a kulturou formuluje autor tezi o přechodu od „programatické“ k „procesuální“ utopii, když umění poststalinské doby opustilo velké ideály budování dokonalé společnosti a nahradilo je ideologicky neokázalým zobrazováním každodenního života s vírou v lepší svět. V závěru statě autor vyjadřuje přesvědčení o nezbytnosti historizace východoevropského komunismu, jejímž předpokladem je, že se tento fenomén přestane vykládat jako odchylka nebo deformace na cestě evropské moderny, a o potřebě komparativního zkoumání státního socialismu, kapitalismu nebo postkolonialismu jako sociálně-politických systémů této moderny., This is a revised and expanded version of the essay ‘Communism in Eastern Europe’, which was published in S. A. Smith, ed., The Oxford Handbook of the History of Communism, Oxford: OUP, 2014, pp. 203–21. Here, the author offers a comprehensive historical view of the phenomenon of ‘East European Communism’. The region of eastern Europe is characterized here on the basis of a few shared features and in essence corresponds geographically to the delimitation of the ‘outer Soviet Empire’ (including Albania and Yugoslavia). The author discusses the concept of Communism and its alternatives as a name for the regime and the society that existed in this region from the early post-war years until 1990. He pleads for a conception of Communism which would take into account its multilayered nature, comprising three main parts: an ideology with a claim to be a ‘scientifi c’ interpretation of the world, a political, social, and cultural mass movement, and lastly, a system of rule ensured by Soviet domination and often called ‘State Socialism’. Communist systems in eastern Europe, he argues, suffered from ‘fundamental contradictions’, stemming from special national and regional features, which eventually determined its demise, but, paradoxically, also helped to keep the system alive., Here was a confl ict between Marxist class ideology and political national identity, the social determination of power, the interaction between economic policy and the consumer behaviour of society, and the tension between the ideological norm and the critical function of art. The overall view of the transformations of these four fundamental contradictions of Communism from the beginning of the Communist movement and the Communist régimes to their collapse, with which the author seeks to cast doubt on the superfi cial contradiction between internal and external factors of their development, creates the main content of the essay. In his interpretation of the dynamics of the relationship between class and nation the author concludes that these principles were able to coexist in Communism for a long time, although it was a highly problematic coexistence and one that ultimately led to the defeat of ‘internationalism’ and of class consciousness. Concerning the relationship between power and society, the author advocates the most recent approaches of social history which, unlike the theory of totalitarianism, cast doubt on the sharp contrast between the two categories and see the Socialist dictatorship as a product of social interaction between rulers and ruled., The special socialist consumer culture was, the author argues, gradually formed in the mutual tension between production and consumption. It is hard to say whether this culture tended to support the Communist government or, rather, contributed to its gradual decay. At the level of the clash between ideology and culture, the author formulates an argument about a transition from ‘programmatic’ to ‘processual’ utopia, when the art of the post-Stalinist years abandoned the great ideals of building a perfect society and substituted for them an ideologically discreet depiction of everyday life with faith in a better world. In the conclusion of the essay, the author expresses his conviction about the need to historicize East European Communism, a prerequisite of which is that this phenomenon cease to be interpreted as a deviation or deformation of European modernism, and about the need for comparative research on State Socialism, capitalism, and post-colonialism as socio-political systems of this modernism., and Pavel Kolář.
Dle recenze se autor přidržuje svědomitého archivního výzkumu a snaží se věcně a uceleně zmapovat zrod, činnost a zánik největší nekomunistické strany poválečného Československa. Rekapituluje známá fakta, ale také přináší četné nové poznatky, čtenáři by však asi přivítali méně popisný a živější jazyk. and [autor recenze] Jaroslav Rokovský.