Hořec panonský (Gentiana pannonica) bývá označována za erbovní rostlinu Šumavy, která je jedinou přirozenou oblastí výskytu tohoto druhu mimo Alpy. V případě Šumavy byl přirozený výskyt omezen na maloplošná refugia přirozeného bezlesí - kary ledovcových jezer, okraje slatí a horských potoků. Na ostatní lokality se hořec rozšířil až po kolonizaci Šumavy lidmi. Na některá místa si horalé hořce pravděpodobně přesadili či vyseli. Další vhodné lokality vzniklé odlesněním části šumavských plání hořec osídlil spontánně. Dlouhodobé přežívání hořce panonského je pojištěno klonálním růstem, díky kterému na některých lokalitách vytváří rozsáhlé polykormony. Květy opylují čmeláci, ale jsou také schopné samoopylení. Křídlatá semena, která mohou za pomoci větru putovat po sněhové krustě či plavat ve vodě, například z tajícího sněhu, úspěšně klíčí v gapech. Podobně jako i další druhy se silnými kořeny a oddenky byl h. panonský využíván k domácí výrobě hořcové pálenky a žaludečních likérů. Druhům hořec žlutý (G. lutea), h. nachový (G. purpurea) a h. tečkovaný (G. punctata) je stručně věnován závěr článku., Hungarian Gentian (Gentiana pannonica) has been considered the heraldic plant of the Šumava Mts., its only natural distribution outside the Alps. The species originally inhabited only small non-forest refugia but spread into other sites after human colonization of the Šumava Mts. It is likely that the species was deliberately transplanted or sown in suitable sites close to the settlements. Some habitats were also colonized spontaneously. Hungarian Gentian is a long-lived perennial with profound clonal propagation. Flowers are pollinated by bumble-bees, but self-pollination is also possible. Seeds successfully germinate in gaps. In this article, Yellow Gentian (G. lutea), Purple Gentian (G. purpurea) and Spotted Gentian (G. punctata) are also briefly discussed., and Zdenka Křenová.
Poslední díl seriálu seznamuje se dvěma opravdu blankytně modrými hořci. Hořec brvitý (Gentianopsis ciliata) má těžiště rozšíření v prostoru střední Evropy, Alp a Balkánu. Nedávné studie potvrzují, že jde o vytrvalý, relativně krátkověký druh. Pozoruhodná je jeho schopnost vegetativního rozrůstání z adventivních pupenů. Ty dávají vzniknout novým nadzemním lodyhám, které jsou neodlišitelné od samostatných oddělených rostlin. Experimentální studie ukazují, že je velmi obtížné stanovit optimální obhospodařování jeho lokalit. Seč v tradičních termínech (červen) výrazně ničí jeho lodyhy. Stejně tak je druh náchylný na zarůstání lokalit křovinami a nedostatek prostoru (mezer v porostu, tzv. gapů) ke klíčení. Hořec křížatý (Gentiana crutiata) roste roztroušeně téměř v celé Evropě a západní Asii. Jde o vytrvalý druh. Jeho dlouhodobé přežívání na lokalitě je však závislé zamezení zarůstání a možnosti vyklíčení semen na obnažených, disturbovaných plochách. Často roste, obdobně jako další druhy hořců a hořečků, na místech, kde byla disturbance prováděná pasenými zvířaty nahrazena aktivitami moderního člověka (jízda na koních, motorkách, čtyřkolkách, též ve vojenských újezdech na dopadových plochách či tzv. tankodromech). Hořce a hořečky jsou přírodním a kulturním dědictvím naší krajiny. Cílem seriálu bylo ukázat, že jako takové má smysl jejich biotopy chránit a obhospodařovat., The last part of our series introduces two species. The Fringed Gentian (Gentianopsis ciliata) occurs in Central Europe, in the Alps and in the Balkans. It is a perennial but relatively short-lived species, remarkable for vegetative propagation from adventitious buds. Tailoring management of its sites is very difficult – traditional mowing in June destroys many of the stems, but the inhibition of succession and the creation of gaps are essential for successful propagation of the species. The perennial species Cross Gentian (Gentiana cruciata), scattered across Europe and western Asia, occurs in places where traditional disturbances by grazing animals are often replaced by human leisure activities or military training. The inhibition of shrub succession and small-scale soil disturbances are essential for survival of this species. The main aim of our series was to justify the protection of Gentians and suggest appropriate management of their habitats., and Zdenka Křenová, Jiří Brabec.
Hlavním druhem posledního dílu horečkové části seriálu je hořeček nahořklý. Jde o široce rozšířený druh - Evropa, severní Asie až po střední Sibiř, Dálný východ, Severní Amerika. Počet lokalit a velikost populací tohoto druhu však v ČR v posledních dekádách dramaticky poklesl. V současné době je prokázán ze 71 lokalit (70 lokalit G. amarella subsp. amarella a jedna lokalita G. amarella subsp. lingulata). Z ČR je známo též několik horečkových kříženců. Do současnosti se zachovaly populace dvou z nich. U hořečků je známé synchronizované kolísání velikosti populací. V ČR lze tento jev dokumentovat na dvou druzích přežívajících dosud ve více populacích (G. praecox subsp. bohemica a G. amarella). Příčiny synchronizace nejsou známy. Jednou z hypotéz je masivní klíčení, růst a v dalším roce kvetení hořečků v mezerách nárazově vytvořených v jinak relativně zapojeném travním porostu. Synchronizované vytvoření mezer v porostu pak může být způsobeno přísuškem během vegetační sezóny., G. amarella is a widely distributed species (Europe, northern Asia to Central Siberia, the Far East and North America); however, the number of its sites and population size have decreased dramatically in the last few decades in the Czech Republic. At present, the species is documented from 71 sites here (70 sites of G. a. subsp. amarella, one site of G. a. subsp. lingulata). Several hybrids of Gentianella species are also known from the Czech Republic (two of them have survived so far). A synchronized inter-annual fluctuation in population size is documented for G. praecox subsp. bohemica and G. amarella in the Czech Republic. The reasons behind, however, remain unclear. Massive establishment, survival and flowering in the year following the creation of gaps in vegetation have been suggested as an explanation. Synchronized occurrence of gaps may be caused by a dry period during the growing season., Jiří Brabec., and Obsahuje seznam literatury
In the parthenogenetic monogeneans of the genus Gyrodactylus Nordmann, 1832, the genetic diversity within or between hosts is determined by the relative roles of lateral transmission and clonal propagation. Clonality and limited transmission lead to high-amplitude metapopulation dynamics and strong genetic drift. In Baltic populations of the three-spined stickleback Gasterosteus aculeatus Linnaeus, the local mitochondrial diversity of Gyrodactylus arcuatus Bychowsky, 1933 is very high, and spatial differentiation weak. To understand the transmission dynamics in a single location, the transmission of the parasite from adults to next generation sticklebacks was investigated in a northern Baltic brackish water location. By sequencing 777 nt of cox1, as many as 38 separate mitochondrial haplotypes were identified. In August, the intensity of gyrodactylid infection on adult hosts was high, the haplotype diversity (h) was extreme and differentiation between fish was negligible (total h = 0.926, mean h = 0.938). In October, only 46% of the juvenile sticklebacks carried G. arcuatus. The number of parasites per young fish followed a Poisson distribution 0.92 ± 1.04 (mean ± SD) on October 2, and was clearly overdispersed 2.38 ± 5.00 on October 25. The total haplotype diversity of parasites on juveniles was nearly as high as in adults (h = 0.916), but the mean per fish was only h = 0.364 (FST = 0.60), due to low intensity of infection and rapid clonal propagation of early arrivals. The initial first come first served advantage of the first gyrodactylid colonisers will be lost during the host adulthood via continuous transmission. Nesting and polygamy are suggested as factors maintaining the high genetic diversity of the parasite population. The transmission dynamics and, consequently, the population structure of Baltic G. arcuatus is fundamentally different from that of G. salaris Malmberg, 1957, on the Baltic salmon Salmo salar Linnaeus., Jaakko Lumme, Marek S. Ziętara., and Obsahuje bibliografii
Hmyzí hormonální soustava se skládá z několika typů žláz produkujících tři různé druhy hormonů – ekdysteroidy, juvenilní hormony a peptidické neurohormony. Struktura, funkční koordinace a vzájemné vztahy v této soustavě představují dobře organizovaný řídicí systém, který v zásadě pracuje stejně jako hormonální soustava obratlovců: řídí prakticky všechny životní projevy hmyzu. Jedna skupina hmyzích metabolických neurohormonů – adipokinetické hormony – hraje důležitou roli v odpovědi organismu na stresové podmínky. Tyto hormony zajišťují mobilizaci energetických zdrojů, stimulují pohybovou aktivitu, zvyšují činnost srdce, aktivují imunitní systém a nedůležité procesy odsouvají na pozdější dobu. Touto koordinovanou činností umožňují hmyzímu organismu vyrovnávat se s nepříznivými podmínkami vnějšího prostředí a podílet se tak na udržování homeostázy vnitřního prostředí., The insect hormonal system consists of several types of endocrine glands which produce three different hormones – ecdysteroids, juvenile hormones and peptidic neurohormones. The structure, functional coordination and mutual relationships within the system are a well organised control system resembling the hormonal system of vertebrates: it controls practically all aspects of insect life. One group of insect metabolic neurohormones called adipokinetic hormones plays an important role in the defence of the insect organism against stress. Those hormones control energy mobilization, stimulate locomotory activity and the heart beat, activate the immune system and postpone less important processes for later. That sophisticated system helps the insect organism to cope with negative environmental conditions and to retain the body homeostasis., and Dalibor Kodrík.