Autorka se zabývá masovou akcí nacistických úřadů Kinderlandverschickung, která spočívala ve vysílání dětí na venkov, oficiálně z důvodu ochrany před nepřátelskými nálety, a v jejich dlouhodobém pobytu a výchově v uzavřených táborových společenstvích. Podle recenzenta je její monografie v české historiografii do jisté míry přelomová svým tématem i způsobem zpracování. Svůj zájem totiž obrací na dosud opomíjenou německou součást protektorátní společnosti a ve svém přístupu spojuje dějiny politické a sociální, výzkum každodennosti a kolektivní historické paměti. Podává bohatě dokumentovaný a plastický obraz celého průběhu i kořenů této akce, zasazuje ji do kontextu systému nacistické výchovy, snaží se sledovat, jak ji prožívali její účastníci, a nakonec věnuje pozornost formování a institucionalizaci paměti části těchto účastníků v době dávno poválečné. and [autor recenze] Jan Špringl.
Kniha americké historičky Pauliny Brenové je podle recenzenta přesně tím příspěvkem k české historii ze zahraničí, který musíme co nejradostněji uvítat. Obsahuje mimořádně zajímavé postřehy, originální uchopení celého neotřelého tématu, načrtnuté komparace a analogie nejen se sovětskou realitou a děním v dalších zemích východního bloku, ale i s vývojem v západní Evropě a Spojených státech. Na české poměry stále poněkud neobvykle je studie psána spíš esejistickým stylem, bez mohutné deskriptivní zátěže s množstvím dat. Důraz je položen na jednotlivé myšlenky a zcela chybí pozitivisticky těžkopádná snaha o syntézu všech faktů a faktíků k danému značně širokému tématu. To pak umožňuje vytvořit plynulý a poměrně strhující obraz, který ovšem plně zapůsobí až v dialogu s aktivním čtenářem. Jde o knihu, která neuzavírá diskusi, ale naopak ji zahajuje. A právě takové knihy v české historiografii, zejména pro oblast soudobých dějin, neustále chybějí. Nicméně v některých dílčích otázkách obraz načrtnutý autorkou odpovídá realitě pouze částečně a někdy se s ní dokonce míjí. To se týká z neznalosti hlubšího kulturního pozadí určitých převzatých klišé nebo mylných interpretací, ale i řady faktografických chyb, které mohla odstranit překladatelka nebo redakce. and [autor recenze] Martin Franc.
a1_Článek se zabývá pamětí a komemorací ozbrojeného násilí spáchaného v rámci občanské rezistence vůči komunistickému režimu v jeho „zakladatelském období“ po únoru 1948. Soustřeďuje se na to, jaká paměť se kolem této menšinové formy protikomunistického odporu konstituuje, zejména prostřednictvím pamětních míst v procesu jejich utváření v době před listopadem 1989 i po něm. V první části se autorka věnuje ozbrojeným konfliktům na železné oponě, tedy na západních hranicích komunistického Československa. Ukazuje, že způsob nahlížení na překonávání státní hranice lidmi, kteří se pokoušeli odejít ze země na Západ, je dosud výrazně ovlivňován pamětí a komemoračními aktivitami veteránů z řad bývalých pohraničníků, mezi nimiž dominuje obraz těchto uprchlíků jako vnitřních nepřátel státu. Druhá část je věnována případům takzvaných politických vražd, tj. aktům násilí na komunistických představitelích, jež jsou spojeny zejména s vesnickým prostředím. Většinou jde o příběhy upadající do zapomenutí, které si společnost nechce znovu připomínat. Výjimku představuje paměť tragických událostí v obci Babice na Českomoravské vysočině z roku 1951, která je opakovaně politicky instrumentalizována a reprodukována. V třetí části studie se autorka zabývá společenskou diskusí o etickém rozměru ozbrojeného protikomunistického odporu, jež se téměř výhradně koncentruje na atypický případ skupiny bratří Mašínů, a procesem konstituování paměti tří odbojů (proti Rakousku-Uhersku za první světové války, proti německé okupaci za druhé světové války a proti komunistickému režimu v čase války studené)., a2_Popisuje komemorační aktivity Konfederace politických vězňů jako součást strategie společenského prosazení třetího, protikomunistického odboje a poukazuje na určité analogie nereflektované paměti politických vězňů a paměti bývalých pohraničníků v kontextu současného historiografického poznání., b1_This article is concerned with the memory and commemoration of acts of armed force which were committed as part of the civilian resistance to the Communist régime in its ‘founding period’ after February 1948. It focuses on how memory is constituted around this minority form of anti-Communist resistance, particularly by means of memorial sites in the process of their formation in the period before the Changes that began in mid-November 1989 and also afterwards. In the first part of the article, the author looks at armed conflicts at the edge of the Iron Curtain, that is, on the western borders of Communist Czechoslovakia. She seeks to demonstrate that the way of looking at border crossings by people fleeing to the West is still considerably influenced by the memory and commemorative activities of veterans of the former border guards, amongst whom dominates the image of these refugees as internal enemies of the State. The second part of the article is devoted to instances of so-called ‘political murder’, that is, acts of violence against Communist politicians, which are connected particularly with villages. Most of these stories are gradually being forgotten; society does not want to recall them. An exception, however, is the memory of the sad events in the village of Babice, in the Bohemian-Moravian uplands, in 1951, which has repeatedly been used by politicians. In the third part of the article, the author considers the social discourse about the ethical dimension of armed anti-Communist resistance, which is almost exclusively focused on the atypical case of the group led by the Mašín brothers, and the process of forming the memory of the three resistances (the first, against Austria-Hungary during the Great War; the second, against the German occupying forces during the Second World War; and the third, against the Communist régime during the Cold War)., b2_She describes the commemorative activities of the Confederation of Political Prisoners as part of the strategy to bolster the social standing of the third, anti-Communist resistance, and she points to certain analogies between the unchallenged memories of political prisoners and the memories of the former border guards in contemporary historiography., and Markéta Devátá.
a1_Tento recenzní článek se zabývá nejdůležitějšími monografiemi z poslední doby věnovanými životu a dílu Václava Havla (1936-2011) jako klíčové osobnosti československých a českých dějin v minulém půlstoletí: jde o knihy Edy Kriseové Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Praha, Práh 2014), Martina C. Putny Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Praha, Knihovna Václava Havla 2011), Daniela Kaisera Disident: Václav Havel 1936-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2009) a Prezident: Václav Havel (Praha - Litomyšl, Paseka 2014), Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Praha - Litomyšl, Paseka 2013) a Michaela Žantovského Havel (Praha, Argo 2014). Havelka usiluje poukázat nejen na přednosti i nedostatky zmíněných publikací, ale také na diskontinuity v kontinuitách jeho myšlení, na úspěchy i neúspěchy jeho politiky a rovněž na vícedimenzionalitu jeho osobnosti, kterou se autorům podařilo zprostředkovat v různé míře. Nejprve sumarizujícím způsobem zasazuje zmíněné publikace do kontextu kritik Havlova myšlení a politiky od šedesátých, a zejména od devadesátých let, které jsou vedeny z různých, často protichůdných ideových a politických pozic. Poté přechází ke zmíněným publikacím. Knihu spisovatelky, disidentky a pozdější Havlovy spolupracovnice na Pražském hradě Edy Kriseové, která je v podstatě reedicí práce vydané již v roce 1991, označuje autor jako „disidentskou romanci“. Autorka líčí Havla jako kladného hrdinu doby minulé a vzor pro přítomnost, a jestliže počátkem devadesátých let podle Havelky její životopis vcelku splnil svůj účel rychle přiblížit Havlovu osobnost a myšlenky s ohledem na potřeby doby, dnes působí už příliš osobně a povrchně., a2_Literární historik Martin C. Putna, který byl jistou dobu také ředitelem pražské Knihovny Václava Havla, důsledně a někdy nápaditě zkoumá duchovní kořeny, inspirace a souvislosti Havlova myšlení a postojů, což mu umožňuje zajímavě propojovat rodinné tradice a národní kulturu stejně jako čistě individuální obzory a snahy s vlivem na velkou část společnosti. Své výklady buduje velkoryse a podává čtivě, jeho obraz však podle autora zůstává až příliš jednostranně založený a neukazuje Havlovu osobnost v jejím celku, z nějž by teprve bylo možné přesvědčivě vysvětlit řadu aspektů jeho rozhodování a jednání. Dva díly biografie novináře Daniela Kaisera jsou dohromady ve srovnání s ostatními texty nejrozsáhlejší, co do zpracování ale podle autora nejméně jednoznačné. Kaiser se prvoplánově soustředí na politiku, což působí poněkud jednorozměrně, a jeho úsilí o objektivní úplnost a nadhled, snaha nepominout nic důležitého a zajímavého se sráží s jeho vlastním nevysloveným politickým přesvědčením. Události přitom spíše jen zachycuje a mechanicky seřazuje, rušivě působí také opakování některých žurnalistických klišé, na druhé straně přínosně využívá i dosud nezpracované a neznámé materiály. Kniha historika Jiřího Suka není v pravém slova smyslu biografií, ale pronikavou historicko-politickou studií, která nezjednodušuje, nýbrž předvádí výstižný a přesvědčivý obraz politika ve víru dějin. K přednostem jeho výkladů patří, že je významově strukturuje, často s pomocí vlastních metahistorických konceptů. Svá zjištění vřazuje do nových kontextů a účelně zohledňuje dříve nezpracovaný materiál o disentu pocházející z dílny Státní bezpečnosti., a3_Bývalý politik a diplomat, překladatel a nyní ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský ve své biografii, která vyšla zároveň anglicky (Havel: a Life. London, Atlantic Books 2014), zachycuje podle autora Havlovu osobnost mnohem vrstevnatěji a vyváženěji než předešlí autoři. S využitím původní profese psychologa i důvěrné znalosti Havla se Žantovskému podařilo, oč jeho předchůdci, zaujatí spíše politikou, příliš neusilovali: ve vzájemném vztahování konkrétních společenských a politických situací na jedné straně a základních Havlových životních a uměleckých přesvědčení i intelektuálních dispozic na straně druhé nabídnout biografické vysvětlení programu Havlovy politiky., b1_This review article is concerned with the most important recent books about the life and works of Václav Havel (1936-2011) as a key figure of Czechoslovak and Czech history in the last fifty or so years. The books under review are Eda Kriseová, Václav Havel: Jediný autorizovaný životopis (Prague: Práh, 2014; published in English as Vaclav Havel: The Authorized Biography, trans. Caleb Crain), Martin C. Putna, Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (V. H.: A spiritual portrait in the context of twentieth-century Czech culture. Prague: Knihovna Václava Havla, 2011), Daniel Kaiser, Disident: Václav Havel 1936-1989 (Prague and Litomyšl: Paseka, 2009) and Prezident: Václav Havel (Prague and Litomyšl: Paseka, 2014), Jiří Suk, Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 1975-1989 (Politics as theatre of the absurd: V. H. from 1975 to 1989. Prague and Litomyšl: Paseka, 2013), and Michael Žantovský, Havel (Prague: Argo, 2014). Havelka seeks to identify not only the strength and weaknesses of these biographies, but also the discontinuities and continuities of Havel’s thinking, the successes and failures of his politics, and the many dimensions of his personality, which the authors have to various degrees succeeded in conveying. First of all, he summarizes the publications and puts them into the context of criticism of Havel’s thinking and politics since the 1960s, and especially from the 1990s onward, which has been articulated from different, often contradictory, intellectual and political positions. He then moves on to the books under review. Eda Kriseová, a writer, dissident, and later a colleague of Havel’s at Prague Castle, calls her biography (essentially a re-edition of the 1991 publication) a ‘dissident romance’. She portrays Havel as a positive hero of times past and as a model for the present., b2_ Whereas in the early 1990s, according to Havelka, her biography largely fulfilled its purpose, which was quickly to familiarize the reader with Havel and his ideas, considering the needs of the times, it now seems too personal and superficial. In his biography of Havel, the literary historian Martin C. Putna, who for some time was also the director of the Václav Havel Library in Prague, thoroughly and sometimes inventively explores the spiritual roots, inspirations, and connections of Havel’s thinking and attitudes. This enables Putna to make some interesting links between family tradition and national culture, and between purely individual horizons and efforts and influence on a large part of society. He builds grand interpretations in his interpretations, and presents them in a readable way, but his portrait, according to the reviewer, remains too one-sided and fails to show Havel’s personality in something at least approaching its entirety, from which it be would then be possible to convincingly explain a number of aspects of his decision-making and conduct. The two volumes of the biography by the journalist Daniel Kaiser are, in comparison with the other works, the largest, in terms of what they cover, but, according to the reviewer, they are the least straightforward. Kaiser primarily concentrates on politics, which seems rather one dimensional, and his efforts to achieve objective completeness and be above the fray, together with his endeavour not to omit anything important or interesting, collide with his own implicit political convictions. In the process, he tends simply to describe events and arrange them, disrupting the narrative with the repetition of some worn-out journalistic platitudes. Nevertheless, he makes good use of some hitherto neglected or unknown material. The book by the historian Jiří Suk is not a biography in the true sense of the word., b3_ Rather, it is a penetrating work of history and political science, which does not over simplify, but instead presents a telling and compelling picture of a politician in the maelstrom of history. Among the strong points of Suk’s interpretations is the fact that he structures meanings, often with the help of his own meta-historical concepts. He puts his findings into new contexts, and usefully takes into account previously neglected material about the dissidents, which he has found in the files of the State Security Services (Státní bezpečnosti - StB). In his biography, published in Czech, English (Havel: A Life. London: Atlantic Books, 2014), and other languages, the former translator, politician, diplomat, and now director of the Václav Havel Library, Michael Žantovský depicts, according to the reviewer, Havel’s personality in much more contoured and balanced way than the previously discussed authors have done. Drawing on his previous experience as a psychologist, together with an intimate personal knowledge of Havel, Žantovský has achieved what his predecessors, who were by and large more interested in politics, did not even really attempt to do - namely, to relate concrete social and political situations to Havel’s fundamental convictions about life and art and his intellectual disposition, in order to offer a biographical explanation of Havel’s political programme., and Miloš Havelka.
Autor se zamýšlí nad knihou Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví: Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970) (Praha, Nakladatelství Lidové noviny - Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2011). Předně oceňuje, že Sommerova monografie bere takzvané stranické dějepisectví vážně, a nikoli jako pouhý politický či propagandistický nástroj. Díky tomu je možné ji číst minimálně ve dvou rovinách, a to jako studii o důležitém segmentu české poválečné historiografie s přesahem do dějin dalších humanitních věd ve stalinském a poststalinském období a současně jako příběh komunistických intelektuálů angažujících se postupně při vytváření socialistické diktatury, její omezené kritice a pokusu o její reformování. V celkově velmi pozitivním hodnocení zaznívá i pochybnost, zda lze postupné opoutávání české historiografie od stalinských dogmat opravdu přičítat proměně vědeckého paradigmatu, jak to interpretuje Sommer v návaznosti na koncepci Thomase Samuela Kuhna, anebo spíše proměně politických postojů historiků. Autor tvrdí, že komunističtí historici byli v počátcích destalinizace celkově mnohem konformnější než například filozofové nebo spisovatelé, a vyslovuje hypotézu, že se v tom projevovala jejich intenzivnější příslušnost ke strukturám stranického aparátu., Jan Mervart., and Tři hlasy k jedné knize
Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Centrem pro ruská, středo- a východoevropská studia Univerzity v Glasgow (Centre for Russian, Central and East European Studies, University of Glasgow) uspořádal ve dnech 24. a 25. března 2012 v Praze mezinárodní workshop „Environmentální dějiny visegrádských zemí: Studená válka a environmentální vědy“, který byl podpořen Visegrádským fondem. Cílem setkání badatelů zaměřených na environmentální dějiny a na dějiny vědy bylo umožnit rozvoj spolupráce v tomto oboru se zřetelem na roli environmentálních dějin v dynamice vztahů Východu a Západu v období studené války., On 24 and 25 March 2012, the Institute of Contemporary History, Prague, together with the Centre for Russian, Central and East European Studies at the University of Glasgow, held an international workshop in Prague. Entitled ‘Environmental Histories of the Visegrád Countries: Cold War and Environmental Sciences’, the workshop was supported by the Visegrád Fund. The aim of the meeting was to enable people researching environmental history and the history of scholarship to work together more closely in this field, focusing on the role of environmental history in the relations between East and West during the Cold War., Emma Hakala ; přeložila Doubravka Olšáková., and přeloženo z angličtiny
a1_Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu . Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu. Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře. Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit., a2_Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska. V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům., a3_Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti., and Alessandro Catalano. Původní verzi studie z italštiny přeložila Alice Flemrová
a1_Autor rekapituluje vědeckou dráhu historika Mečislava Boráka (narozen 1945) a podává obsáhlý výběr z jeho bibliografie. Zdůrazňuje jeho regionální zakotvení v historii Těšínska a českého Slezska, které však dokázal úspěšně překračovat a vřazovat do měřítka celostátního a mezinárodního, stejně jako propojoval roviny mikro- a makrohistorie. Vždy ho zajímaly osudy obyčejných lidí, jejichž životní příběhy dokázal zajímavě a originálně zasadit do obecnějšího rámce „velkých“ dějin. K tématům, která ho zaujala, se opakovaně vracel a pokaždé přinesl nová fakta a pohledy, na jejichž základě byl schopen revidovat a rozšířit dřívější závěry a prohloubit stávající historické poznání. Před rokem 1989 se soustředil na témata německé okupace a odboje, poté se jeho záběr rozšířil na výzkum politických represí obyvatelstva v Československu i ve střední a východní Evropě od konce třicátých do poloviny padesátých let minulého století. Byl průkopníkem studia takzvaného retribučního soudnictví, svébytný tematický okruh představovalo zkoumání holokaustu a různých forem perzekuce židovského obyvatelstva, dalším jeho stěžejním tématem se stal katyňský zločin a jeho oběti původem z českých zemí, odtud pokročil k vyhledávání, evidenci a zpracování případů politických perzekucí Čechů a Slováků na území Sovětského svazu, posledním jeho velkým badatelským zájmem je pak situace polské menšiny a mezietnických vztahů v kontextu česko(slovensko)-polských soudobých dějin. Jeho vědecká dráha je dlouhodobě spojena s Ostravskou univerzitou, Slezskou univerzitou v Opavě, Slezským muzeem tamtéž a rovněž s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR v Praze., a2_Aktivity profesora Boráka zahrnují dvě desítky odborných knih, více než půldruhou stovku studií, účast na řešení téměř čtyř desítek výzkumných projektů, rozsáhlou editorskou, expertní a poradenskou, ale také publicistickou a popularizační činnost. Z půldruhé desítky dokumentárních filmů, které připravil jako scenárista a moderátor, měl mimořádný ohlas především Zločin jménem Katyň, který získal řadu cen na mezinárodních festivalech., b1_The author looks back at the career of the historian Mečislav Borák (b. 1945) on the occasion of his seventieth birthday, and discusses a large selection of his publications. He emphasizes Borák’s well-rooted regional interests in Těšínsko (Cieszyn Silesia, Těšín Silesia, or Teschen Silesia) and Czech Silesia, which, however, Borák has successfully moved beyond to precisely include the Czechoslovak and international context, as well as linking together micro- and macrohistory. He has always been interested in ordinary people, whose life stories he has put into the larger framework of ‘big’ history in an interesting and original way. He has repeatedly returned to topics that have interested him, each time coming up with new facts and views, allowing him to review and expand previous conclusions, and to add considerably to our knowledge of these histories. Before the Changes of late 1989, Borák focused on topics of the German occupation and the resistance to it. Later, he expanded his areas of interest to include research on acts of political oppression against the people of Czechoslovakia and, more broadly, central and eastern Europe, from the late 1930s to the mid-1950s. He was a pioneer in research on the courts of retribution. A distinctive area of his research was his work on the history of the Shoah and various forms of persecution of the Jews. Another of his later key topics was the Katyn massacre and its victims from the Bohemian Lands. From here Borák proceeded to search for, record, and make sense of cases of the political persecution of Czechs and Slovaks in the Soviet Union. His most recent field of research is the Polish minority and inter-ethnic relations in the context of Czechoslovak-Polish and Czech-Polish contemporary history., b2_His academic career has long been connected with the University of Ostrava, the University of Silesia in Opava, the Silesian Museum, also in Opava, and the Institute of Contemporary History, in Prague. Professor Borák has published two dozen specialist books and more than 150 articles. He has participated in at least three dozen research projects, worked extensively as an editor, expert, and consultant, and also written works of journalism and popular history. Of the more than a dozen documentary films he has worked on as a screen-writer and narrator, the film Zločin jménem Katyň (A Crime Called Katyn), was particularly well received, and won a number of prizes at international film festivals., and Dušan Janák.