Základním léčebným prostředkem moderní psychiatrie je farmakoterapie. Ta však nedává pacientům dostatečnou možnost pracovat na svém uzdravení aktivně a staví je do pozice pasivního příjemce léčby. Jedním z podpůrných přístupů, který má vliv na „negativní“ symptomatologii, je pohybová aktivita, která ze své podstaty vybízí nemocného k aktivnímu zapojení do terapie a může posílit jeho odolnost vůči každodenní zátěži. Na tomto základě je vytvářena od 19. století psychomotorická terapie. Je považována za alternativní terapii a může být součástí některých psychoterapeutických přístupů behaviorální, kognitivní, kognitivně behaviorální, psychodynamické terapie. Zahrnuje medicínské, psychologické, agogické, kineziologické a rehabilitační složky. Cílem této studie je upozornit na myšlenky, z nichž současná psychomotorická terapie čerpá., The basic therapeutic mean of modern psychiatry is pharmacotherapy. It, however, does not provide the patients the sufficient opportunity to act for their recovery and puts them in a position of passive recipients of treatment. One of the supporting policies which affect the negative symptomatology is the physical activity that encourages inherently the patient to active participation in therapy and can even strengthen his/her resistance to the daily stress. The psychomotor therapy is elaborated on this basis since the 19th century. It is considered an alternative therapy and can become the component of some psychotherapeutic approaches, e.g. behavioral, cognitive, cognitive-behavioral, and psychodynamic therapy. It includes the medical, psychological, agogic, kinesiologic, and physiotherapeutic components. The aim of the study is to highlight the resources of the present psychomotor therapy., and Běla Hátlová [et al.].
Problematika učení a zapomínání je předmětem systematického zkoumání již od konce 19. století. Od učení bezesmyslného materiálu se později přešlo ke zkoumání paměti pomocí materiálu smysluplného a v této tradici se pokračuje doposud. I přes postupný vývoj poznání a nových metod pro zkoumání paměti se pro tyto účely stále nejčastěji užívají testy seznamů slov. Vůbec prvním takovým testem, který je dodnes užíván, byl Test paměti na slova, známý pod názvem Reyův auditorně-verbální test učení (RAVLT). Metoda přispěním několika autorů postupně nabyla dnešní podoby, která kromě pokusů učení zahrnuje administraci seznamu B (interference), oddálené vybavení a rekognice. V současnosti se jedná o jednu z nejvíce používaných metod pro měření verbální paměti. V Česku jsou dostupné dvě verze RAVLT, starší známá pod názvem Paměťový test učení, a druhá, jejíž překlad se více přiblížil původní anglické verzi. Cílem příspěvku je poskytnout přehled historie a dosavadního vývoje RAVLT v Česku, popsat klinickou a výzkumnou užitečnost této metody zejména u populace starších osob a v neposlední řadě představit možnosti jejího využití do budoucna. and Learning and forgetting has been the subject of systematic research since the late 19th century. The examination of memory was through the meaningless syllables at the beginning, which was later replaced with meaningful material, and this tradition continues until now. Despite of the development of knowledge and new methods for testing memory, word list tests are still the most commonly used for these purposes. The first such test, which is still currently used, was Test of memory for words known as Rey Auditory-Verbal Learning Test (RAVLT). Thanks to the contribution of some authors, the method gained its current form and besides the learning trials includes administration of the list B (interference), delayed recall and recognition. Currently, it is one of the most used methods for examination of verbal memory. There are available two versions of RAVLT in the Czech Republic, older known as the “Paměťový test učení”, and the second one, which translation is more adequate to the English version. The aim of the paper is to provide an overview of the history and current development of RAVLT in the Czech Republic, to describe the clinical and research usefulness of this method especially in the elderly population and to present possibilities of its use in the future.
a1_LUKEŠ, Igor: Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Z angličtiny přeložili Jan Jirák a Ladislav Köppl. Praha, Prostor 2014, 383 strany, ISBN 978-80-7260-292-6. Monografie Igora Lukeše vyšla původně ve Spojených státech pod názvem On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York, Oxford University Press 2012). První ze tří recenzních statí, které se zde o ní publikují ve společném rámci „Tři hlasy k jedné knize“, je pojednána na širším půdoryse analýzy americko-československých vztahů v bezprostředně poválečných letech. Kniha je podle Mareše výsledkem rozsáhlého výzkumu ve všech nejdůležitějších amerických i českých archivech, navíc je autorovou mimořádnou zásluhou pořízení početných interview s účastníky popisovaných dějů a využití souboru nepublikovaných rukopisů, které mu poskytli. Nabízí velmi atraktivní, ba strhující četbu, díky níž si čtenář udělá velmi dobrý obraz o tom, co vedlo ke komunistickému převratu v únoru 1948, tento obraz však není úplný ani zcela vyvážený. V práci o selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze jsou podle Mareše poněkud paradoxně nejsilnější stránkou objevné pasáže věnované aktivitám československých zpravodajských služeb proti zdejšímu velvyslanectví a zástupcům Spojených států. Problematické jsou výklady postavené na neadekvátních pramenech, faktografické nepřesnosti a opomenutí i cílené interpretační posuny, což Mareš dokládá na rozboru otázky stažení americké armády z Československa, role Československa v poválečné americké politice a charakteru amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta (1892-1950)., a2_Lukeš podle jeho názoru příliš podléhá představě o klíčovém významu Československa jako „zkušebního polygonu“, na němž Američané testovali možnost udržovat přátelské vztahy se Sovětským svazem, přičemž nebere do úvahy podstatné vývojové posuny. Především ale předkládá vykonstruovaný portrét Steinhardta jako původně schopného a zodpovědného diplomata, který v důsledku kariérního zklamání ve své pražské misi selhal, když se nezajímal o zdejší dění a před velvyslaneckými povinnostmi dával přednost soukromým záležitostem., b1_Lukeš, Igor. Československo nad propastí: Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945-1948. Trans. from the English by Jan Jirák and Ladislav Köppl. Prague: Prostor, 2014, 383 pp., ISBN 978-80-7260-292-6. The book under review is a Czech translation of Igor Lukeš’s On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague (New York and Oxford: Oxford University Press, 2012), whose Czech title translates as ‘Czechoslovakia on the edge of the abyss: The failure of US diplomats and secret services in Prague, 1945-48’. The first of the three reviews, published here as part of the section ‘Three Readings of One Book’, is conceived on the broader plan of an analysis of US-Czechoslovak relations in the years immediately after the Second World War. The book, according to the reviewer, is the result of extensive research in all of the important American and Czech archives. Moreover, it is to the author’s great credit that he conducted numerous interviews with people involved in the described events and has made use of the unpublished manuscripts they provided him with. He offers a highly attractive, indeed gripping, account, thanks to which the reader gets a very good idea of what it was that led to the Communist takeover in late February 1948. But this picture is neither complete nor balanced. In this work about the failure of US diplomats and the US secret services in Prague, its greatest strength, according to the reviewer, is, somewhat paradoxically, the revealing passages about the activities of the Czechoslovak intelligence services against the US Embassy and its representatives in Czechoslovakia., b2_What is problematic, however, is the interpretations based on insufficient sources, factual imprecision, and careless interpretation or even intentional shifts, which the reviewer exposes by analysing the withdrawal of the US Army from Czechoslovakia, the role of Czechoslovakia in post-war US policy, and the character of the US Ambassador to Czechoslovakia, Laurence A. Steinhardt (1892-1950). Lukeš, according to the reviewer, too readily accepts the idea that Czechoslovakia was of great importance as an American ‘testing ground’ to determine the possibilities of maintaining friendly relations with the Soviet Union, while he fails to take into account essential shifts in developments. Above all, however, he presents a contrived portrait of Steinhardt as an originally capable and responsible diplomat who, in consequence of professional failures in his Prague mission, ceased to take an interest in Prague events, paying more attention to his private affairs than his ambassadorial duties., and Petr Mareš.
V této zprávě autoři informují o mezinárodním workshopu, který se uskutečnil v Praze ve dnech 4. a 5. listopadu 2013 pod názvem „Horizonty multi- a interdisciplinarity: Možnosti vytvoření badatelské sítě historiků vědy a techniky“. Oba byli spolu s Helenou Durnovou z Masarykovy univerzity v Brně organizátory tohoto setkání českých a norských badatelů, financovaného z programu Norských fondů, jehož cílem bylo vytvořit společnou výzkumnou i praktickou agendu českých a norských historiků vědy a techniky pro léta 2014 až 2017.
V první části příspěvku se autor kriticky zamýšlí nad současnou většinovou produkcí české historiografie soudobých dějin. Vedle nevyužitých možností v podobě potenciálně ,,velkých'' témat, jež by mohla zaujmout i zahraniční publikum, jimž se ale věnují pohříchu jen jednotlivci, zde identifikuje jako chronický neduh podezřívavost či ignoranci vůči jakýmkoli teoretickým konceptům a hlubší metodologické reflexi. Tato slabina se podle něj projevuje jednak důslednou orientací na prameny, v horším případě „opisováním archivů“, jednak přebíráním aktuálních západních teoretických a metodologických přístupů a jejich mechanickou aplikací na zdejší historickou materii. Poté autor tyto své teze volně vztahuje ke knize Přemysla Houdy, která mu však nemá sloužit jako exemplární příklad oněch nedostatků, ale představuje prostě jeden titul z široké množiny srovnatelných., Houda se sice podle něj chopil důležitého a dosud málo zkoumaného tématu českého folku v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, i on však trpí úzkou specializací, nedůvěřuje teorii a částečně pomíjí relevantní literaturu. Nešpor probírá jednotlivé kapitoly a poukazuje na problematické momenty, jako je pominutí kontinuity mezi šedesátými lety a dobou „normalizace“ na folkové scéně, scházející definice folku, příliš úzký výběr interpretů a stručný rozbor jejich písňových textů, nedostatečná pozornost věnovaná podstatě a proměnám tak mnohostranného žánru. Lépe než v obecných kapitolách se podle něj autorovi dařilo v případových studiích věnovaných vybraným fenoménům folkové hudby. Celkově je Houdova kniha důležitým kamenem do mozaiky poznání, k drahokamu má však daleko., In the fi rst part of this review article, the author critically considers mainstream Czech contemporary history writing as a whole. Apart from the missed opportunities to tackle potentially ''big'' topics that might also be of interest to readers outside the Czech Republic - which unfortunately only a few individuals have devoted themselves to - he argues that historians’ being suspicious of, or ignoring, any kind of theoretical concept and profounder methodological consideration is a chronic malady of the fi eld here. This weakness, according to him, is manifested both in a stubbornly one-sided orientation to primary sources (in the worst case merely ‘copying out archive records’), and, on the other hand, adopting current Western theoretical and methodological approaches and applying them mechanically to Czech historical material. The author then freely relates his theses to Přemysl Houda’s Intelektuální protest, nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace (Intellectual protest or mass entertainment? Folk music as a social phenomenon in the ‘Normalization’ period), published in 2014., The reviewer, however, does not aim to use this book as a prime example of these shortcomings - instead, it represents for him simply one publication of a whole range of comparable ones. Houda, argues the reviewer, has tackled the important and so far little-researched topic of Czech folk music in the 1970s and 1980s, but he too suffers from overly narrow specialization and from mistrust of theory, and he also partly neglects the relevant literature. The reviewer considers each chapter in the book, and points out the problems, for example, the author’s neglecting the continuity on the folk-music scene between the 1960s and the period of ‘Normalization’ (after the crushing of the Prague Spring reform movement), the lack of a defi nition of ‘folk music’, the excessively narrow selection of singer-songwriters he considers, the overly brief analysis of their lyrics, and insuffi cient attention to the essence of such a diverse genre and the transformations it went through. Better than in the book’s more general chapters, the author has, according to the reviewer, succeeded in the case studies devoted to particular folk-music phenomena. Though Houda’s book is on the whole an important stone in the mosaic of our knowledge, the reviewer concludes, it is far from a gem., and Zdeněk R. Nešpor.
Předkládaná kniha církevního historika se věnuje tématu, jež dosud nebylo v české ani slovenské historiografii soustavněji zpracováno, totiž proměnám papežských voleb (konkláve) během dvacátého století a na počátku století jednadvacátého. Autor však podle recenzenta ve snaze nabídnout co nejvíce poznatků v nich čtenáře doslova utápí, přičemž neposkytuje vodítko k rozlišení jejich důležitosti, a také nereflektuje některé důležité zahraniční publikace., The volume under review, whose title translates as ‘Conclaves: Papal Elections in the Twentieth and Twenty-first Centuries’, by a specialist on Church history, considers a topic that has hitherto not been systematically discussed in Czech and Slovak historiography - namely, the changes undergone by the papal conclave in the twentieth century and the beginning of the twenty-first century. According to the reviewer, the author, in his attempt to offer as much information as possible, does not provide a guideline with which the reader, left to fumble blindly, might distinguish between the important and the less important, and he also fails to take into account important foreign publications., and [autor recenze] Marek Šmíd.