Two blacklight traps were operated in a non-agricultural setting in Cary, North Carolina, USA, from spring through fall in 2004 and 2005 and all Coccinellidae collected and identified. More than 1300 lady beetles were collected in each of the two years, with Harmonia axyridis dominant (> 98%) and collected consistently over the course of the trapping period. Although other coccinellid species were observed in the vicinity of the traps during photophase, their appearance in blacklight traps was negligible. Harmonia axyridis exhibited a distinct diel periodicity in appearance at the traps, beginning approximately an hour after sunset and ending about midnight. Sunrise and sunset collections from flight interference and sticky traps in a local alfalfa field suggest that H. axyridis may be more flight active during the scotophase than Coleomegilla maculata, Hippodamia convergens, and Coccinella septempunctata. This study supports the suggestion that blacklight traps give a biased depiction of coccinellid species composition in a given area, and indicates that seasonal and circadian thresholds for flight activity, phototaxis, or both in H. axyridis may diverge from those in most other Coccinellidae., Christine A. Nalepa., and Obsahuje seznam literatury
U zrodu Římského klubu v r. 1968 stáli italský průmyslník a futurolog Aurelio Peccei a skotský vědec Alexander King, generální ředitel Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Chybělo jim uskupení, které by se hlouběji zabývalo globálními problémy, analyzovalo je a přicházelo s inspirujícími koncepcemi řešení. Proto přizvali významné podnikatele, vědce, politiky a zástupce vojenského sektoru. První schůzka proběhla v Římě za účasti asi 30 lidí, v krátké době se však počet členů rozrostl na 70. V r. 1972 autoři Mezí růstu (Dennis a Donella Meadowsovi, Jorgen Randers, William W. Behrens: Limits toGrowth) - jedné z nejčtenějších a také nejvíce zpochybňovaných až tabuizovaných zpráv o stavu světa, ať už politicky zleva, nebo zprava, psali o konečnosti neomezeného ekonomického rozvoje. Jejich matematické modely simulovaly trendy v pěti proměnných: lidská populace na Zemi, objem průmyslu, znečištění, produkce potravin a čerpání nerostných zdrojů. Dosavadní exponenciální křivky růstu nemohly být podle jejich vývodů udržitelné, protože nárůst technologických inovací, které by problémy kompenzovaly, byl pouze lineární. Do možných tří scénářů ve výhledu zahrnuli zpětné vazby, při jejichž fungování by došlo ke změnám v růstových trendech u některých proměnných. V poznámce uvedli, že jejich projekce hodnot proměnných v každém ze scénářů jsou pouze indikacemi tendencí v chování celku. Dva ze scénářů představovaly překročení mezí a kolaps globálního systému, zatímco třetí scénář vedl ke stabilizovanému světu. Po každém dalším desetiletí, které uplyne od vydání Mezí růstu, se mnozí ptají: Měli autoři pravdu? Anebo šlo o jeden velký omyl či mystifikaci? and Pavel Kovář.
This review considers factors affecting the flight capacity of carabid beetles and the implications of flight for carabids. Studies from the Dutch polders in particular show that young populations of carabids consist predominantly of macropterous species and macropterous individuals of wing-dimorphic species. Also populations of wing-dimorphic carabid species at the periphery of their geographical range contain high proportions of macropterous individuals. However, studies from Baltic archipelagos show that older populations of even highly isolated island habitats contain considerable proportions of brachypterous species and individuals. This suggests that macroptery is primarily an adaptation for dispersal and that there exists a mechanism for subsequently reducing the ratio of macropterous to brachypterous species under stable conditions, due to the competitive advantage of brachyptery. Populations in isolated habitats, such as islands and mountains, have high proportions of brachypterous species. Many macropterous species do not possess functional flight muscles. Species of unstable habitats, such as tree canopies and wet habitats, are mostly macropterous. Brachypterous species tend to disappear from disturbed habitats. There is uncertainty regarding the extent to which carabid dispersal is directed and how much passive. Both Den Boer and Lindroth recognized that mostly macropterous individuals of macropterous and wing-dimorphic species disperse and found new populations, after which brachyptery tends to rapidly appear and proliferate in the newly founded population. It is most likely that the allele for brachyptery would arrive via the dispersal of gravid females which had mated with brachypterous males prior to emigration. Whilst many studies consider wing morphology traits of carabid beetles to be species-specific and permanent, a number of studies have shown that the oogenesis flight syndrome, whereby females undertake migration and subsequently lose their flight muscles by histolysis before eventually regenerating them after reproducing, has been reported for a growing number of carabid species. Wing morphology of carabid beetles clearly offers strong potential for the study of population dynamics. This field of study flourished during the 1940's to the late 1980's. Whilst a considerable amount of valuable research has been performed and published, the topic clearly holds considerable potential for future study., Stephen Venn., and Obsahuje bibliografii