Recenzentka shledává v obou publikacích kontrapozice, souvislosti a také inspiraci k zajímavým otázkám, jako je kontinuita a diskontinuita vědy v 19. a 20. století, reflexe proměny vědeckých paradigmat, strategie etablování nových vědeckých přístupů a úspěšné vědecké kariéry, postavení a emancipace ženy ve světě vědy. Přibližuje nedoceněnou osobnost filozofky Albíny Dratvové (1892–1969) a její vědecký deník a zamýšlí se nad osudem členů Pražského lingvistického kroužku a jejich předválečného vědeckého odkazu v poválečném Československu., In each of the two publications considered here the reviewer finds points in common as well as opposing views, and has been prompted to raise some interesting questions, for example, about the continuity and discontinuity of scholarship in the nineteenth and twentieth centuries, reflections on changes to academic paradigms, a strategy to establish new scholarly approaches and to achieve success in one’s academic career, and the status of women and women’s liberation in academia. The reviewer acquaints us with the underappreciated philosopher Albína Dratvová (1892–1969) and her academic diary, and considers the lives of members of the Prague Linguistic Circle and the legacy of their pre-war academic works in post-war Czechoslovakia., and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
The language of Czech classical prose writers has been well characterised so far. Many Czech linguists have lately focused on the language of epistolography. Mainly, private letters drew their attention and this was due to (among other things) their immediality and close relation to the spoken language. Our project analyses the letters written by and addressed to Karel Havlíček, a Czech journalist and prose writer of the mid-19th century. A preliminary corpus consists of 548 transliterated letters (approximately 250.000 text words), which is a half of a total of more than 1.100 letters (of which there are about 350 in German and several others in further languages). The letters in foreign languages have to be translated for the edition in preparation. Search for an appropriate equivalent and its selection from a set of competing means inspire the linguist to carry out a research into the mid-19th c. Czech. This paper describes the usage of words selected out of the corpus, e.g. some kinds of conjunctions and particles, and reflects on the criteria for selection of appropriate equivalents for translation. Its wider task is a description of the mid-19th c. Czech based on reliable data and indication of some possibilities for further research.
Studie se zabývá problematickými počátky zakládání Orientálního ústavu ve dvacátých letech 20. století a rolemi Aloise Musila a Zdeňka Fafla v tomto procesu. Alois Musil, arabista, teologa a cestovatel, působil po 1. světové válce na pražské české univerzitě a stál u zrodu myšlenky založení Orientálního ústavu na základě svých zkušeností s podobnými institucemi působícími ve Vídni. Jeho návrh na vědeckou instituci, která by propojila orientalistický výzkum zemí Asie a Afriky s potřebou průzkumu rázu hospodářského a s nutností navázání kulturních i hospodářských styků Československa s těmito zeměmi, jej propojil se skupinou národohospodářů z Ústavu pro zahraniční obchod. Zdeněk Fafl, právník, úředník Ústavu pro zahraniční obchod, později generální tajemník Pražské obchodní a živnostenské komory a ředitel Československého exportního ústavu, získal pro myšlenku Orientálního ústavu Rudolfa Hotowetze, ředitele Ústavu pro zahraniční obchod. Rudolf Hotowetz dokázal získat pro Orientální ústav 4 mil. Kč jako jeho základní jmění i peníze na vlastní budovu, Alois Musil se zasloužil především o udržení původního návrhu na zaměření ústavu a Zdeněk Fafl se podílel především na prosazení tohoto návrhu v meziministerských poradách. Edice korespondence Aloise Musila a Zdeňka Fafla z let 1920-1928, která je představena v druhé části této studie, je jedním z klíčových pramenů, jenž ukazuje Musilovo napojení na československé hospodářské a politické kruhy, bez jejichž podpory by Orientální ústav, plánovaný s tak širokým odborným záběrem, nikdy nemohl vzniknout., This study deals with the issues surrounding the origins of the establishment of the Oriental Institute in the 1920s and the roles played by Alois Musil and Zdeněk Fafl in this process. Alois Musil, Arabist, theologist and traveller, worked at the Czech University in Prague after the First World War. He was the man behind the idea of establishing an Oriental Institute based on his experience with similar institutes in Vienna. His plan for a scholarly institute that combined Orientalist research into the lands of Asia and Africa with the need for research of an economic nature and the requirement for forging cultural and economic ties between Czechoslovakia and these countries brought him together with a group of national economists from the Foreign Trade Institute. Zdeněk Fafl, lawyer, Institute of Foreign Trade official, subsequently General Secretary of the Prague Chamber of Commerce and Trade and Director of the Czechoslovak Export Institute won over Rudolf Hotowetz, Director of the Foreign Trade Institute, to the idea of an Oriental Institute. Rudolf Hotowetz managed to obtain four million crowns for the Oriental Institute's basic capital, as well as money for the premises themselves, while Alois Musil primarily played an important role in adhering to the original plan for the institute's orientation and Zdeněk Fafl primarily took part in promoting this plan at interministerial meetings. The edition of correspondence between Alois Musil and Zdeněk Fafl from 1920 to 1928, which is presented in the second part of this study, is one of the key sources showing Musil's involvement in Czechoslovak economic and political circles, without whose support the Oriental Institute, conceived on such a broad specialist basis, could never have been established. Translated by Melvyn Clarke, and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Studie analyzuje zachovanou korespondenci mezi českým historikem Kamilem Kroftou a slovenským komeniologem, církevním historikem Jánem Kvačalou z let 1900-1911. Charakterizuje oba badatele a jejich vzájemný vztah. Přináší kritickou edici jejich korespondence. Až na jeden dopis se jedná o Kvačalovu korespondenci adresovanou Kroftovi (44 dokumentů ). Není známo, jaké množství korespondence se zachovalo nebo proč došlo k přerušení oboustranného kontaktu. V korespondenci se často dozvídáme o kolezích obou pisatelů - zvláště historicích tzv. Gollovy školy. Co je specifické, je zájem o ženy, neboť v ostatní Kvačalově korespondenci jsme se s ním téměř neshledali., The aim of this study was to analyze the preserved correspondence between Czech historian Kamil Krofta and Slovak Comeniologist, a Church historian Ján Kvačala from the years 1900 to 1911. First, we characterize the fate of both researchers and their interrelationship. Then transcribe correspondence and comment on it extensively. Unfortunately, except for one letter, all other correspondence (44 items) is written by Kvačala and addressed to Krofta. We do not know how much correspondence is preserved, or what caused the interruption of mutual contact. In correspondence often refer to their colleagues - especially historians Goll school. What is, however, very specific, is interested in women who are in other correspondences of Kvačala almost completely absent. (Translated by Libor Bernát), and Překlad resumé: Libor Bernát
Příspěvek se týká nové akvizice, kterou získalo oddělení Archiv Ústavu T. G. Masaryka. Anna Perlberg z Chicaga darovala část pozůstalosti svých rodičů Pavla Bächera a Julie Nessy-Bächerové, která má přímou souvislost s rodinou T. G. Masaryka. V jejím rámci je uložena korespondence Herberta Masaryka adresovaná Pavlu Bächerovi v letech 1908 - 1915. Vzácná je především proto, že podrobně dokumentuje Herbertovu tvorbu a jeho životní osud, zejména tíživou finanční situaci. Zároveň je svědectvím o jeho intelektuálních zájmech týkajících se nejen výtvarného umění, ale i literatury, hudby a filozofie. Příspěvek je zároveň úvodem ke komentované edici korespondence Herberta Masaryka adresované Pavlu Bächerovi. Edici doplňují dva dokumenty: dopis Pavla Bächera adresovaný Alici Masarykové v den Herbertova úmrtí a dopis Charlotty G. Masarykové Pavlu Bächerovi z 2. dubna 1915., This paper deals with the new acquisition made by the T. G. Masaryk Institute Archive Department. Anna Perlberg from Chicago donated some of the personal papers left by her parents Pavel Bächer and Julie Nessy-Bächerová which are directly connected with T. G. Masaryk’s family. This includes correspondence from Herbert Masaryk addressed to Pavel Bächer between 1908 and 1915. It is of rare importance primarily because it documents Herbert’s life and work in detail, particularly his difficult financial situation. At the same time it provides testimony to his intellectual interests in not only graphic art, but also in literature, music and philosophy. The paper is also an introduction to the annotated edition of Herbert Masaryk’s correspondence addressed to Pavel Bächer. This edition is supplemented by two documents: a letter from Pavel Bächer addressed to Alice Masaryková on the day of Herbert’s death and a letter from Charlotte G. Masaryková to Pavel Bächer dated 2nd April 1915., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
The aim of this article is to present a relatively complex linguistic analysis of the three-volume correspondence between Jiří Voskovec and Jan Werich (V+W). Focusing on the dialogic structure of these letters, its remarkable coherence and stylistic uniformity, we examine the research possibilities such text types may offer in the field of dialogue stylistics. This highly private correspondence draws attention to the transitions between written and spoken language, fluctuations between using literary and common Czech, as well as a frequent use of vulgarisms, which we interpret as a natural part of the authors’ shared idiolect. Another building block in the stylistic uniformity of the entire correspondence that is worth highlighting is the linguistic playfulness and languagebased humor, including V+W’s fondness for using, manipulating, and commenting on specific set phrases, in which they also intertwine Czech and English. Although English holds a prominent position both in terms of frequency of use and the variety of expressions, the letters actually display features of multi-lingual texts; this quality comes out also in the form of stating the authors’ opinions about Czech (or other languages). The multi-lingual flavor is not far from issues of intertextuality, which manifests itself in the form of a variety of quotations, paraphrases, references, or ad-hoc created fake proverbs. Another part of our analysis concerns V+W’s creativity in word-formation (especially on the part of Voskovec), as well as various grammatical phenomena. In morphology, the texts show a conspicuously high frequency of participles and the archaic short-form adjectives; in syntax, we observe the stylistic function of certain passive constructions, causativization of non-causative verbs, special kinds of ellipsis, and idiosyncratic patterning in marking information structure.
Vydávání historických písemných pramenů má v českých zemích bohatou tradici, jejíž počátky však nespočívaly v analytickém zpracovávání konkrétního písemného materiálu, jako je tomu dnes, ale především v jeho shromažďování a zpřístupňování veřejnosti formou prostého přepisu. Rovněž vlastní výběr pramenů určených ke zpřístupnění, ať již se jednalo o písemnosti úřední povahy či narativní, nebyl nikterak systematický, ale byl veden především konkrétním osobním zájmem jednotlivých autorů, resp. editorů. Výrazný posun v ediční činnosti, kritičtější přístup k vydávaným pramenům, nastal až na konci první poloviny 18. století v souvislosti s velkoryse plánovanými edičními podniky zaměřenými především na vydávání diplomatických pramenů církevní provenience. Kvalitativně novou etapu v oblasti edičního zpřístupňování písemných pramenů, především co se týká metodiky zpracovávání a zpřístupňování diplomatických pramenů, přineslo však až 19. století, kdy vydávání pramenů, jak diplomatických, tak i narativních, nabylo zcela nových rozměrů. Zároveň byla zahájena celá řada rozsáhlých edičních podniků, které dodnes tvoří základ edic pramenů ke starším českým dějinám a vesměs dosud nebyly nahrazeny edicemi novými. Pestrou skupinou pramenů, jejichž studium nabývá zvláště v posledních letech na stále větší intenzitě a významu a těší se rostoucímu zájmu a oblibě jak u odborné veřejnosti, tak i čtenářů, jsou písemnosti osobní povahy (tzv. ego-dokumenty), v jejichž rámci pak představuje samostatnou skupinu korespondence. Zásadní otázka týkající se vydávání korespondence spočívá ve stanovení cíle, účelu a obecně v řešení základních metodologických aspektů (vztah k dalším disciplinám, stanovení hranice mezi listy soukromého a úředního charakteru, otázka dochování listů apod.). Ač je se jedná o skupinu pramenů zahrnující časové období od pozdního středověku do živé současnosti, skupinu z hlediska typologického neobyčejně pestrou, lze některá fakta závěrem zobecnit. Především je to skutečnost, že společným jmenovatelem u všech edic vydaných v uplynulých desetiletích jsou erudovaní badatelé, spolehlivě se orientující v dané problematice, kteří, pokud jde o edice zpracovávané v posledních dvaceti letech, vycházejí ze Zásad vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnost“ redigovaných Ivanem Šťovíčkem, což se týká především formální struktury jednotlivých edic. Jednotlivé edice tak mají ve výsledku obdobnou strukturu sestávající: 1. z úvodní historické studie a monografického úvodu vztahujícího se k obsahové části edičně zpřístupňovaného pramene; 2. z formální charakteristiky, resp. popisu vydávaného pramene či souboru zpřístupňovaných dokumentů, ; 3. ze zevrubné ediční poznámky včetně uvedení jazykových zásad, jimiž se řídí ediční zpracování konkrétního textu; 4. z vlastní kritické edice doprovázené podrobným vědecko-informačním aparátem, kdy jednotlivé listy jsou řazeny chronologicky, opatřeny záhlavním regestem; 5. z bibliografické přílohy; 6. z cizojazyčného resumé; 7. z rejstříků - zpravidla osobního, místního a věcného; 8. z obrazových příloh. Nejožehavější problém se týká vlastního přepisu, tzn. volby transkripce či transliterace. U edic citovaných v textu jednoznačně převažuje transkripce, která je, zvláště u písemností raně novověkých citlivě přizpůsobena danému textu tak, aby byla maximálně zachována jeho autentičnost, pokud jde o dobový jazyk a zároveň byl text (zvláště v případě edic populárně vědeckých) srozumitelný širokému okruhu poučených čtenářů., The tradition of publishing historical written sources in the Czech lands is rich and its beginnings, contrary to our times, did not depart from analytical processing of concrete written material but from collecting it and making it available to the public via plain transcription. The manifold group of sources, the exploration of which has become increasingly intense and significant during the most recent years and which also enjoy growing interest and popularity from both the professional public and layman readers, is the material of a personal character (the so-called ego-documents) and, notably, their special sub-category of correspondence. The essential issue here is to determine the aim and purpose of publishing correspondence and, in general, to solve basic methodological aspects (the relation of the correspondence to other disciplines, the line between letters of personal and official nature, the issue of the letters preservation, and so on). The formal structure of the particular editions, and they thus have a similar structure composed of: 1. introductory historical treatise and monographic prologue; 2. formal characteristics of the published source or the body of published documents; 3. detailed editorial note explaining; 4. the due critical edition accompanied; 5. bibliography appendix; 6. foreign-language abstract; 7. indices - usually those of persons, places and subjects; 8. picture supplements. The most delicate problem in this view concerns the very transcript, i.e. the selection of corresponding transcription or transliteration. (Translated by Lucie Vidmar.), and Překlad resumé: Lucie Vidmar
Dopisy filozofky Albíny Dratvové historičce Miladě Paulové zachycují dlouhé období mezi lety 1909-1968. Zpočátku se jednalo o korespondenci mladé dívky studující učitelský ústav. Druhá část dopisů pochází z padesátých a šedesátých let 20. století, kdy za sebou obě ženy měly habilitaci a další vědecké úspěchy. S nástupem komunistické diktatury v roce 1948 byla Dratvová publikačně umlčena, její přednášková činnost na univerzitě byla omezena a politické poměry a situace na univerzitě se staly častým tématem jejích dopisů. Přítelkyni Paulové se také svěřovala se svými zdravotními problémy. Úvodní studie přináší informace o životě obou žen a jejich studiu., The collection of letters from the philosopher Albína Dratvová to a historian Milada Paulová covers a period between 1909 and 1968. Initially it was a correspondence of a young girl, who studied at a teaching institute, the second part, which comes from 50’s and 60’s, shows the communication between two educated women already habilitated and with their own scientific achievements. With the rise of communist dictatorship Dratvová was silenced and her lectures at the university were restricted. The political conditions and the situation at the university became a frequent topic of her letters. She also shared her health problems with her friend Paulová. This preliminary study provides information about the life and studies of both women. (Translated by Lenka Procházková.), and Překlad resumé: Lenka Procházková