Liberalization of political and ideological barriers after the fall of Communistic regime in Czechoslovakia in 1989 has led to intensification of research of period 1918-1948. Although it presents relatively short historical period, it involved some milestones like first Czechoslovak Republic, after-Munich fall of democratic parliamentary, the Second World War and transformation after the war, that altogether resulted in start of Communistic regime in February 1948. and Jaroslav Šebek.
Kniha původně vyšla ve Spojených státech pod titulem The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder (Colorado) - New York, East European Monographs - Columbia University Press 2012). Raškova práce je podle recenzenta výsledkem pečlivého zkoumání osobních sbírek a pramenů v archivech v České republice, Velké Británii, Spojených státech a Itálii. Jedná se o unikátní shrnující studii, jež přichází s řadou zajímavých zjištění o dosud málo známé exilové kapitole československých dějin. Autor v devíti kapitolách seznamuje s „druhým dechem“ československého exilu, tedy se spolky, organizacemi a osobnostmi, které měly silné slovo v exilové veřejnosti po roce 1968, poté co na Západě přibyla další masivní vlna uprchlíků z Československa, vypuzená vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Recenzovaná práce sice v tomto směru nepokrývá úplné exilové spektrum, představuje však mimořádně užitečnou příručku., The book under review is a Czech translation of The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder, CO: East European Monographs, distributed by Columbia UP, 2012). Raška´s work is, according to the reviewer, the result of careful research using personal papers and other archival documents in the Czech Republic, Great Britain, the United States, and Italy. It is a unique comprehensive work that offers much that is new and of interest, concerning a little known chapter in the history of Czechs and Slovaks in exile. In nine chapters, the author acquaints us with Czechoslovak life in exile, that is, clubs, organizations, and individuals, after they had caught their second wind, and were listened to by other exiles after 1968, once the West had received the large wave of Czechoslovak refugees driven out of their country by the Warsaw Pact military intervention. Although the book under review does not, in that sense, cover the full range of exiles and their activities, it remains an extraordinarily useful work of reference., [autor recenze] Martin Nekola., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Předložený článek navazuje na dvě předešlé autorovy statě otištěné v Soudobých dějinách a uzavírá tento volný cyklus úvah nad povahou komunistického režimu, zejména v Československu. (Viz HRUBÝ, Karel: Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného. In: Soudobé dějiny, roč. 20, č. 4 (2013), s. 628-640; TÝŽ: Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět''. In: Soudobé dějiny, roč. 21, č. 3 (2014), s. 382-404.) Autor hledá odpověď otázku, zda politický a sociální systém, který byl nastolen v únoru 1948 v Československu, podržel svůj totalitární charakter po celou dobu komunistické vlády, anebo zda v pozdějších fázích už byl jiným typem totality, respektive zda se vyvinul do zcela jiného nedemokratického či autoritativního režimu. Svou úvahu o tomto tématu, které je dosud předmětem sporů, rozvíjí na pozadí proměňujících se teoretických reflexí komunistických režimů. Nejprve připomíná hlavní výtky ''revizionistické'' historiografie vůči nedostatkům klasických modelů totalitarismu, komentuje některé její konkurenční interpretační teze a ukazuje, jak později nové verze teorie totalitarismu některé z ''revizionistických'' výtek problematizovaly či oslabily a jak také reagovaly na změny, jež nastaly po Stalinově smrti. Na základě konfrontace obou přístupů, které existenci totalitarismu buď deklarují a obhajují, či naopak odmítají, nebo alespoň navrhují jeho revizi, sleduje pak návaznost jednotlivých fází, jimiž prošla komunistická diktatura a společnost v Československu mezi lety 1948 a 1989., a2_Jde o pokus zjistit, do jaké míry se proměnily, či naopak zůstaly zachovány struktury a funkce totalitárního způsobu panování (diktatury) z počátečního (poúnorového) období. A současně, jak se během desetiletí měnily, či naopak uchovávaly politické představy a hodnotové systémy ve vědomí společnosti. Konceptuálně přitom autor vychází z vymezení posttotalitarismu v pozdních pracích politologa Juana Josého Linze a po skončení totalitarismu Stalinovy éry rozlišuje v Československu období raného posttotalitarismu, pokus o reformu systému na konci šedesátých let, husákovské období zatuhlého posttotalitarismu a posttotalitarismus úpadku na konci osmdesátých let. Podle jeho názoru si takzvaný normalizační režim až do svého pádu přes své oslabování a narůstající dysfunkce podržel mnoho z totalitárních struktur (politických, bezpečnostních, ekonomických, sociálních) a praktik (mocenských, ideologických, kontrolních, potlačovacích), na rozdíl od Polska a Maďarska, kde došlo k postupnému odbourání totalitárního charakteru režimu., a1_This article is the third, and last, in a loosely conceived series by the same author, and printed in Soudobé dějiny, which consider the nature of Communist régimes, particularly in Czechoslovakia (See Karel Hrubý, ''Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného''. [Continuity between unlikes: The doubtful conclusions of Matěj Spurný´s Undoubtedly good analyses], Soudobé dějiny, vol 20 (2013), no. 4, pp. 628-40, and ibid., ''Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět'' [Baffled by an interpretation of the Communist dictatorship: Critical remarks on the ''Socialism as Sinnwelt´ Project], Soudobé dějiny, vol. 21 (2014), no. 3, pp. 382-404. The author searches for an answer to the question of whether the political and social system launched in Czechoslovakia in late February 1948 maintained its totalitarian nature throughout its existence or whether, in its later phases, it had already become another type of totalitarianism, or had even developed into a quite different kind of undemocratic or authoritarian régime. The author develops the topic, which is still a matter of dispute, against the background of changing theoretical reflections on Communist régimes. He first recapitulates the main criticism of "revisionist" historiography regarding the lack of classic models of totalitarianism, and he comments on some of their comparing interpretations, pointing out how later versions of the totalitarianism theory problematicized or weakened some of the ''revisionst'' criticisms. and also how they reacted to the changes that began after Slalin´s death in 1953., a2_By comparing the two main approaches, - one that declares that there is such a thing as totalitarianism, the other that rejects such a notion (or at least suggest its revision) - , the author traces the connections between the individual phases that the Communist dictatorship and society passed through in Czechoslovakia from 1948 to 1989. He thus seeks to discover the extent to which the preserved structures and operations of the totalitarian way of ruling (dictatorship) changed or remained the same since the initial period (post-February 1948), and, at the same time, endeavours to discover how, over the decades, political ideas and value system were preserved or, by contrast, changed in the consciousness of society. Conceptually, the author starts from the definition of post-totalitarianism which appears in the later works of the political scientist Juan José Linz, and thus, after the end of Stalinist totalitarianism, he distinguishes in Czechoslovakia the period of early post-totaliarianism, the late 1960s attempt to reform the system, the Husák years of hard-line post-totalitarianism, and the post-totalitarianism of the late 1980s decline. In his opinion, the "Normalization" régime in Czechoslovakia, although weakened and increasingly dysfunctional, maintained many of the totalitarian structures (political, security, economic, social) and practices (power, ideology, surveillance, and repression) until its collapse, unlike the régimes in Poland and Hungary, where totalitarianism was slowly eroded., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor přistupuje k diskutované knize velmi kriticky. Placákovo velmi široké pojetí fašismu zpochybňuje jako vágní, účelové a nevědecké. Pokus o postižení politického vývoje v poválečném Československu (1945-1948) předložený v této knize pak podle něj zásadně trpí absencí pramenné základny i ohledu na odbornou literaturu. Argumentační styl je založen spíše na libovůli než na respektu k faktům. To autor podrobněji ilustruje na pasážích, v nichž Placák hájí svou tezi o antisemitském charakteru tehdejší politiky Komunistické strany Československa. Nakonec vyslovuje přesvědčení, že kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát není nijak přínosná, nesplňuje parametry vědecké práce ani není relevantní k odborné diskusi., The author is highly critical of the book under discussion. He finds Placák´s very broad conception of Fascism problematic, it is, he writes, vague, with an ulterior motive, and unscholarly. Placák´s attempt in this book to describe political developments in post-war Czechoslovakia from May 1945 to late February 1948 fundamentally suffers, according to him, from an absence of research using primary sources and scholarly secondary literature on the topic. The style of argument tends, moreover, tobe based on capriciousness rather than on respect for the facts. The author illustrates these shortcomings in detail with sample passages in which Placák defends his argument about the antisemitic nature of Czechoslovak Communist Party policy in that period. He concludes that Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Gottwald´s Czechoslovakia as a fascist state) does not meet the basic standards of scholarly work, and is ultimately irrelevant to academic discussion., [autor recenze] Tomáš Hemza., Třetí ze 3 příspěvků v oddílu Tři hlasy o jedné knize: Konfrontace - kontrasty - kontexty, and Obsahuje bibliografické odkazy
Jedním z velkých, dokonce lze říci světodějných jubileí, které si letos připomínáme, je bezpochyby 70. výročí konce druhé světové války v Evropě v květnu 1945. Příchod jara do českých zemí byl toho roku přímo nabitý událostmi. Konec války na spadnutí, sovětská vojska osvobozovala Moravu, americké jednotky se blížily k západní hranici. Na území Protektorátu Čechy a Morava se však soustředila stále ještě velká vojenská síla, téměř milionová skupina armád „Střed“ pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, který neváhal ještě pár dní před definitivní německou porážkou střílet své vojáky při sebemenším podezření z dezerce či zbabělosti. and Jaroslav Šebek.
Studie se orientuje na postižení dlouhodobých vývojových tendencí sociální politiky v období mezi první světovou válkou a polovinou padesátých let. Autor zde především sumarizuje hlavní teze svých předchozích článků a monografických zpracování. Klade přitom důraz na vyznačení kontinuity a diskontinuity v obecné koncepci československé sociální politiky ve sledovaném období. Zároveň věnuje též pozornost otázkám konceptuálním, a to především vysvětlení používání základních pojmů historické analýzy. Studie osciluje mezi dvěma krajními póly konstrukce kauzality – strukturálním a voluntaristickým vysvětlením. Její obsah lze shrnout v jednoduché metafoře: od Bismarcka přes Beveridgea ke Stalinovi. V personifikované podobě tato zkratka vyjadřuje dlouhodobý vývoj československé sociální politiky: od zdůrazňování zásluhových principů, jak byly charakteristické pro tradiční německo-rakouské sociální pojištění, přes podstatně více rovnostářsky orientované národní pojištění z roku 1948, silně ovlivněné britskou inspirací, až po sovětský model sociálního zabezpečení, který se rozvinul během let 1951 až 1956. Součástí výkladu je charakteristika důležitých změn v sociální legislativě Československé republiky a Protektorátu Čechy a Morava v uvedeném časovém rozmezí., This article is concerned with the long-term trends in the development of social policy between the First World War and the mid-1950s. The author begins by summarizing the main ideas of his own previous articles and books. He emphasizes the continuity and discontinuity in the general conception of Czechoslovak social policy in this period. He also considers conceptual questions, particularly those that would help to explain how the basic terms are employed in historical analysis. The article moves between the two poles of the construction of causality – structural explanation and voluntaristic explanation. The content of the article can be aptly summed up in a neat metaphor: from Bismarck by way of Beveridge to Stalin. In personified form, this shortcut expresses the long-term development of Czechoslovak social policy: from an emphasis on principles of merit, characteristic of the traditional German and Austrian social insurance schemes, by way of a considerably more egalitarian national insurance from 1948 (strongly influenced by the British system), to the Soviet model of social security, which developed from 1951 to 1956. The article also considers important changes in social legislation in the Czechoslovak Republic in this period, including the Protectorate of Bohemia and Moravia., Jakub Rákosník., and Obsahuje bibliografii
The article provides a brief historical review of the origin and development of the optical quantum generator as well as its primary applications in the former Czechoslovakia. After the first Czechoslovak lasers, the paper describes progress in the field of coherent light source use for holographic puposes. The tendency to search the optimus holographic interferometry schemes aimed to surface deformation measurements in experimental mechanics is outlined. Topics such as image plane holography, pused ruby laser holography, ESPI and dual-channel speckle interferometry, hybrid experimental-numerical stress state determination but also problems solution for engineering practice are discussed in the article., Milan Držík., and Obsahuje bibliografii
Nedávno uplynulo čtyřicet let od chvíle, kdy na oběžné dráze začal pracovat Magion, první československá umělá družice Země. Následovaly čtyři další stejnojmenní robotičtí průzkumníci blízkého vesmíru. Započali cestu, která v současné době míří k novým vědeckým přístrojům pro mezinárodní projekty družicového výzkumu okolí Země a pro meziplanetární sondy ke Slunci, k Marsu a k Jupiteru., The first Czechoslovak spacecraft, Magion, started measurements in a low-Earth orbit forty years ago. It was followed by another four robotic explorers of outer space bearing the same name. Magion started a journey, which today leads us to new scientific instruments on board Earth orbiting satellites and also interplatetary probes to the Sun, Mars and Jupiter., Ondřej Santolík., and Obsahuje bibliografické odkazy
Mladý historik Matěj Spurný v monografii Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky odvedl výtečnou práci při výzkumu postavení tří vybraných menšin – neodsunutých Němců, Romů a volyňských Čechů – v českém pohraničí v patnácti letech od skončení druhé světové války. Zaměřil se přitom hlavně na vývoj postojů většinové společnosti vůči těmto menšinám a na jejich roli v rámci politiky československého státu, respektive Komunistické strany Československa. Jeho analýze různých úrovní tématu, práci se zdroji i přesnému a promyšlenému užívání pojmů nelze nic vytknout. Jádro knihy ale podle autorky spočívá ve zpochybnění stávajícího paradigmatu při výkladu poválečných československých dějin. Týká se to převládajícího dichotomického zobrazování vládnoucího režimu a ovládané společnosti jako dvou oddělených entit a periodizace poválečných dějin Československa s klíčovým mezníkem v únoru 1948. Spurný svůj „revizionistický pohled“ dokládá rozborem legitimizačních strategií komunistické strany ve vztahu k menšinám a vyzvednutím dlouhodobějších vývojových kontinuit., In his book, Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–90; Prague: Antikomplex, 2011), the young historian Matěj Spurný has, according to the author, done excellent work in researching three selected minorities in the Czech borderlands in the first fifteen years since the end of the Second World – the ethnic Germans who were not expelled, the Roma, and the Volhynian Czechs. He focuses mainly on the development of the attitudes of majority society towards these minorities and on their role in the politics of the Czechoslovak state and the Czechoslovak Communist Party. His analysis of the various levels of the subject, his work with the primary sources, and his precise, well-considered use of terms are faultless. But, according to the author, the core of the publication is based on questioning the existing paradigm in the interpretation of post-war Czechoslovak history. This mainly concerns the predominant dichotomous depiction of the régime and society as two separate entities and the periodization of post-war Czechoslovak history with the milestone as February 1948. Spurný supports his ‘revisionist view’ with an analysis of the legitimating strategies of the Communist Party in relation to the minorities, and emphasizes the long-term continuities., Pavla Šimková., and Tři hlasy k jedné knize
Kniha Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky obohacuje českou historiografii o analýzu státní politiky vůči menšinám v poválečném českém pohraničí, nevypovídá však přitom ani tak o těchto menšinách a periferii jako spíš o většinové společnosti a centru. Spurný skvěle analyzuje jazyk propagandy a nacionalistické ideologie, vnáší do české historiografie nová stěžejní témata a významně přispívá do diskuse o charakteru komunistického režimu. Autorka se ovšem ve svých úvahách soustředí na teoretický rámec knihy. Problematizuje Spurného vymezení menšiny, v němž se dle jejího soudu nereflektovaně mísí sociálněkonstruktivistický přístup s objektivistickým pojetím založeným na přesvědčení o existenci konkrétních kritérií etnicity. Menšiny, které jsou předmětem jeho studia, ve skutečnosti nebyly vyčleněny na základě objektivních národních znaků, ale na základě hledisek, jimiž je poměřovala většinová společnost a její reprezentace. Ve druhé úvaze pak autorka vede diskusi o postavení národnostních menšin za komunismu, zejména o menšinové politice v Sovětském svazu. Ta je podle ní ve své až extrémní rozpornosti těžko uchopitelná, za její nejvýraznější rys však považuje umělou konstrukci etnických menšin. Tato skutečnost mimo jiné problematizuje zásluhy komunistického režimu o emancipaci menšin, jak o nich píše Spurný v souvislosti s československými Romy., According to the author of this article, Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011) enriches Czech historiography with its analysis of state policy on minorities in the Czech borderlands after the Second World War. But the work says less about these minorities and the periphery than it does about majority society and the centre. Spurný provides a superb analysis of the language of propaganda and nationalist ideology, introduces key new topics into Czech writing about history, and contributes importantly to the discussion about the nature of the Czechoslovak Communist régime. By contrast, she concentrates on the theoretical framework of Spurný’s book, and takes issue with his definition of ‘minority’, in which, according to her, he unthinkingly combines a social-constructivist approach with an objectivist conception based on his belief in the existence of real criteria of ethnicity. The minorities that are the topic of Spurný’s book were not, she argues, actually excluded on the basis of objective national (or ethnic) features, but on the basis of perspectives by which majority society and its representatives gauged them. The author then discusses the status of national minorities under Communist régimes, particularly minority policy in the Soviet Union. That, according to her, in its extremely contradictory nature, is hard to comprehend, but she considers its most striking feature to be the artificial construct of ethnic minorities. This fact makes problematic, among other things, any credit that the Communist régime is allegedly due for having emancipated minorities, as Spurný writes they had done in connection with the Roma of Czechoslovakia., Kateřina Čapková., and Tři hlasy k jedné knize