Autor výše uvedené recenze (Na pomezí historického románu. In: Soudobé dějiny, roč. 22, č. 3-4, 2015,, s. 524-539) knihy Igora Lukeše Československo nad propastí, respektive On the Edge of the Cold War, tímto příspěvkem reaguje na Lukešovu polemiku. Sám stručně polemizuje s různými body Lukešovy argumentace a uzavírá, že na své recenzi by nezměnil vůbec nic, protože Igor Lukeš nevyvrátil žádnou z jeho námitek a řadu dalších ignoroval., In this contribution, the autor or the review of Igor Lukeš´s On the Edge of the Cold War (''Na pomezí historického románu'' [Almost a Historical Novel], Soudobé dějiny, vol. 22 (2015), nos. 3-4, pp. 254-39), which is under discussion here, reacts to Lukeš´s rejoinder. He briefly takes issue with various points of Lukeš´s argument and concludes that he would not change a single thing in his review, because Lukeš ignores a number of objections and elsewhere fails to provide satisfactory counterarguments for others., Vít Smetana., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The Seventh Conference of the Czech Neuroscience Society together with the First Conference of the Slovak Society for Neuroscience was jointly convened in Prague November 1-4, 2009. The conference was held in conjunction with 7th International Stem School in Regenerative Medicine, which offered Ph.D. students and young researchers the opportunity to discuss with prominent scientists in the field of stem cell biology and regenerative medicine. Regenerative medicine stands at the forefront of current medical research as scientists seek to better understand regenerative abilities of our cells and tissues and to use these abilities to enable the rescue and repair of damaged tissue resulting from injury or disease. and Luděk Svoboda.
Autorka na základě nově zpřístupněného fondu v Národním archivu připomíná historii Univerzity 17. listopadu a soustředí se na soužití zahraničních studentů s domácím obyvatelstvem v socialistickém Československu v šedesátých letech minulého století. Univerzita 17. listopadu fungovala v Praze a posléze i v Bratislavě v letech 1961 až 1974 jako vzdělávací instituce určená pro studenty ze zemí „třetího světa“, ale i jako školicí středisko pro československé experty mířící do rozvojových zemí, a její existence souvisela s tehdejším československým pronikáním do Afriky, motivovaným politicko-ideologicky a ekonomicky. Její zřízení vycházelo z očekávání, že absolventi univerzity se stanou emisary československých zájmů ve svých domovských státech, tato představa se však podle autorky spíše nenaplnila. Za poměrně častými konflikty mezi československou společností a zahraničnímu studenty vidí autorka především předsudky a averze zdejšího uzavřeného prostředí, k jejichž překonání příliš nepomohla oficiální „internacionalistická“ propaganda ani nedůsledné pokusy o řešení vzniklých incidentů. Otevřenější reflexe těchto problémů nastala až s pražským jarem 1968, kdy Univerzita 17. listopadu také vydávala časopis Fórum zahraničních studentů. Přesto však podle autorky nelze ignorovat přínos této instituce, která přispěla k rozkvětu řady specializovaných vědeckých oborů v Československu (například egyptologie, afrikanistiky, iberoamerikanistiky, etnografie a translatologie) a k navázaní dlouhodobých užitečných kontaktů ve „třetím světě“., Using recently released record groups in the National Archives, Prague, the author considers the history of the University of 17 November (Univerzita 17. listopadu), focusing on the lives of foreign students amongst the local inhabitants of the Czechoslovak Socialist Republic in the 1960s and early 1970s. The University of 17 November operated in Prague and then in Bratislava from 1961 to 1974 as an educational institution for students from the ‘Third World’, but also as training centre for Czechoslovak experts heading out to developing countries. Its existence was also linked with Czechoslovak attempts to gain a foothold in Africa, motivated ideologically, politically, and economically. It was established with the expectation that graduates from the university would become emissaries of Czechoslovak interests in their home countries. But this expectation, argues the author, was not quite met. Behind the comparatively frequent conflicts between the foreign students and the natives of Czechoslovakia the author sees mainly the prejudice and aversion of the closed local milieu, which were not overcome by either the official ‘internationalist’ propaganda or the inconsistent attempts to deal with incidents that arose. Only after the Prague Spring of 1968, when the University of 17 November was publishing a magazine, Fórum zahraničních studentů (Foreign Students’ Forum), were these problems reflected upon more openly. Nevertheless, according to the author, one cannot ignore the contribution that this institution made towards the flowering of a number of specialized academic fields in Czechoslovakia, including African studies, Latin American studies, ethnography, and translation studies, and to establishing useful long-term contacts in the Third World., Marta Edith Holečková., and Obsahuje bibliografii
Recenzent nejprve nastiňuje odbornou produkci věnovanou hudbě (především vážné) a hudební kultuře ve vztahu k politice a jejím institucím v Československu v období komunistického režimu. V recenzované monografii si autorka podle něj jako jedna z prvních v českém prostředí klade otázku, jak a díky čemu je možné fungování špičkového hudebního tělesa v totalitním prostředí, a vlastně jemu navzdory. Jádro její práce tvoří líčení působení České filharmonie v ovzduší prvního desetiletí po únoru 1948, v konfrontaci s neustálou snahou komunistického režimu kontrolovat jeho činnost prostřednictvím stranických, a především bezpečnostních orgánů. Vypomáhá si exkurzy do reality šedesátých let až osmdesátých let a uvádí, že snahy o zneužití hudebníků České filharmonie k agenturní spolupráci se za celou dobu prakticky nezměnily. Autorka sleduje i program a dramaturgii filharmonie, v nichž museli hudebníci přistupovat na kompromisy s požadavky na uvádění ideologicky angažovaných děl. Přes dílčí kritické připomínky se práci dostává pozitivního hodnocení, zejména z faktografického hlediska., The reviewer first offers an overview of scholarly research on music (primarily serious music) and music culture in relation to politics and institutions in Czechoslovakia under the Communist régime. The author of the book under review, he claims, is one of the first Czechs to ask how and why a leading music ensemble could operate in totalitarianism and even in opposition to it. The core of book comprises the author´s discussion of the Czech Philharmonic durign the first decade after the Communist takeover in late February 1948, in the face of continuous efforts by the régime to keep an eye on the orchestra by means of Party institution and, particularly, the secret police. The author uses excursions into Czechoslovak life from the 1960s to the 1980s, and writers that the offorts to enlist Czech Philharmonic musicians to collaborate with the secret police were practically continuous throughout the period. She discusses the programme and production plans of the orchestra, in which the musicians had to accept comprises with the demands to perform ideologically engagé works. Despite some minor criticisms, the reviewer, on the whole, judges the book positively, particularly concerning the factual information it presents., [autor recenze] Václav Nájemník., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Československo resp. Česká republika má dlouholetou tradici v oblastech očkování, přičemž míra proočkovanosti v současné době dosahuje 98-99 %. Zákon zároveň ukládá povinnost podrobení se očkování všem jedincům žijícím na území České republiky. Z hlediska zákona je člověk, který odmítá očkování svého dítěte, v pozici občana/ky dopouštějící/ho se přestupku a ohrožující/ho ochranu veřejného zdraví. Přestože je mnoha odborníky/cemi očkování považováno za jeden z největších úspěchů medicíny, ne všichni členové/ky české společnosti nahlížejí na povinné očkování jako na jednoznačné pozitivum. Tento text se zaměřuje na problematiku kritiky očkování v České republice perspektivou rodičů, kteří takovýto postoj zaujímají. Cílem tohoto textu je představit sociodemografické charakteristiky rodičů, kteří se kriticky staví k očkování, a zároveň diskurzy, které při své argumentaci mobilizují. Text vychází z dotazníkového šetření mezi rodiči, kteří kriticky vystupují vůči praxi očkování. Dotazník byl umístěn na webových stránkách občanského sdružení Rozalio, které představuje nejvýraznější a největší organizaci sdružující rodiče kritické k praxi povinného očkování v ČR. Šetření se zúčastnilo 372 respondentů/tek. Rodiče v dotazníku dostali rovněž prostor vlastními slovy vyjádřit své postoje k očkování a důvody, které je vedly k jeho odmítání či kritice., a1_The Czech Republic and its predecessor, Czechoslovakia, have a long-term tradition of immunization programmes, with a current coverage rate of 98-99%. Vaccination is mandated by law to all individuals living in the territory of the Czech Republic. In legal terms, a person who refuses to have their child vaccinated commits an administrative offence against public health. While many experts consider immunization as one of the greatest achievements of modern medicine, some members of Czech society do not regard compulsory vaccination as a clearly positive phenomenon. This paper focuses on parents’ critical perspectives on immunization in the Czech Republic. Its goal is to present the sociodemographic characteristics of parents with critical attitudes to immunization as well as the argumentative discourses they mobilize. The text is based on a questionnaire survey of parents who are active critics of immunization practice. The questionnaire was published at the website of Rozalio, a leading NGO that mobilizes parents against the practice of compulsory vaccination in the Czech Republic. 372 respondents participated in the survey. Open-ended questions were used to invite the parents to share their attitudes on vaccination and their motivations to refuse or critique the practice. The paper starts by presenting a sociodemographic profile of the parents who participated in the questionnaire survey. The quantitative data presented are not representative and rather provide us with general hints to better understand who the parents against vaccination are. The results indicate that critical debates on the practice of compulsory vaccination are primarily attended by better-educated women living in different parts of the Czech Republic. Subsequently, the central part of the analysis deals with the respondents´ answers to open-ended questions about their motivations to refuse/postpone vaccination. Three distinct ways the parents framed their critical attitudes to vaccination were identified in the analysis. The most salient frame, „biomedical discourse of risk“, exploited the concepts and principles of biomedicine but deviated from the dominant interpretation of immunization as public good, instead emphasizing related individual risks. As opposed to the concept of collective immunity as one of the pillars of general immunization policies and epidemiologic discourses, the parents emphasized the need to take an individual approach and personalize the risk. The second frame, „discourse of holistic health“, was much less salient. Referring to the principles of holistic medicine, it emphasized the role of lifestyle at the expense of medical control of the body. Finally, „activist discourse“ was another less frequently mentioned frame. It argued against vaccination as part of a more general critique of the ways the health care system operates and government interferes with individual freedoms., Jaroslava Hasmanová Marhánková, Jitka Skálová., and Obsahuje bibliografii