Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
Autor připomíná klíčové momenty v životní a profesní dráze význačného kulturního historika Roberta Saka. V šedesátých letech měl jako šéfredaktor nakladatelství Růže v Českých Budějovicích velkou zásluhu na přeměně tohoto krajského nakladatelství v ojedinělý vydavatelský podnik své doby, v němž vycházela náročná literatura a knihy donedávna umlčovaných katolických spisovatelů souběžně se sešitovými edicemi dobrodružné četby, které zajistily nakladatelství širokou popularitu i finanční samostanost. Po výměně redakce Růže počátkem sedmdesátých let byl Sak nucen živit se dvě dekády jako slévárenský dělník, a přitom psal „do šuplíku“ historické práce, které mohly vyjít až po změně politického režimu. V devadesátých letech zakládal Historický ústav Jihočeské univerzity, který se stal důležitým centrem pěstování kulturní historie. Vedle dosud nepřekonaného zpracování anabáze československých legionářů v Rusku se jeho živlem stal žánr historické biografie, v němž zachytil osudy významných českých osobností 19. a 20. století., The author recalls the key moments in the life and career of a leading Czech cultural historian, Robert Sak (1933-2014), the author of Rieger (1993, 2003) and Anabáze (1996). In the 1960s, as Editor-in-Chief of the Růže publishing house, České Budějovice, he was largely responsible for transforming this regional enterprise into a publishing house that was unique in its day. Růže published intellectually challenging literature, including books by Catholic writers who had hitherto been silenced, together with paperback editions of adventure stories. This ensured the publishing house popularity and financial autonomy. After the Růže editors were dismissed in the early 1970s, Sak was forced for the next twenty years to make his living as a worker in a foundry, but wrote works of history on the side, which could only come out after the Changes in late 1989. In the 1990s, he established the History Institute at the University of South Bohemia, Budějovice, which became an important centre for research on cultural history. In addition to a still unsurpassed history of the ‘anabasis’ of the Czechoslovak legionaries in Russia, historical biography became his main genre, and he depicted the lives of important Czechs of the nineteenth and twentieth centuries., and Dalibor Vácha.
V esejisticky pojaté reflexi si autor nejprve všímá některých inspiračních zdrojů a interpretačních rámců Sukovy knihy, které ho přivádějí k zamyšlení nad tématem absurdity socialistického světa jako konstituentu Havlovy dramatické tvorby i disidentské činnosti. V kostce řečeno, podle autora namísto absurdního divadla šedesátých let nastoupila antipolitika let takzvané normalizace. Charakterizuje poté antipolitiku jako konstrukci morálního světa v distanci vůči danému politickému řádu, poukazuje na její hlavní rysy a rozebírá její smysl na základě známého Havlova eseje Moc bezmocných. Sukovu knihu autor vnímá jako příběh o tom, jak se disidentské slovo stalo politickou mocí. Jiří Suk podle něj potvrzuje, že je nejlepším historikem havlovského disentu a konce husákovského komunismu. V knize odvedl solidní kus historické práce, opřené o důkladné studium pramenů, nezůstává ale stát u plochého pozitivismu, nýbrž hledá vhodné teoretické rámce pro historickou interpretaci. Výsledkem je pronikavé osvětlení nedávných českých dějin. Sukův důraz na historickou kontinuitu, která dává výkladu sjednocující perspektivu, ale zahlazuje podle autora některé dobové švy a rozpory. Zaprvé je tak opomenuta jistá Havlova distance v dobách disentu vůči západním demokraciím, ba dokonce vůči režimu liberální demokracie. Dále zůstalo podceněno Havlovo zdráhání, když v roce 1989 byla na pořadu dne politizace disentu. A zatřetí nebyl doceněn zlom v konceptu antipolitiky, který znamenala skutečnost, že se Havel stalo politickým vůdcem a v souboji o moc užíval způsobů reálpolitiky., b1_In this essay, the author first considers some of the sources of inspiration and interpretative frameworks of Suk’s book, which have led the author, Znoj, to consider the theme of the absurdity of the Socialist world as a component of Havel’s work as a dramatist and a dissident. In a nutshell, the author argues that the anti-politics of the Normalization period of the 1970s and 1980s took the place of the theatre of the absurd of the 1960s. He then describes anti-politics as the construction of a moral world that maintained a distance from the existing political order, and he points out its main features and analyses the meaning of that distance by considering Havel’s well-known essay, ‘The Power of the Powerless’ (1978). Suk’s book, according to the author, is the story of how the dissident’s word became political power. Suk, he argues, has thus demonstrated that he is the best historian of Havel’s dissidence and the end of the Communist regime led by Husák. This book is a solid historical work based on a thorough examination of the sources, but its author has gone beyond mere positivism; he has developed a suitable theoretical framework for historical interpretation. The result casts a penetrating light on recent Czech history. Suk’s emphasis on historical continuity gives the interpretation a unifying perspective while, according to the author, papering over some of the seams and smoothing out some of the conflicts of the period. First, Suk has omitted Havel’s distancing himself from Western democracies when he was a dissident, even his distancing himself from liberal democracy per se. Second, he has underestimated Havel’s reluctance to politicize the dissident movement when the matter was being hotly debated in 1989., b2_And, third, Suk appears not to have fully appreciated Havel’s sudden change in his conception of ‘anti-politics’, which meant Havel’s becoming a political leader and using the methods of realpolitik in the struggle for power., [autor recenze] Milan Znoj., Obsahuje bibliografii, and Tři hlasy k jedné knize
Studie představuje kapitolu z poválečných dějin regionálních kulturních institucí, pojednanou v rámci jejich specifického postavení v systému dobové kulturní politiky. Základem textu je případová studie, jež na příkladu aktivit českobudějovického krajského nakladatelství Růže a Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou dokumentuje konflikty regionálních kulturních zařízení s politickou mocí i v nejuvolněnější dekádě poúnorového režimu, tedy v šedesátých letech minulého století. Hlavní pozornost soustředí autorka na snahy jmenovaných institucí o renesanci tradic českého uměleckého modernismu a avantgardismu, jež byly tehdejšími politickými orgány shledány jako natolik nebezpečné, že si řešení afér, jež vyvolaly, vyžádalo pozornost v nejvyšších patrech mocenské struktury. Vlastnímu vylíčení kauzy sborníku Hlasy bez rámů, který reagoval na odsudky moderních obrazů a plastik z řad návštěvníků galerií a jehož vydání bylo zakázáno, předchází nástin historie krajských nakladatelství v poúnorovém Československu, a zejména nakladatelského podniku Růže. Jeho činnost v šedesátých letech se v porovnání s dobovou nakladatelskou praxí jeví v několika ohledech jako pozoruhodná, což autorka dokládá na příkladu sešitových edic Česká čtyrkorunovka, Česká četba a Statečná srdce, v nichž se redakci podařilo spojit cíle komerční (zajišťující nakladatelství ve své době poměrně výjimečnou autonomii) se snahou navrátit do literatury některé tabuizované autory a hodnoty., This article discusses a chapter in the post-war history of regional cultural institutions, in the context of their special standing in the State arts policy of the period. The article uses the examples of Růže, a publishing house of the České Budějovice region, and the Aleš Gallery of South Bohemia (Alšova jihočeská galerie) in Hluboká nad Vltavou, to document the conflicts between regional arts institutions and political power even in the 1960s, the most relaxed decade of the Communist regime. The article focuses mainly on the efforts of the Růže publishing house and the Aleš Gallery to revive the traditions of modernist and avant-garde art, which the regime at that time perceived to be so dangerous that the solution of the scandals they had provoked required the attention of the highest levels of power. The main part of the book describes the scandal and subsequent banning of Hlasy bez rámů (Voices outside the frames, 1964), a volume of essays responding to gallery visitors’ condemnation of modern painting and sculpture. The author, however, first provides an outline of the history of regional publishing houses in Communist Czechoslovakia, particularly Růže. Its activity in the 1960s, in comparison with the usual publishing practices of this period, appears to have been remarkable in several respects, which the author demonstrates with the example of the paperback editions Česká čtyrkorunovka (Czech reading for four crowns), Česká četba (Czech reading), and Statečná srdce (Brave hearts), in which the editors succeeded in combining commercial aims (ensuring the publishing house relatively exceptional autonomy at that time) with an effort to return some taboo authors and values to literature., Veronika Košnarová., and Obsahuje bibliografii