Autor podle recenzenta v knize podniká hloubkovou sondu do myšlenkového světa skupiny intelektuálů v období první Československé republiky, kteří byli katolíky natolik, že zapomněli na to, že jsou také křesťany. V jedné skupině však přitom spojil až příliš různorodé osobnosti a z rozboru jejich názorů pak vyvozuje někdy zjednodušující či problematické generalizace, například o vztahu katolických intelektuálů k prvorepublikovému režimu a demokracii obecně. Za přínosný považuje recenzent důraz na politický rozměr katolického myšlení v dané době, rozsah zpracování některých díčích témat jako antisemitismu však podle něj není dostatečný., In this book, according to the reviewer, the author has conducted a deep probe into the thought world of a group of intellectuals in the first Czechoslovak Republic who were Roman Catholics to such an extent that they forgot that they were also Christians. The author, however, has put too many different figures into one group, and then, from an analysis of their views, has sometimes made simplistic or problematic generalizations, for example, about the Roman Catholic intellectuals’ attitude towards the régime of the First Republic in particular and democracy in general. The reviewer appreciates the emphasis on the political dimension of Roman Catholic thought in this period, but considers the scope of the treatment of some parts of the topic, such as antisemitism, to be insufficient., [autor recenze] Jiří Smlsal., and Obsahuje bibliografii
Hlavní osou knihy je podle recenzentky konflikt mezi tradičními zájmy a hodnotami světa filmu na jedné straně a politickou snahou o jeho reformu v systému státního socialismu na druhé straně v Československu v poválečném čtvrtstoletí, především pak v padesátých letech. Autor přitom nevychází jen z podřízenosti kinematografie vládnoucí elitě, ale spíše z její proměnlivé autonomie. Staví na neobyčejně bohaté pramenné základně a efektivně využívá různé teoretické koncepty. Díky tomu dokáže zprostředkovat živý a plastický obraz mikrosvětů v pražských filmových ateliérech Barrandov, jejich neformálních vztahů a procesu zrodu filmového díla. Jedná se o strhující četbu pro poučenější čtenáře, kteří hledají metodologicky inspirovaný, otevřený výklad s bohatými odkazy i sebereflexí., According to the reviewer, the book The Barandov Factory: The world of filmmakers and political power 1945-1970 revolves around a conflict between traditional interests and values of the world of filmmaking and political efforts ro reform it within the Czechoslovak state socialism system during the twenty-five years after the war, mainly in the 1950s. The author´s starting assumptions include not only the subordination of cinematography to the ruling elite, but also a variable degree of the film industry´s autonomy. He builds on an extremely rich source base and employs various theoretical concepts in an effective manner. Thanks to the above, he can provide a vivid and plastic picture of micro-worlds in the Barrandov film studios in Prague, their informal relations, as well as the birth of a movie. He wrote a captivating book for more knowledgeable readers looking for a methodologically inspired and open account with ample references and self-reflection., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Kniha původně vyšla ve Spojených státech pod titulem The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder (Colorado) - New York, East European Monographs - Columbia University Press 2012). Raškova práce je podle recenzenta výsledkem pečlivého zkoumání osobních sbírek a pramenů v archivech v České republice, Velké Británii, Spojených státech a Itálii. Jedná se o unikátní shrnující studii, jež přichází s řadou zajímavých zjištění o dosud málo známé exilové kapitole československých dějin. Autor v devíti kapitolách seznamuje s „druhým dechem“ československého exilu, tedy se spolky, organizacemi a osobnostmi, které měly silné slovo v exilové veřejnosti po roce 1968, poté co na Západě přibyla další masivní vlna uprchlíků z Československa, vypuzená vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Recenzovaná práce sice v tomto směru nepokrývá úplné exilové spektrum, představuje však mimořádně užitečnou příručku., The book under review is a Czech translation of The Long Road to Victory: A History of Czechoslovak Exile Organizations after 1968 (Boulder, CO: East European Monographs, distributed by Columbia UP, 2012). Raška´s work is, according to the reviewer, the result of careful research using personal papers and other archival documents in the Czech Republic, Great Britain, the United States, and Italy. It is a unique comprehensive work that offers much that is new and of interest, concerning a little known chapter in the history of Czechs and Slovaks in exile. In nine chapters, the author acquaints us with Czechoslovak life in exile, that is, clubs, organizations, and individuals, after they had caught their second wind, and were listened to by other exiles after 1968, once the West had received the large wave of Czechoslovak refugees driven out of their country by the Warsaw Pact military intervention. Although the book under review does not, in that sense, cover the full range of exiles and their activities, it remains an extraordinarily useful work of reference., [autor recenze] Martin Nekola., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Předložený článek navazuje na dvě předešlé autorovy statě otištěné v Soudobých dějinách a uzavírá tento volný cyklus úvah nad povahou komunistického režimu, zejména v Československu. (Viz HRUBÝ, Karel: Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného. In: Soudobé dějiny, roč. 20, č. 4 (2013), s. 628-640; TÝŽ: Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět''. In: Soudobé dějiny, roč. 21, č. 3 (2014), s. 382-404.) Autor hledá odpověď otázku, zda politický a sociální systém, který byl nastolen v únoru 1948 v Československu, podržel svůj totalitární charakter po celou dobu komunistické vlády, anebo zda v pozdějších fázích už byl jiným typem totality, respektive zda se vyvinul do zcela jiného nedemokratického či autoritativního režimu. Svou úvahu o tomto tématu, které je dosud předmětem sporů, rozvíjí na pozadí proměňujících se teoretických reflexí komunistických režimů. Nejprve připomíná hlavní výtky ''revizionistické'' historiografie vůči nedostatkům klasických modelů totalitarismu, komentuje některé její konkurenční interpretační teze a ukazuje, jak později nové verze teorie totalitarismu některé z ''revizionistických'' výtek problematizovaly či oslabily a jak také reagovaly na změny, jež nastaly po Stalinově smrti. Na základě konfrontace obou přístupů, které existenci totalitarismu buď deklarují a obhajují, či naopak odmítají, nebo alespoň navrhují jeho revizi, sleduje pak návaznost jednotlivých fází, jimiž prošla komunistická diktatura a společnost v Československu mezi lety 1948 a 1989., a2_Jde o pokus zjistit, do jaké míry se proměnily, či naopak zůstaly zachovány struktury a funkce totalitárního způsobu panování (diktatury) z počátečního (poúnorového) období. A současně, jak se během desetiletí měnily, či naopak uchovávaly politické představy a hodnotové systémy ve vědomí společnosti. Konceptuálně přitom autor vychází z vymezení posttotalitarismu v pozdních pracích politologa Juana Josého Linze a po skončení totalitarismu Stalinovy éry rozlišuje v Československu období raného posttotalitarismu, pokus o reformu systému na konci šedesátých let, husákovské období zatuhlého posttotalitarismu a posttotalitarismus úpadku na konci osmdesátých let. Podle jeho názoru si takzvaný normalizační režim až do svého pádu přes své oslabování a narůstající dysfunkce podržel mnoho z totalitárních struktur (politických, bezpečnostních, ekonomických, sociálních) a praktik (mocenských, ideologických, kontrolních, potlačovacích), na rozdíl od Polska a Maďarska, kde došlo k postupnému odbourání totalitárního charakteru režimu., a1_This article is the third, and last, in a loosely conceived series by the same author, and printed in Soudobé dějiny, which consider the nature of Communist régimes, particularly in Czechoslovakia (See Karel Hrubý, ''Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného''. [Continuity between unlikes: The doubtful conclusions of Matěj Spurný´s Undoubtedly good analyses], Soudobé dějiny, vol 20 (2013), no. 4, pp. 628-40, and ibid., ''Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět'' [Baffled by an interpretation of the Communist dictatorship: Critical remarks on the ''Socialism as Sinnwelt´ Project], Soudobé dějiny, vol. 21 (2014), no. 3, pp. 382-404. The author searches for an answer to the question of whether the political and social system launched in Czechoslovakia in late February 1948 maintained its totalitarian nature throughout its existence or whether, in its later phases, it had already become another type of totalitarianism, or had even developed into a quite different kind of undemocratic or authoritarian régime. The author develops the topic, which is still a matter of dispute, against the background of changing theoretical reflections on Communist régimes. He first recapitulates the main criticism of "revisionist" historiography regarding the lack of classic models of totalitarianism, and he comments on some of their comparing interpretations, pointing out how later versions of the totalitarianism theory problematicized or weakened some of the ''revisionst'' criticisms. and also how they reacted to the changes that began after Slalin´s death in 1953., a2_By comparing the two main approaches, - one that declares that there is such a thing as totalitarianism, the other that rejects such a notion (or at least suggest its revision) - , the author traces the connections between the individual phases that the Communist dictatorship and society passed through in Czechoslovakia from 1948 to 1989. He thus seeks to discover the extent to which the preserved structures and operations of the totalitarian way of ruling (dictatorship) changed or remained the same since the initial period (post-February 1948), and, at the same time, endeavours to discover how, over the decades, political ideas and value system were preserved or, by contrast, changed in the consciousness of society. Conceptually, the author starts from the definition of post-totalitarianism which appears in the later works of the political scientist Juan José Linz, and thus, after the end of Stalinist totalitarianism, he distinguishes in Czechoslovakia the period of early post-totaliarianism, the late 1960s attempt to reform the system, the Husák years of hard-line post-totalitarianism, and the post-totalitarianism of the late 1980s decline. In his opinion, the "Normalization" régime in Czechoslovakia, although weakened and increasingly dysfunctional, maintained many of the totalitarian structures (political, security, economic, social) and practices (power, ideology, surveillance, and repression) until its collapse, unlike the régimes in Poland and Hungary, where totalitarianism was slowly eroded., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor přistupuje k diskutované knize velmi kriticky. Placákovo velmi široké pojetí fašismu zpochybňuje jako vágní, účelové a nevědecké. Pokus o postižení politického vývoje v poválečném Československu (1945-1948) předložený v této knize pak podle něj zásadně trpí absencí pramenné základny i ohledu na odbornou literaturu. Argumentační styl je založen spíše na libovůli než na respektu k faktům. To autor podrobněji ilustruje na pasážích, v nichž Placák hájí svou tezi o antisemitském charakteru tehdejší politiky Komunistické strany Československa. Nakonec vyslovuje přesvědčení, že kniha Gottwaldovo Československo jako fašistický stát není nijak přínosná, nesplňuje parametry vědecké práce ani není relevantní k odborné diskusi., The author is highly critical of the book under discussion. He finds Placák´s very broad conception of Fascism problematic, it is, he writes, vague, with an ulterior motive, and unscholarly. Placák´s attempt in this book to describe political developments in post-war Czechoslovakia from May 1945 to late February 1948 fundamentally suffers, according to him, from an absence of research using primary sources and scholarly secondary literature on the topic. The style of argument tends, moreover, tobe based on capriciousness rather than on respect for the facts. The author illustrates these shortcomings in detail with sample passages in which Placák defends his argument about the antisemitic nature of Czechoslovak Communist Party policy in that period. He concludes that Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Gottwald´s Czechoslovakia as a fascist state) does not meet the basic standards of scholarly work, and is ultimately irrelevant to academic discussion., [autor recenze] Tomáš Hemza., Třetí ze 3 příspěvků v oddílu Tři hlasy o jedné knize: Konfrontace - kontrasty - kontexty, and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Kniha Petra Placáka Gottwaldovo Československo jako fašistický stát podle autora svým názvem vyvolává falešný dojem, že pojednává o Československu v letech 1948 až 1953, kdy byla jedinou držitelkou moci v zemi Komunistická strana Československa a její předseda Klement Gottwald byl prezidentem republiky. Pro toto období totalitního režimu v Československu by některé autorovy závěry byly přiléhavé, avšak dokazovat fašistický charakter režimu v Československu v letech 1945 až 1948, kdy zde vládla koalice stran Národní fronty, prezidentem byl Edvard Beneš, existoval kritický tisk a do značné míry fungovaly demokratické procedury, je podle jeho názoru zcela pomýlené. Autor polemizuje s některými Placákovými tezemi a uzavírá, že jeho kniha v konfrontaci s fakty nemůže obstát., Simply by its title, Peter Placák´s Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Gottwald´s Czechoslovakia as a fascist state) creates, according to the author of this article, the false impression that it is about Czechoslovakia from 1948 to 1953, when the Czechoslovak Communist Party was the sole holder of power in the country and its chairman, Klement Gottwald, was President of the Republic. Though some of the author´s conclusions about this period of totalitarian rule in Czechoslovakia might be apposite, to argue that the Czechoslovak regime from 1945 to 1948 was of a fascist nature, when the country was in fact governed by a coalition of parties in the National Front, and the President of the Repbulic was Edvard Beneš, a critical Press was in existence, and democratic procedures were largely respected, is, according to the author, simply erroneous. The author takes issue with some of Placák´s propositions, and concludes that in the light of the facts the book does not pass muster., [autor recenze] Jiří Pernes., Druhý ze 3 příspěvků v oddílu Tři hlasy k jedné knize: Konfrontace - kontrasty - kontexty, and Obsahuje bibliografické odkazy
Studie se zabývá černým trhem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v Československé socialistické republice a Německé demokratické republice v komparativní perspektivě. Nejprve stručně charakterizuje společenské podmínky socialistických diktatur, které existenci černého trhu podmiňovaly a v nichž se mohl úspěšně reprodukovat. Poté se snaží identifikovat, jaké společné znaky v rámci podloudného obchodování se v obou zemích vyskytovaly a jaká lokální specifika určovala jejich odlišnost. Autor svou pozornost zaměřuje hlavně na dva segmenty tehdejšího černého trhu - podloudné obchodování se zahraničním spotřebním zbožím a devizovou trestnou činnost. Přibližuje, kteří historičtí aktéři byli hybateli černého trhu a s jakým zbožím se přednostně obchodovalo. V Československu se narozdíl od východního Německa vyvinula specifická společenská vrstva takzvaných veksláků, která měla na lokálním černém trhu silné postavení a těžila z prodeje valut, tuzexových poukázek či spotřebního zboží. V Německé demokratické republice jako zprostředkovatelé při opatřování nedostatkového zboží sloužily především rodinné kontakty a známosti v sousední Spolkové republice. Přesto se i zde vytvořily organizované sítě podloudných obchodníků, mezi nimiž zaujímali výsadní postavení občané Polské lidové republiky, především díky svým možnostem poměrně volného cestování do zahraničí, a spoluutvářeli tak ráz černého trhu v NDR., This article compares and contrasts the black markets in the Czechoslovak Socialist Republic and the German Democratic Republic in the 1970s and 1980s. It first briefly discusses the social conditions of the Communist dictatorships, which determined the existence, and successful reproduction, of the black market. It then seeks to identify the common features in illegal trade in the two countries and also those specific to only one country or the other. The author focuses mainly on two sectors of the black market at that time - namely, the illegal trade in foreign consumer goods and the criminal exchange of hard currency. He discusses the figures who were the driving forces in the black market, and the commodities which they preferred to deal in. In Czechoslovakia, unlike East Germany, a special social stratum of underhand moneychangers, called veksláci, had a strong position on the local black market, and profited from the sale of hard (Western) currency, coupons to the exclusive Tuzex shops (that had scarce Western goods), and consumer goods. In East Germany, it was mainly family members, friends, and acquaintances from West Germany who served as the middlemen in obtaining scarce goods. Nevertheless, there, too, organized networks of black-marketeers were formed, in which citizens of the People’s Republic of Poland occupied a privileged position, thanks mainly to the relative ease with which Poles could travel abroad; and they too influenced the nature of the East German black market., Adam Havlík., and Obsahuje bibliografii
Recenzent se nejprve zamýšlí nad velkým zájmem, který česká veřejnost i odborníci v posledních letech projevují o popkulturu z období takzvané normalizace, což platí také o tehdejších filmech a televizních seriálech. Právě tato tvorba z let 1969 až 1989 tvoří tematické těžiště většiny příspěvků v předložené publikaci, která je čtvrtým svazkem sborníkové řady Film a dějiny. Kvantita si zde podle recenzenta ovšem vybírá daň na kvalitě. Přestože se editor Petr Kopal v úvodu snaží nastínit východiska sjednocující jednotlivé texty, vnitřní propojení se mezi nimi hledá jen s obtížemi, a některé navíc prozrazují neujasněný směr a cíl bádání. Vybrané příspěvky představuje recenzent podrobněji. Vedle textů trpících přemírou faktů, jejich pozitivistickým podáním, schematičností nebo absencí kontextu a analýzy vyzvedává několik velmi zdařilých statí z pera Petra A. Bílka, Petra Kopala, Kamila Činátla nebo Martina Štolla., The reviewer first discussess the great interest that Czechs, both experts and the general public, have had in recent years in the pop culture of the "Normalizaation" period (1969-89). This includes films and TV series, which constitute the focal point of most of the contributions to the publication under review, the fourth volume of the Film a dějiny (Film and history) series. But quantity, according to the reviewer, has taken its toll on quality here. Although the editor, Petr Kopal, has tried in the introduction to outline the starting points that unite the individual contributions, it is actually hard to see what they have in common, and, moreover, some reflect the confused directions and aims of the research. The reviewer presents some of the contributions in detail. Apart from articles that suffer from an excess of fact, positivistic treatment, schematicity, or a lack of context and analysis, the reviewer points to the highly successful essays by Petr A. Bílek, Petr Kopal, Kamil Činátl, and Martin Štoll., [autor recenze] Martin Šrajer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy