On August 21, 1968, the Soviet and its Warsaw Pact allies invaded the Czechoslovak Republic, after negotiations failed, to prevent Alexander Dubcek´s Prague Spring reforms from continuing. The Soviets mustered thousands of troops from most Warsaw pact countries. The invasion was successful in stopping democratization reforms and strengthening the authority of the Communist Party of Czechoslovakia. and Jitka Vondrová.
This paper compares and contrasts two of the few radical political artistic groups of late socialism in Hungary. Through an analysis of the Orfeo and Inconnu groups we highlight their patterns of politicization and de-politicization to show that the critique of existing socialism was not free floating but was embedded in social structures. By going against the current of individualizing and moralizing artistic biographies, we give a historical materialist account of the two groups. Firstly, the paper shows how the anti-systemic mobilization of the two groups was conditioned by changes in Hungary’s world-economic integration and the subsequent restructuration of its field of cultural production. Secondly, it analyzes the tension between two groups’ critique of the oppressive nature of state-socialism and their politics of everyday life, by paying special attention to their uneven gender-relations. The analysis places the political ideas of the two groups not only in the changing landscape of late-socialist dissent, but we link them to class positions and social biographies. The article also highlights how radical, left-leaning criticisms of the state-socialist regime were co-opted into the competing liberal and nationalist cultural-political-economic complexes of the post-socialist order, and how the ways of incorporation were the products of individual but socially situated biographies of the intellectual actors. By combining class analysis and comparative historical research with a sociology of culture and intellectuals, this article draws attention to the role of determinate and contingent historical processes in the formation of anti-systemic mobilizations in late-socialist Hungary.
a1_Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži - vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv., a2_Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili., b1_The French Communists’ official reactions to the Soviet-led military intervention by five Warsaw Pact countries in Czechoslovakia in August 1968 are generally considered to mark the first time in history that the French Communist Party decided not to show public support for an international operation by the Soviet Union. As the author demonstrates with an analysis of records from the Archive of the French Communist Party and the central Czechoslovak archives, French Communist support for the Czechoslovak reform movement was not exactly straightforward; nor was subsequent French Communist condemnation of the August military intervention consistent. The French Communist Party leaders’ attitude to Alexander Dubček (1921-1992) and the Prague Spring can, according to the author, be reasonably described as limited support, which did not go beyond the limits of friendship with the Soviet Union. The diplomatic activity of the General Secretary of the French Communist Party, Waldeck Rochet (1905-1983), also stemmed from this attitude: in July 1968, he tried, unsuccessfully, to act as a broker between Prague and Moscow and thus prevent the military intervention. By contrast, amongst French Communist intellectuals, like Roger Garaudy (1913-2012) and Louis Aragon (1897-1982), sympathies for the Prague Spring were much more visible. In contrast to the enthusiasm with which these intellectuals welcomed ‘Socialism with a human face’ in Czechoslovak, however, were the impressions of the French Communist Party rank-and-file who had experienced the Prague Spring in person - they perceived it as a threat to Socialism and were unpleasantly surprised by manifestations of Czech and Slovak idealization of the West., b2_Although the French Communist Party initially ‘condemned’ the intervention in Czechoslovakia, the next day its leaders moderated their negative response, expressing ‘disagreement’. Ultimately, this position had no real influence on the French Party’s relations with the Soviet Union. Indeed, according to the author, it would be more accurate to talk of a certain buttressing of those relations, since it turned out that they could be further developed regardless of the French Party’s not agreeing with the intervention. The attitude of the French Communist Party leadership after August 1968 was therefore of a dual nature: the Party declared that it stuck to its original position of disagreement with the intervention, but that was not really manifested in their politics in practice: in fact, they maintained friendly relations with both the Soviet Communists and the ‘normalized’ Czechoslovak Communist Party. But not all French Communists agreed with this stance. For many French Communist intellectuals, the official condemnation was insufficient, and they appealed for greater solidarity with occupied Czechoslovakia. Nor amongst the rank-and-file of the French Communist Party was opinion unanimous; probably many members agreed with the intervention in Czechoslovakia., Michaela Kůželová., and Obsahuje bibliografii