a1_Jednou z klíčových postav povídky Josefa Škvoreckého Malá pražská matahára (1955) je americký hudebník Robert Bulwer. Jeho statutu politického azylanta ,,vyhladovělí pražští fandové'' dovedně využijí k propašování jazzové revue na pražská pódia v době, kdy je tento žánr stále ještě považován za podezřelý. Fiktivní postava Bulwera má reálný předobraz v americkém jazzovém hráči na kontrabas Herbertu Wardovi (1921-1994), který spolu s manželkou, tanečnicí a choreografkou Jacqueline Wardovou (1919-2014) a dvěma syny požádal v roce 1954 o politický azyl v socialistickém Československu a poté do roku 1964 žil v Praze. Autor na základě odtajněných spisů amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), ale i českých a jiných archivních pramenů a dobového tisku vykresluje životní příběh manželů Wardových, zejména jejich působení v Evropě, okolnosti získání azylu a život v Československu. Tento příběh zasazuje do kontextu pronásledování takzvané neamerické činnosti (mccarthismu) ve Spojených státech po vypuknutí studené války, kterým byla vedle jiných levicových umělců postižena také řada jazzových hudebníků a v němž shledává motivy k odchodu Wardových z Ameriky do Dánska v roce 1950. Značnou pozornost věnuje otázce členství Wardových v Komunistické straně USA a spřízněných levicových organizacích a důvodům zájmu FBI o jejich činnost., a2_V líčení jejich autora života v Praze poutá umělecké působení obou manželů, zejména Wardova revuální pásma přibližující pražskému publiku historii jazzu, a později v šedesátých letech jejich narůstající deziluze z pobytu v Československu, která je přivedla k návratu do USA. Stať je mimo jiné příspěvkem do nedávno započaté diskuse o anglicky mluvící levicové komunitě v Československu po začátku studené války a zároveň ilustruje práci FBI v době amerického mccarthismu., a1_One of the key characters of Josef Škvorecký´s short story Prague´s Little Mara Hara (1955) is an American musician named Robert Bulwer. ''Music-hungry fans of Prague'' skillfully use his political refugee´s status to smuggle a jazz revue onto stages of Prague at the time the music style is still viewed as something suspicious. The fictitious character of Bulwer was based on a realistic archetype, American double-bass jazz player Herbert Ward (1921-1994), who together with his wife, dancer and choreographer Jacqueline Ward (1919-2014) and two sons asked for political asylum in socialist Czechoslovakia in 1954 and then lived in Prague until 1964. Using declassified files of the US Federal Bureau of Investigation (FBI), but also information from Czech and other archival sources and period press, the author depicts the life story of the Wards, in particular their presence in Europe, circumstances under which the asylum was granted, and their life in Czechoslovakia. He sets the story into the context of persecution of so-called un-American activities (McCarthyism) in the United States after the outbreak of the Cold War; in addition to other left-wing artists, the campaign also affected many jazz musicians, and Petr Vidomus sees motives for the 1950 departure of the Wards from the USA to Denmark in it. He pays a lot of attention to the issue of the Wards´ membership in the Communist Party of the USA and related left-wing organizations and reasons of the FBI´s interest in their activities. Insofar as their life in Prague is concerned, the author is interested primarily in their artistic activities, in particular Herbert Ward´s revues describing the history of jazz to Prague´s audience, and later, in the 1960s, their disillusionment with the life in Czechoslovakia, which made them return to the United States., a2_The article is, inter alia, a contribution to a recently started discussion about the English-speaking left-wing community in Czechoslovakia after the beginning of the Cold War, and also illustrates the work of the FBI during the era of McCarthyism in the United States., Petr Vidomus., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Původní verze tohoto článku vyšla pod názvem ''Vergangenheitsbewältigung’ auf Tschechisch: Der Holocaust im tschechischen Samizdat'' ve sborníku pod redakcí Petera Hallamy a Stephana Stacha Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäischen Dissens (Leipzig, Leipziger Universitätsverlag 2015, s. 237-260). Autor analyzuje reflexi holokaustu v literatuře českého disentu vydávané samizdatem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Zaměřuje se především na historické práce, sleduje ale i publicistické příspěvky, memoárová a beletristická díla stejně jako překladové publikace. Konkrétně se článek soustředí na dva aspekty, které dobře ukazují, jak obtížné bylo - a stále ještě je - plně integrovat holokaust do českých národních dějin. Zaprvé, holokaust byl v disentu často pojímán jako důkaz nehumánní povahy totalitních režimů. Avšak tento výklad vedl k tomu, že pronásledování Židů (nacistickým režimem) se ocitalo na stejné úrovni jako perzekuce Čechů (nacistickým, ale i komunistickým režimem). Zadruhé, pokud docházelo k přehodnocování nebo zpochybňování české národní metanarace, témata jako domácí antisemitismus nebo holokaust bývala v těchto případech ignorována., a2_Disidenti připouštěli, že otázka viny (Schuldfrage) se sice týká i Československa, avšak vztahovali ji na vyhnání německé menšiny po druhé světové válce. Naopak téma holokaustu mezi disidenty žádnou podobnou debatu nevyvolalo. Chování Čechů během druhé světové války, postoj k Židům a domácí antisemitismus tak nebyly vůbec zpochybňovány. Z tohoto důvodu byl podle autora holokaust v pracích věnovaných českým dějinám dvacátého století spíše přehlížen, nebo v lepším případě jen sporadicky zmiňován, ať již tyto texty vycházely oficiálně, nebo samizdatem., This is a Czech translation of ''Vergangenheitsbewältigung'' auf Tschechisch: Der Holocaust im tschechischen Samizdat" which is published in Peter Hallama and Stephan Stach (eds.), Gegengeschichte: Zweiter Weltkrieg und Holocaust im ostmitteleuropäichen Dissens (Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2015, pp. 237-60). The author analyses representations of the Holocaust in Czech dissent literature published as samizdat in the 1970s and 1980s. He concentrates on historical writings, but also considers journalistic contributions, memoirs, and works of belles-lettres, as well as translations of publications. In particular, the article considers two aspects that highlight the difficulties one faced and continues to face when trying to fully integrate the Holocaust into Czech national history. First, the Holocaust was often understood by the dissidents as evidence of the inhuman nature of totalitarian regimes. This interpretations, however, led to placing the persecution of the Jews by the Nazi regime on the same level as the persecution of the Czechs by the Nazi and Communist regimes. Second, if there was a reassessment or questioning to the Czech national master narrative, then topics such as home-grown antisemitism or the Holocaust were not addressed. The dissidents admitted that Czechoslovakia also had its question of guilt, but they related it to the expulsion of the German minority after the Second World War. The Holocaust, by contrats, did not generate any similar debate among the dissidents. The behaviour of Czechs during the Second World War, the attitude towards Jews, and domestic antisemitism were thus not questioned at all. The Holocaust has, according to the author, therefore tended to be overlooked or, at best, mentioned only incidentally in writing about twentieth-century Czech history - whether the authors published their texts in state-owned publishing houses or in samizdat., Peter Hallama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent označuje publikaci, která je věnována dějinám komunistického hnutí v západních Čechách v letech 1945 až 1948 s přesahem do konce čtyřicátých let, za průkopnickou. Vznikala totiž už před deseti lety, kdy by některé její závěry byly pro českou historiografii převratnější než dnes. Nejde o úzce zaměřenou regionální studii, autor se snaží na základě bohaté empirie regionální provenience odhalit obecnější faktory, které mohou být při pohledu z mocenského ústředí snadno přehlédnuty, případně se nejeví jako klíčové. Zkoumá poválečný přerod Komunistické strany Československa v masovou stranu, analyzuje vývoj jejího členstva a personální proměny regionální stranické hierarchie. Dospívá přitom ke zjištění, že pro její volební vítězství v roce 1946 byly podstatné vnitropolitické faktory, především pružně uplatňovaná taktika a umírněný program. Recenzent však pokládá za zjednodušující tezi o existenci dvojí poválečné KSČ - strany funkcionářů a strany členů, která si nepřála diktátorský režim a po uchopení moci se cítila podvedená., In the opinion of the reviewer, the work The Cheated Party: The birth of the mass Communist movement in the Plzeň region, its disciplining, centralization and bureaucratization (1945-1948) dedicated to the history of the Communist movement in West Bohemia from 1945 to 1948, with an overlap into the late 1940s, is groundbreaking. As a matter of fact, it originated a decade ago, when some of its conclusions would have been even more revolutionary for the Czech historiography than today. It is not just a regional study with a narrow focus: using rich empirical regional information, the author attempts to reveal more general factors which might be easily overlooked or not regarded as important from the power center. He examines the post-war transformation of the communist party into a mass organization, analyzes the development of its membership, and personal changes in the party hierarchy. He comes to a conclusion that its victory in the 1946 elections was primarily influenced by internal political factors, in particular a moderate programme and flexible tactics. However, the reviewer regards the proposition of the existence of two post-war Communist Parties of Czechoslovakia - one of party functionaries, the other of members who did not wish a dictatorship and felt cheated after the party had usurped power - as overly simplifying., [autor recenze] Matěj Bílý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
V reakci na recenzi své biografie českého historika Václava Chaloupeckého (1882-1951) Václav Chaloupecký: Hledání československých dějin (Praha, Karolinum 2014), kterou v minulém čísle tohoto časopisu publikovala Antonie Doležalová (Hledání Václava Chaloupeckého. In: Soudobé dějiny, roč. 23, č. 1-2, 2016, s. 211-216), se autor zamýšlí nad problémem figurace historiografického textu budovaného na materiálu primárních pramenů a v souvislosti s tím rovněž nad vnitrooborovou i širší recepcí současné české historiografie a nad mezemi i proměnami popularizace výsledků historického výzkumu., In response to a review of his biography of the Czech historian Václav Chaloupecký (1882-1951), Václav Chaloupecký: Hledání československých dějin (Prague: Karolinum, 2014), published in the previous issue of this journal (Antonie Doležalová, ''Hledání Václava Chalupeckého'', Soudobé dějiny, vol. 23 (2016), nos. 1-2, pp. 211-16), the author discusses the problem of composing a historical text built on primary sources and, in connection with that, the reception, both in the field and amongst the general public, of contemporary Czech historiography. He also considers the limits of, and changes in, the popularization of the results of historical research., Milan Ducháček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent důkladně rozebírá monografii věnovanou vývoji etnických vztahů v Makedonii od počátku devadesátých let. Autor sice podle něj pracoval s rozsáhlou pramennou základnou a podnikl seriózní badatelskou přípravu, výsledek tomu ale příliš neodpovídá. Recenzent poukazuje na řadu výkladových i faktografických chyb a nepřesností, které vycházejí většinou z nedostatečného porozumění širšímu historickému kontextu složitých problémů etnického vývoje ve studovaném regionu., The reviewer thoroughly analyses this publication, which is devoted to the development of ethnic relations in Macedonia since the beginning of the 1990s. Though the author, according to the reviewer, has worked with a large base of sources and has done serious research, the result does not really reflect that effort. The reviewer points out a number of mistakes in interpretations and facts, as well as imprecision stemming from a general lack of truly understanding the wider historical context of the complicated problems of ethnic development in this region., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie otevírá téma fungování expertního prostředí psychodisciplín (psychiatrie, psychologie, psychoterapie apod.) v socialistickém Československu, a to nikoli ve smyslu jejich vnitrooborového vývoje, nýbrž proměny jejich společenské a kulturní funkce a vztahu k politické moci. Autorka sleduje oborové společenství psychoterapeutů od šedesátých let, jeho polooficiální institucionální a vzdělávací platformy, prosazování psychoterapie v systému socialistického zdravotnictví, její vztah k ostatním psychodisciplínám a komunikaci s odbornými trendy na Západě. V centru její pozornosti je zejména první vzdělávací psychoterapeutický systém v Československu označovaný jako SUR (jde o akronym utvořený z iniciál příjmení tří zakladatelů - Jaroslava Skály, Edmunda Urbana a Jaromíra Rubeše), který fungoval od roku 1967 a jímž do konce osmdesátých let prošlo na dva tisíce účastníků. Vyznačoval se především sebezkušenostním principem výcviku, kdy na sebe terapeuti aplikovali stejné metody a režim jako na pacienty. Po roce 1989 zažil obor obrovský rozkvět a psychoterapeutické přístupy k mezilidským vztahům i vlastnímu „já“ se staly nejen módní záležitostí a dobrým obchodním artiklem, ale též hlubší součástí každodenního života. Tuto proměnu autorka konfrontuje s literaturou věnovanou takzvané psychoterapeutizaci společnosti v západní Evropě. Uzavírá, že Michelem Foucaultem inspirované analýzy psychodisciplín jako opory expertního vládnutí (Nikolas Rose) jsou sice lákavé i pro výklad období neoliberální dominance v českých zemích, avšak pomíjejí specifický historický kontext subverzivnosti psychoterapie v pozdním socialismu, využívání zdrojů socialistického zdravotnictví i jejich výpadku po roce 1989., a1_The study opens the topic of the functioning of the expert environment of psychic disciplines (psychiatry, psychology, psychotherapy, etc.) in socialist Czechoslovakia; not in the sense of their intradisciplinary evolution, but rather with a view to transformations of their social and cultural function and relationship to political powers-that-be. The authoress monitors the professional community of psychotherapists since the 1960s, its semi-official institutional and educational platforms, promotion of psychotherapy in the socialist system of medical care, relation of psychotherapy to other psychic disciplines, and communication with professional trends in the West. She focuses maily on the first educational psycho- therapeutic system in Czechoslovakia known as SUR (it is an acronym consisting of the initials of its three founders - Jaroslav Skála, Edmund Urban and Jaromír Rubeš), which was in use since 1967 and which some 2,000 participants passed through by the end of the 1980s. It was characterized by a self-experience training principle, with therapists applying the same metods and regimes to themselves as to patients. Since 1989 the discipline has experienced a tremendous boom and psychotherapeutic approaches to interpersonal relations and to the "ego" have become not just an "in" thing and a good business, but also a deeper part of everyday life. The authoress confronts the transformation with literature dedicated to the so-called psychotherapization of society in Western Europe., a2_She concludes that analyses of psychic disciplines as tools of expert rule (Nikola Rose), which were inspired by Michel Foucault, while potentially tempting as an interpretation tool of the period of neo-liberal dominance in the Czech Lands, ignore the specific historical context of the subversive nature of psychotherapy during the period of late socialism, utilization of resources of the socialist medical care system, and their failure after 1989., Adéla Gjuričová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autoři považují antiklerikalismus za významnou součást evropských modernizačních procesů, zaměřených proti církvi a jejím institucím. Sledují jeho charakter a proměny od poloviny 19. století do konce první třetiny století dvacátého v habsburské monarchii a první Československé republice, a to s ohledem na rozdíly a specifika v různém ideovém a sociálním prostředí, ve městě a na venkově a také v českých krajanských komunitách ve Spojených státech. Jejich monografie podle recenzenta umožňuje vnímat český, protikatolicky zaměřený antiklerikalismus v evropském kontextu jako mnohovrstevnatý fenomén, který významně ovlivnil dobovou společnost a politiku. Pro komplexní uchopení tématu, inspirativní otázky, široký rozsah pramenů i literatury a kompaktnost výkladu ji rozhodně doporučuje zájemcům o dějiny českého myšlení i politiky v 19. a 20. století., The authors view anti-clericalism as an important part of European modernization processes aimed at the church and its institutions, They monitor its character and transformations since the mid-1880s until the end ot the first third of the 20th century in the Hapsburg Empire and the first Czechoslovak Republic, taking into account differences and specific features in various social and ideological environments, in towns and in the country, and also in Czech compatriot communities in the United States. According to the reviewer, their monograph Czech Anti-Clericalism: Sources, Topics and Forms of Czech Anti-Clericalism from 1848 to 1938 permits perceiving the Czech anti-Catholic anti-clericalism in the European context as a multi-layered phenomenon which had a significant impact on the society and politics of that period. Because of its comprehensive grasp of the topic, inspiring questions it asks, its broad selection of sources and publications it draws from, as well the compact explanations it provides, the book is definitely recommended to all who are interested in the history of the Czech thinking and politics in the 19th and 20th centuries., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Původní verze této studie vyšla pod názvem "The Czechoslovak Section of the BBC and the Jews during Second World War" v časopise Yad Vashem Studies, roč. 38, č. 2 (2010), s. 123-153. Článek zkoumá, jakým způsobem a s jakými cíli bylo v československém rozhlasovém vysílání z londýnského exilu do vlasti během války prezentováno téma osudu Židů v okupované Evropě a holokaustu. Autor obecně charakterizuje vlivy, které na československé vysílání v rámci BBC (British Broadcasting Corporation) uplatňovaly britské vládní úřady, a upozorňuje, že informování o nacistické perzekuci Židů na vlnách této rozhlasové stanice je třeba vnímat v kontextu propagandistických záměrů Spojenců - jak Britů, tak československého zahraničního a domácího odboje. Obsah vysílání musel reagovat na nacistickou a kolaborantskou propagandu, vykreslující exilové vlády jako exponenty údajného světového židovského vlivu, a také na vzrůstající antisemitské nálady v domácí veřejnosti. Šlo tedy z pohledu politického exilu o citlivé téma, což vedlo jeho představitele k opatrnému a nepříliš častému připomínání tragédie Židů., a2_Autor se ve své analýze zaměřuje na politické komentáře jako nejvíce vypovídající typ relací vzhledem k danému tématu. Nalézá v nich zřetelnou informativní a humanitární náplň s dvojím akcentem, míněným jednak jako varování Němcům a jednak jako apel na obyvatele ve vlasti k pomoci židovským spoluobčanům. Poukazuje přitom na odlišnou strategii používanou ve vysílání pořadů adresovaných do Protektorátu Čechy a Morava a na Slovensko. Vysílání do protektorátu obsahovalo někdy detailní zprávy o pronásledování Židů, ty byly však spojovány s utrpením českého národa, jehož zájmům se podání informací plně podřizovalo. Zároveň byly zdůrazňovány mravní a demokratické kvality Čechů, projevující se údajně distancí od antisemitismu a solidaritou s obětmi násilí, čímž si měli Češi získávat sympatie a podporu civilizovaného světa. Oproti tomu hlavním záměrem ve vysílání na Slovensko bylo očistit tamní obyvatelstvo od (důvodného) podezření ze sympatií k tamnímu proněmeckému režimu a jeho podílu na holokaustu., a1_The original English version of this article was published under this same title in Yad Vashem Studies, vol. 38 (2010), no. 2, pp. 123-53. The article considers how and why the fate of the Jews in occupied Europe, including the Shoah, was presented by Czechoslovak exiles in London to their homeland during the Second World War. The author outlines the influences that the British governmental authorities had on Czechoslovak transmissions of the British Broadcasting Corporation (BBC), and points out that informing BBC listeners about the Nazi persecution of the Jews must be considered in the context of the propaganda aims of the Allies - both the British and the Czechoslovak resistance at home and abroad. The content of the broadcasts had to react to the propaganda of the Nazis and their collaborators, which depicted the government-in-exile as exponents of the alleged influence of world Jewry, and also to the growing antisemitic feeling in the Protecorate. It was therefore a sensitive topic from the stand point of the politicians in exile, and this led the politicians at the top to make only wary and infrequent references to the tragedy of the Jews. In his analysis, the author focuses on political commentaries, which he considers to provide the best material for his topic. He finds them to be clear, informative and humanitarian, with a dual accent, intended both as a warnfellow citizens. He points to the different strategies used in the transmission of programmes to the Protectorate of Bohemia and Moravia and those to Slovakia. The transmissions to the Protectorate sometimes contained detailed reports about the persecution of the Jews, but they were linked to the suffering of the Czech nation, to whose interests the provision of information was fully subordinated., a2_The moral and democratic qualities of the Czechs were also emphasized, which were allegedly manifested in the Czechs´ distancing themselves from antisemitism and showing instead their solidarity with the victims of violence, whereby the Czechs were to win the sympathy and support of the civilized world. By contrast, the chief aim of broadcasts to Slovakia was to clear the local population of the well-founded suspicion of their sympathizing with the local pro-German regime and its role in the Soah., Jan Láníček ; Z angličtiny přeložil Vít Smetana., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Autor ve čtyřech částech knihy pojednává o genealogii československých spartakiád v německém turnerském a českém sokolském hnutí, o rozdílné vizuální symbolice spartakiád v letech padesátých, sedmdesátých a osmdesátých, o jejich organizaci a vztahu společnosti ke spartakiádám. Obsáhlá recenze představuje náplň a hlavní teze knihy, její prameny a teoretická východiska a formuluje některé polemické soudy. Klíčem k interpretaci fenoménu masových gymnastických vystoupení různých věkových, sociálních a profesních, genderově rozdělených skupin obyvatelstva na stadionech v českých zemích a Československu od druhé poloviny 19. století do devadesátých let století dvacátého je pro autora mnohotvárná analýza politické symboliky těla a jeho pohybu, reprezentujícího ideály jednoty národního společenství či socialistické společnosti. Pečlivě doložená faktografie, erudované využití různých teoretických konceptů, argumentační přesvědčivost a jasný styl vytvářejí podle recenzenta kompaktní, komplexní, podnětnou a poutavou monografii. Recenzent pouze lituje, že nezohlednil široký kontext podobných masových rituálů v dalších zemích sovětského bloku, ale i jinde, z nějž by jasněji vyplynula světová jedinečnost československých spartakiád. Vede také polemiku s jeho přesvědčením, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní, a shledává argumenty pro opačné tvrzení v jiném pohledu na roli a působení politických rituálů typu spartakiády ve vztahu ke společnosti., In his four-part book Czechoslovak spartakiads, the author deals with the genenalogy of Czechoslovak spartakiads in the German Turner and Czech Sokol movements, different visual symbolism of the spartakiads in the 1950s, 1970s, and 1980s, the organization of spartakiads, and the relation of the society to them. The extensive review presents the content and leading principles of the book, as well as its sources and theoretical foundations, and formulates some polemic arguments. The key of the author´s interpretation ot the phenomenon of the mass gymnastics event of different age, social and professional, gender-differentiated groups of population in arenas in the Czech Lands and Czechoslovakia since the second half of the 19th century until the 1990s is a multifaceted analysis of the political symbolism of the body and its movements as a representation of ideals of the unity of the nation and the socialist society. In the reviewer´s opinion the book´s meticulously documented factography, erudite use of different theoretical concepts, convincing argumentation and clear style have resulted in a compact, comprehensive inspiring and attractive monograph. The reviewer only regrets that the author did not reflect a broad context of similar mass rituals in other countries of the Soviet Bloc and elsewhere to show the globally unique character of the Czechoslovak spartakiads.The reviewer also argues against the author´s conviction that the Communist regime in Czechoslovakia was not totalitarian, presenting arguments for an opposite opinion in a different view of the role and effect of political rituals such as the spartakiads in relation to the society., [autor recenze] Karol Szymański ; Z polštiny přeložila Helena Komárková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy