Autor využívá recenze knihy srbských historiků Mileho Bjelajace a Gordany Krivokapić-Jovičové Příspěvky k odborné kritice: Srbská historiografie a svět. Vliv jugoslávské krize na zahraniční a domácí historiografii k obecnějšímu zamyšlení nad stavem srbské a postjugoslávské historiografie ve světovém kontextu bádání o nejnovějších dějinách jihoslovanských zemí. Autorská dvojice podle něj zastupuje ten proud v srbském dějepisectví, který se dokázal vymanit z omezení národními dějinami, pozitivistické faktografie a nacionálních stereotypů a patří ve své zemi k úplné špičce. Tematické okruhy jejich knihy tvoří stěžejní problémy srbských a jihoslovanských moderních dějin, jako je vznik, existence a příčiny ztroskotání projektu společného jugoslávského státu. Na nich recenzent ukazuje vývojové trendy národních historiografií bývalé Jugoslávie od státní ideologie jugoslávské jednoty a bratrství přes „novou ortodoxii“ antikomunismu a antijugoslávství po rozpadu společného státu a novou politickou instrumentalizaci za balkánských válek až po současnou pluraliazaci přístupů a otevírání horizontů., In his review of this work, whose title translates as ‘Serbian Historiography and the World: The Influence that the Yugoslav Crisis Has Had on Historiography at Home and Abroad. Contributions to Specialist Criticism’, the reviewer offers more general considerations of the state of Serbian and post-Yugoslav historiography in the international context of research on the contemporary history of the South Slav countries. The two authors of the book, Mile Bjelajac and Gordana Krivokapić-Jović, represent, according to the reviewer, a trend in Serbian historiography, which has been able to free itself from the limitations of national history, positivist assimilation of mere facts, and national stereotypes; they are, in short, among the best historians in their country. The range of topics discussed in this volume cover the key problems of modern Serbian and Yugoslav history, such as the origin, existence, and causes of the demise of the shared state of the South Slavs. The reviewer uses these topic areas to show the trends in the development of the national historiographies of the former Yugoslavia, from the state ideology of Yugoslav unity and brotherhood to the ‘new orthodoxy’ of anti-Communism and anti-Yugoslavism, to the break-up of the shared state and the new instrumentalization of politics during the Yugoslav Wars, to the current pluralization of approaches and the opening up of new horizons., [autor recenze] Ondřej Vojtěchovský., and Obsahuje bibliografii
Recenzent poměrně obšírně seznamuje s dosud posledním svazkem reprezentativních Slovenských dějin, věnovaných prvnímu slovenskému státu v letech druhé světové války. Přibližuje zejména kapitoly pojednávající o prehistorii slovenské samostatnosti po zániku první Československé republiky na podzim 1938, o politickém zřízení a životě v novém státě, o jeho zahraniční politice, o represích a protifašistickém odboji na Slovensku. Všímá si přitom hodnocení slovenského prezidenta Jozefa Tisa (1887-1947) a československého prezidenta v exilu Edvarda Beneše (1884-1948), které vyznívá lépe pro slovenského politika, po válce odsouzeného k smrti. Přesto pokládá Letzovu knihu za jednu z nejkomplexnějších, nejvyváženějších a nejlepších monografií o slovenských dějinách v době druhé světové války., The reviewer offers a considerably wide-ranging discussion of the latest volume of a high-quality history of Slovakia. The volume is devoted to the first Slovak State, which existed almost solely in the years of the Second World War. He discusses in particular the chapters on the history leading up to Slovak independence after the demise of the first Czechoslovak Republic in autumn 1938, the political system, and life in the new state, its foreign policy, acts of repression, and the anti-Fascist resistance in Slovakia. He also notes the assessments made here of the Slovak President Jozef Tiso (1887-1947) and the Czechoslovak President in exile, Edvard Beneš (1884-1948), which cast the Slovak politician, who was sentenced to death after the war, in a better light than his Czechoslovak counterpart. None the less, the reviewer considers Letz’s book to be one of the most comprehensive and balanced monographs, indeed, simply one of the best, on Slovak history during the Second World War., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Autor porovnává dvě publikace věnované dějinám historiografie v komunistickém Československu do konce šedesátých let minulého století: monografii Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011) a knihu slovenského historika Adama Hudka Najpolitickejšia veda: Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 (Bratislava, Historický ústav Slovenskej akadémie vied 2010). Zatímco Hudek sleduje zápletky národního dějinného příběhu v rámci budování a provozu slovenské marxisticko-leninské historiografie, jeho výklad se odvíjí v genealogické perspektivě a jeho přístup lze označit jako intelektuální dějiny historiografie v kontextu slovenského nacionalismu a československého komunismu, Sommer zkoumá vznik a fungování české „stranické“ historiografie ve stejném období, volí strukturální perspektivu a jeho přístup by se dal charakterizovat jako sociální dějiny komunistické historiografie. Při vysokém ocenění obou děl autor na Hudkově práci vnímá jako problematický hodnotící pohled se silným normativním nábojem, slabinu Sommerovy práce pak vidí v chybějícím zařazení vznikajícího historického vyprávění československého komunismu do širšího kontextu tehdejší české historiografie a národního příběhu. Nad oběma knihami pak vznáší otázku, zda neměly reflektovat trvale opomíjený problém původu, povahy a role českého, respektive slovenského „národního komunismu“, který významně ovlivňoval schémata historického myšlení a jejich identitotvorný význam pro tehdejší československou společnost., Michal Kopeček., and Tři hlasy k jedné knize
Tématem článku je činnost Einsatzgruppe H, její struktura a personální složení, jakož i poválečné trestní stíhání jejích příslušníků. Einsatzgruppe H (Operační skupina H) byla jedna ze speciálních jednotek podřízených berlínskému Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt), která byla koncem srpna 1944 vyslána společně s dalšími německými složkami na území Slovenska po vypuknutí protifašistického povstání. Prvořadým úkolem tohoto nově vytvořeného útvaru bylo „dořešení židovské otázky“, tedy zejména deportace zbylého židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Kromě toho však Einsatzgruppe H zasahovala téměř do všech sfér fungování slovenského státu a stala se podle autorky až do konce války jedním z tamních rozhodujících aktérů. Velitel jednotky byl pověřen kompletním zpravodajstvím o dění na Slovensku, její příslušníci se účastnili vojenských akcí při potlačování povstání, dohlíželi na události v politické, hospodářské, sociální i kulturní oblasti a podnikali v případě potřeby příslušná opatření. Během svého nasazení se mnohdy aktivně podíleli za pomoci Slováků a karpatských Němců na zločinech spáchaných na slovenském území vůči civilnímu obyvatelstvu, zejména židovskému. Jak autorka konstatuje, tyto zločiny však zůstaly po skončení války až na nepatrné výjimky zcela nepotrestány a jejich vykonavatelé se obvykle bez větších obtíží začlenili do poválečné společnosti, aniž by byli konfrontováni se svou činností na povstaleckém Slovensku. and Lenka Šindelářová.
Proces československé kolektivizace zachytili historici v uplynulém čtvrtstoletí již z mnoha úhlů a zmapovali jej v četných detailech, autoři k němu ale přistoupili jinak, když ve společné práci pohlížejí na přeměny československého venkova v padesátých a šedesátých letech minulého století prizmatem jejich uměleckého zpracování v dílech tehdejších filmařů. Zachytili přitom pozoruhodný vývoj ve způsobu zobrazování tématu od prvoplánových ideologických agitek natáčených v prvních letech po komunistickém převratu po vícevrstevnatá umělecká pozdějších šedesátých let, do nichž tvůrci vkládali kritickou reflexi nedávné minulosti a jimiž se snažili řešit etické otázky přítomné doby. Recenzent oceňuje zvláště kapitoly věnované tematickým okruhům, jako je religiozita, kultura, folklor, rodina, krajina nebo „duše venkova“, v dobové kinematografii a rozbory některých důležitých filmových snímků., In the past twenty-five years or so, the process of collectivization in Czechoslovakia has been discussed by historians from many angles and in great detail. The authors of the volume under review, however, approach the topic differently, considering changes in rural Czechoslovakia in the 1950s and 1960s as they were portrayed by film-makers. The authors consider the remarkable developments in the portrayal of the topic, from primarily ideological propaganda filmed in the early years after the Communist takeover to the many-layered artistic works of the later 1960s, in which film-makers also incorporated criticism of the recent past and tried to consider ethical questions of their times. The reviewer particularly appreciates the chapters concerned with groups of themes in cinematography and analyses of important films of those days, such as religion, the arts, traditional ways of life, family, and the land as the ‘soul of the countryside’., and [autor recenze] Vladimír Březina.