Tato recenze původně vyšla anglicky v německém časopise Bohemia, roč. 53, č. 2 (2013), s. 493-495. Autor konstatuje, že se nejedná o ucelený životopis Václava Havla, Suk se soustředí na Havla jako disidenta, politického spisovatele a zakladatele nezávislých iniciativ. Originálním způsobem přitom využil a zpracoval primární prameny, v prvé řadě obsáhlou korespondenci a svazky z Havlova vyšetřování bezpečnostními složkami. Suk píše jako příslušník generace vyrůstající v době normalizace, která v roce 1989 právě dospěla. Jeho vztah k Havlovi je kladný a uctivý, nikoli však zbožný a nezavírá oči před kontroverzními momenty jeho biografie. V dalším Williams rozvíjí úvahu, v níž komentuje Sukovu volbu „komedie“ (v pojetí literárního vědce Northropa Fryeho) jako žánru pro jeho knihu. Tomuto žánru by podle recenzenta lépe odpovídalo, kdyby Suk plnohodnotněji uvedl na scénu Gustáva Husáka a Alexandera Dubčeka jako Havlovy protihráče., This review was originally published in English in the German periodical Bohemia, vol. 53 (2013), no. 2, pp. 493-95. (To access it free of charge, go to http://recensio.net/r/4e2937fb30d447aea90d2d5cf58cb326) As the author notes, Suk does not aim to provide a comprehensive biography, but instead concentrates on Havel the dissident, political writer, and co-founder of independent opposition groups and projects. Suk achieves this with an original approach to the primary sources, first and foremost Havel’s voluminous correspondence and the secret-police files kept on him. Suk writes as a member of the generation that grew up in the period of Normalization policy and came of age in 1989. His attitude to Havel is positive, respectful, but not idolizing; he does not shut his eyes to controversial aspects of Havel’s life. The reviewer then comments on Suk’s choice of the term ‘comedy’ (as understood by the literary critic and theorist Northrop Frye) as the genre of his book. This genre, the reviewer argues, would have been better served had Suk brought Gustáv Husák and Alexander Dubček more fully onto the stage as Havel’s adversaries., [autor recenze] Kieran Williams ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., přeloženo z angličtiny, Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Recenzent představuje monografii jako výsledek dlouhodobého, všestranného a téměř vyčerpávajícího pramenného výzkumu, který je monumentální svým obsahem i rozsahem. Autor se soustředí na subkulturu české mládeže spjaté s jazzovou (swingovou) hudbou v době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), na její život, zvyky, styl oblékání, mluvu a vztah k okupačnímu režimu i na poměr nacistických a protektorátních institucí k této mládeži a k hudbě, kterou vyznávala. Své téma přitom zasazuje do širokých historických, společenských, politických a kulturních souvislostí, když například erudovaně a poutavě líčí vývoj a šíření jazzových tanců, vznik a působení podobných subkultur mládeže v západní Evropě a Spojených státech nebo přežívání jazzu a jeho fanoušků v nacistické třetí říši. Důkladně pojednává o kritice jazzu a jeho vyznavačů v protektorátu i o represích proti nim, inspirativně uvažuje o vztahu jazzové hudby a svobody a jeho výklady oplývají bohatou faktografií. Recenzent by osobně uvítal jen přehlednější podání některých pasáží a větší pozornost věnovanou samotné jazzové hudbě., The reviewer presents the monograph Swing fans and zoot suiters in the Protectorate night: Czech swing kids and their bitter world as the outcome of long-term, comprehensive, and almost exhaustive research of sources, impressive in both its content and its scope. The author concentrates on the Czech youth subculture associated with jazz (swing) music at the time of the Protectorate of Bohemia and Moravia (1939-1945), their lifestyle, habits, fashion, speech, and attitude to the occupation regime, as well as the attitude of Nazi and Protectorate authorities to them and to the music they professed. He sets the topic into a broad historical, social, political, and cultural context, for example when describing in an erudite and gripping manner the evolution and propagation of jazz dances, formation and existence of similar youth subcultures in Western Europe and United States, or the survival of jazz and its fans in the Nazi Third Reich. The author covers in depth the criticism aimed at jazz and its fans in the Protecorate and repressions against them, analyzes the relationship between jazz music and freedom in an inspiring manner, and his interpretations and explanations abound with facts. The reviewer would personally welcome only a better arrangement of some parts and more attention paid to jazz music as such., [autor recenze] Vít Hloušek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent připomíná plodnou vědeckou dráhu Lenky Kalinové od studia sociální struktury Československa v šedesátých letech minulého století až k současným syntetickým pracím o sociálních dějinách poválečného Československa. Její nejnovější knihu hodnotí jako velmi dobře zvládnutou syntézu, jež dosud chyběla, založenou na důkladném interdisciplinárním výzkumu a neobyčejné erudici a přinášející velké množství zčásti nových poznatků. Nakonec si recenzent klade otázky, do jaké míry lze chápat sociální politiku v socialistickém Československu jako ústupek vedení země obyvatelstvu a nakolik je současné hyperkritické hodnocení hospodářství v období takzvané normalizace dobově podmíněné. and [autor recenze] Václav Průcha.
Autorka se zabývá masovou akcí nacistických úřadů Kinderlandverschickung, která spočívala ve vysílání dětí na venkov, oficiálně z důvodu ochrany před nepřátelskými nálety, a v jejich dlouhodobém pobytu a výchově v uzavřených táborových společenstvích. Podle recenzenta je její monografie v české historiografii do jisté míry přelomová svým tématem i způsobem zpracování. Svůj zájem totiž obrací na dosud opomíjenou německou součást protektorátní společnosti a ve svém přístupu spojuje dějiny politické a sociální, výzkum každodennosti a kolektivní historické paměti. Podává bohatě dokumentovaný a plastický obraz celého průběhu i kořenů této akce, zasazuje ji do kontextu systému nacistické výchovy, snaží se sledovat, jak ji prožívali její účastníci, a nakonec věnuje pozornost formování a institucionalizaci paměti části těchto účastníků v době dávno poválečné. and [autor recenze] Jan Špringl.
Bedřich Štěpánek (1884-1943) byl významnou osobností domácího protihabsburského odboje za první světové války a prvním československým vyslancem ve Spojených státech amerických. V důsledku rozporů s úředníky vyslanectví a intrik musel v roce 1923 svou funkci opustit a odešel i ze služeb ministerstva zahraničí, poté žil jako soukromník ve Spojených státech, kde zemřel za nevyjasněných okolností. Edice dosud nepublikované korespondence mezi Bedřichem Štěpánkem a kancléřem prezidenta republiky Přemyslem Šámalem (1867-1941) podle recenzenta nejen poodkrývá vyslancovy životní osudy, ale také poskytuje jedinečný vhled do zákulisí formující se československé diplomatické služby, meziválečného politického vývoje ve Spojených státech i tehdejší dramatické mezinárodní situace., Bedřich Štěpánek (1884-1943) was an important figure in the Czech anti-Habsburg resistance at home during the First World War and he was the first Czechoslovak envoy to the United States after the founding of Czechoslovakia in October 1918. Following disagreements with embassy officials as well as intrigues, he had to quit his post, in 1923, and leave the ministry of foreign affairs. He then lived, self-employed, in the United States, where he died in unexplained circumstances. According to the reviewer, this volume of never-before published correspondence between Bedřich Štěpánek and Přemysl Šámal (1867-1941), the chief of staff of the Czechoslovak president, not only partly reveals aspects of Štěpánek life, but also provides a unique look behind the scenes of the Czechoslovak diplomatic service in its early years, as well as interwar political developments in the United States and the dramatic international situation at that time., [autor recenze] Jan Koura., and Obsahuje bibliografické odkazy
Kniha americké historičky Pauliny Brenové je podle recenzenta přesně tím příspěvkem k české historii ze zahraničí, který musíme co nejradostněji uvítat. Obsahuje mimořádně zajímavé postřehy, originální uchopení celého neotřelého tématu, načrtnuté komparace a analogie nejen se sovětskou realitou a děním v dalších zemích východního bloku, ale i s vývojem v západní Evropě a Spojených státech. Na české poměry stále poněkud neobvykle je studie psána spíš esejistickým stylem, bez mohutné deskriptivní zátěže s množstvím dat. Důraz je položen na jednotlivé myšlenky a zcela chybí pozitivisticky těžkopádná snaha o syntézu všech faktů a faktíků k danému značně širokému tématu. To pak umožňuje vytvořit plynulý a poměrně strhující obraz, který ovšem plně zapůsobí až v dialogu s aktivním čtenářem. Jde o knihu, která neuzavírá diskusi, ale naopak ji zahajuje. A právě takové knihy v české historiografii, zejména pro oblast soudobých dějin, neustále chybějí. Nicméně v některých dílčích otázkách obraz načrtnutý autorkou odpovídá realitě pouze částečně a někdy se s ní dokonce míjí. To se týká z neznalosti hlubšího kulturního pozadí určitých převzatých klišé nebo mylných interpretací, ale i řady faktografických chyb, které mohla odstranit překladatelka nebo redakce. and [autor recenze] Martin Franc.
Protižidovské násilí na poválečném Slovensku, především pogrom v Topolčanech v září 1945, představuje dnes relativně probádané téma. Vícero autorů a autorek detailně popsalo průběh a spektrum násilí vůči Židům na osvobozeném Slovensku. Některé novější práce pak protižidovské demonstrace, výtržnosti a pogromy proti Židům na Slovensku, kteří přežili holokaust, zkoumaly v širším kontextu přetrvávajícího antisemitismu v poválečné Evropě. A přestože nejednou přitom poukazují na spojitost části slovenské společnosti s tamním válečným režimem a její častou neochotu vrátit přivlastněný židovský majetek jako na dva důležité tehdejší faktory, nálady a postoje obyvatel vůči Židům v poválečném období zůstávají většinou stranou pozornosti historiků. Protižidovské násilí proto autorce v této studii slouží zejména jako východisko k analýze smýšlení a postojů slovenské společnosti ke zbytku židovské menšiny. Ukazuje v ní, že Židé byli ve slovenském veřejném mínění té doby stále vnímáni jako ''cizí'' element, jako Maďaři a maďarizátoři, jejichž zájmy se rozcházejí se ''slovenskou věcí''. K zažitým stereotypům patřilo přesvědčení, že profitují z ''černého obchodu'' a žijí si nad poměry, když využívají úředně jim poskytované výhody. Zároveň se údajně vyhýbají práci na obnově Slovenska, stejně jako se za války prý vyhýbali účasti na povstání. Naopak v tehdejších úředních zprávách i tisku na Slovensku, pokud se týkaly Židů, se téměř nevyskytují zmínky o holokaustu a kolaboraci většinového obyvatelstva s Tisovým režimem, který na něm participoval., Anti-Jewish violence in post-war Slovakia, in particular the pogrom in Topoĺčany in September 1945. has by now been quite will researched by scholars. Several have considered the course and the scope of the violence against Jews in liberated Slovakia. More recent works consider the anti-Jewish demonstrations, provocations, and pogroms in Slovakia against Jewish Shoah survivors in Slovakia in the wider context of persistent antisemitism in post-war Europe. Though several scholars have pointed out the link between part of Slovak society and the local wartime regime and its frequent post-war reluctance to return confiscated Jewish property as two important factors, public moods and attitudes toward the Jews in the post-war period have mostly been ignored by historians. Anti-Jewish violence is therefore the author´s starting point for her her analysis of Slovak society´s thinking and attitudes towards the remainder of the Jewish minority. She demonstrates that the perception of the Jews in Slovak public opinion at the time was still that of a ''foreign'' element (as it was regarding the Magyars and Magyarizers) whose interests differed from those of the ''Slovak cause''. Among the well-established stereotypes was the belief that the Jews profited from black marketeering and lived beyond their means, taking advantage of the officially provided benefits. They also allegedly shunned work on the reconstruction of Slovakia, as they had also allegedly avoided taking part in the Uprising during the war. By contrast, Slovak official reports and the Slovak press from this period, when they mention the Jews at all, almost never address the Shoah, local antisemitism, or majority-society collaboration with the Tiso regime (1938-45)., Hana Kubátová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Článek se zabývá pamětí a komemorací ozbrojeného násilí spáchaného v rámci občanské rezistence vůči komunistickému režimu v jeho „zakladatelském období“ po únoru 1948. Soustřeďuje se na to, jaká paměť se kolem této menšinové formy protikomunistického odporu konstituuje, zejména prostřednictvím pamětních míst v procesu jejich utváření v době před listopadem 1989 i po něm. V první části se autorka věnuje ozbrojeným konfliktům na železné oponě, tedy na západních hranicích komunistického Československa. Ukazuje, že způsob nahlížení na překonávání státní hranice lidmi, kteří se pokoušeli odejít ze země na Západ, je dosud výrazně ovlivňován pamětí a komemoračními aktivitami veteránů z řad bývalých pohraničníků, mezi nimiž dominuje obraz těchto uprchlíků jako vnitřních nepřátel státu. Druhá část je věnována případům takzvaných politických vražd, tj. aktům násilí na komunistických představitelích, jež jsou spojeny zejména s vesnickým prostředím. Většinou jde o příběhy upadající do zapomenutí, které si společnost nechce znovu připomínat. Výjimku představuje paměť tragických událostí v obci Babice na Českomoravské vysočině z roku 1951, která je opakovaně politicky instrumentalizována a reprodukována. V třetí části studie se autorka zabývá společenskou diskusí o etickém rozměru ozbrojeného protikomunistického odporu, jež se téměř výhradně koncentruje na atypický případ skupiny bratří Mašínů, a procesem konstituování paměti tří odbojů (proti Rakousku-Uhersku za první světové války, proti německé okupaci za druhé světové války a proti komunistickému režimu v čase války studené)., a2_Popisuje komemorační aktivity Konfederace politických vězňů jako součást strategie společenského prosazení třetího, protikomunistického odboje a poukazuje na určité analogie nereflektované paměti politických vězňů a paměti bývalých pohraničníků v kontextu současného historiografického poznání., b1_This article is concerned with the memory and commemoration of acts of armed force which were committed as part of the civilian resistance to the Communist régime in its ‘founding period’ after February 1948. It focuses on how memory is constituted around this minority form of anti-Communist resistance, particularly by means of memorial sites in the process of their formation in the period before the Changes that began in mid-November 1989 and also afterwards. In the first part of the article, the author looks at armed conflicts at the edge of the Iron Curtain, that is, on the western borders of Communist Czechoslovakia. She seeks to demonstrate that the way of looking at border crossings by people fleeing to the West is still considerably influenced by the memory and commemorative activities of veterans of the former border guards, amongst whom dominates the image of these refugees as internal enemies of the State. The second part of the article is devoted to instances of so-called ‘political murder’, that is, acts of violence against Communist politicians, which are connected particularly with villages. Most of these stories are gradually being forgotten; society does not want to recall them. An exception, however, is the memory of the sad events in the village of Babice, in the Bohemian-Moravian uplands, in 1951, which has repeatedly been used by politicians. In the third part of the article, the author considers the social discourse about the ethical dimension of armed anti-Communist resistance, which is almost exclusively focused on the atypical case of the group led by the Mašín brothers, and the process of forming the memory of the three resistances (the first, against Austria-Hungary during the Great War; the second, against the German occupying forces during the Second World War; and the third, against the Communist régime during the Cold War)., b2_She describes the commemorative activities of the Confederation of Political Prisoners as part of the strategy to bolster the social standing of the third, anti-Communist resistance, and she points to certain analogies between the unchallenged memories of political prisoners and the memories of the former border guards in contemporary historiography., and Markéta Devátá.
Recenzent podrobně komentuje práci dvojice chorvatských autorů (otce a syna), která pětatřicet let po smrti Josipa Broze Tita (1892-1980) jako první jeho životopis plně obstojí před všemi vědeckými nároky. Biografie podle něj imponuje nejen svým rozsahem, ale i komplexností, vyvážeností, faktografickou přesností, přesvědčivostí úsudku a v neposlední řadě čtenářsky velmi přitažlivým podáním. Recenzent vyzvedává širokou znalost a příkladné využívání pramenů, třebaže autoři neprováděli archivní výzkum, důkladnou pozornost věnovanou všem důležitým epizodám Titovy politické kariéry, citlivé vykreslení jeho privátního života a schopnost najít nesamozřejmé hranice mezi osudy a činy dlouholetého jugoslávského vůdce a poválečnými dějinami Jugoslávie, aby zůstal zachován biografický žánr. Respekt si podle jeho mínění většinou zaslouží i názorová nekonformita autorské dvojice, která nejednou směřuje proti většinovým, nacionálně zatíženým výkladům historie v současném Chorvatsku, třebaže jim v dílčích problémech podléhají. Přestože autoři řadu Titových činů a rozhodnutí hodnotí značně kriticky (například represe vůči oponentům po ustavení socialistické Jugoslávie, a zvláště konfliktu se Stalinem), představují jeho osobnost a historickou úlohu v zásadně pozitivním světle. Přisuzují mu rysy státnické velikosti, jako například mimořádnou politickou intuici, odvahu, schopnost sjednocovat etnicky různorodou společnost a vytvořit z ní funkční státní celek. Za vrcholné momenty Titovy dráhy autoři pokládají partyzánskou válku proti německo-italské okupaci a nezávislý politický kurz Jugoslávie navzdory nátlaku Stalina a východního bloku., The author looks in detail at this work by two Croatian authors, father and son, which, published 35 years after his death, is the first biography of Josip Broz Tito (1892-1980) to fully meet all scholarly standards. The biography, according to the reviewer, impresses the reader not only by its considerable lenght, but also by its comprehensiveness, balance, factual precision, convincing judgements, and, last but not least, readability. The reviewer praises the authors´ great knowledge of the topic and their exemplary handling of the sources. Although they did not work in archives, they have paid careful attention to all the important episodes of Tito´s political career, sensitively portraying his private life, and identifying the subtle boundaries between, on the one hand, the life and deeds of the man who held power in Yugoslavia for so many years and, on the other, the post-war history of Yugoslavia, while keeping within the bounds of the biography genre. The authors merit respect, according to the reviewer, for their mostly nonconformist opinions, which are frequently aimed against nationalistically burdened interpretations of the majority in Croatia today, though on some questions they too succumb to them. Although the authors are considerably critical of many of Tito´s actions and decisions (for example, his repression of opponents after the establishment of socialist Yugoslavia and particularly the conflict with Stalin), they present the man and his historiccal role in an essentially positive light. They attribute to him features of great statesmanship, for example, his extraordinary political intuition, mettle, and ability to unite an ethnically diverse society and make it into a functioning state. The high points of Tito´s career, according to the authors, were the partisan war against the German-Italian occupation and the independent political course for Yugoslavia in the face of pressure from Stalin and the Eastern bloc., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografické odkazy
Recenzent představuje Jože Pirjevce jako významného a vlivného slovinského historika, který má za sebou řadu zdařilých knih, zejména o dějinách Jugoslávie ve 20. století. Nedávnou biografii Josipa Broze Tita k nim ale přes její výjimečný úspěch ve Slovinsku neřadí. Za její přednosti sice považuje velmi čtivý styl a faktografickou spolehlivost, trpí však podle něj žánrovou neujasněností, spojující nepříliš ústrojně biografii Tita a jeho blízkých spolupracovníků s obecnými dějinami federativní Jugoslávie, a hlavně absencí výzkumu v podstatných bělehradských archivech a nekritickým využíváním publikovaných memoárů. Zatím podle jeho názoru neexistuje opravdu kvalitní životopis Josipa Broze Tita a postjugoslávské národní historiografie s výjimkou srbské, přesněji řečeno některých bělehradských historiků, přispěly ke kritickému poznání soudobých dějin Jugoslávie jen velmi málo. and [autor recenze] Jan Pelikán.