Akvarel na pergamenu (22 x 33 cm). Nalevo je nahá Diana (půlměsíc na hlavě, šperky) stojící v potoce, je skloněná k vodní hladině a levicí stříká vodu na Aktaióna, pravicí si kryje klín smotaným oděvem. Na břehu je Dianin luk a toulec se šípy, vedle stojí svlékající se Nymfa. Na protějším břehu potoka stojí nahá Nymfa česající si vlasy hřebenem. Za ní dvě objímající se nahé Nymfy pod improvizovaným stanem z vybledlé červené látky, jedna stojí, druhá sedí na bílé látce. Nalevo před stanem dvě nahé Nymfy sedí na bílé látce, pravá objímá svojí družku okolo ramen a ukazuje jí její tvář v zrcadle, které drží v pozdvižené levici. Zleva přichází Aktaión (antikizující oděv, modrý plášť a modré páskové boty), v levici drží oštěp, v pravé vodítko tří psů běžících za ním. Na hlavě se mu již objevily parůžky. Výjev situovaný do lesa s průhledem na hory je zasazen do širokého rámu od Georga Hoefnagela s rostlinnými motivy a drobnými živočichy, v němž jsou nápisové kartuše., Kaufmann 1988#, 10.1., and Pojetí scény s Aktaiónem je převzato z ilustrace Virgila Solise k Ovidiovým Proměnám (Spreng 1563, 40). Mýtus o Aktaiónovi (Ovidius, Proměny 3, 177-194), však nebyl v tomto případě cílem, ale prostředkem pro alegorické zobrazení. Ukazují na to postavy krášlících se a objímajících se Nymf, které symbolický charakter výjevu podtrhují tím, že zcela ignorují přítomnost Aktaióna, na jehož příchod reaguje pouze Diana. Nymfy neodkazují na mýtus o lovci Aktaiónovi, na něhož dopadl boží hněv, ačkoliv nic nespáchal. Hoefnagelovi šlo o erotickou intrepretaci konfliktu mezi lovcem a panenskou bohyní, což naznačuje dvojice Nymf, která je nejblíž Aktaiónovi: mají nohy propletené tak, že není pochyb o tom, že zobrazení je metaforou soulože mezi mužem a ženou. Na Hoefnagelově akvarelu je muž konfrontován s anti-ženou, od níž se jeho mužskost odrazila jako obraz v zrcadle. Skutečnost, že Diana je zrcadlovým obrazem Aktaióna zdůrazňuje dvojice Nymf, které stojí mezi nimi na opačných stranách potoka, jejich postoj je totiž téměř dokonalou stranově převrácenou inverzí. Zrcadlení a zrcadlo jsou klíčem k tomuto alegorickému výjevu - Nymfa, která se dívá do zrcadle, totiž nepřehlédnutelným způsobem opakuje gesto bohyně, kterým je útok obrácen proti útočníkovi, Dianino stříknutí učinilo z lovce lovnou zvěř. Explicitně na tento výklad ukazují připojené verše, které citují druhou polovinu erotické básně Theodora de Beze: "Lovec stejně jako milenec nemají rádi vítr a déšť, a oba bláhově krmí svoje zuřivé psy. Ale v jednom se přeci jen liší, když totiž svou kořist pokoří, jenom lovec je po zásluze odměněn za svoje strádání. Nešťastný milenec ztrácí svou lovnou zvěř přesně v tom okamžiku, když jeho kořist, jako oběť, leží na zádech (Beze 1548, 97, 7-14)." Beze se v básni "Comparatio amantis cum venatore/ Srovnání milence a lovce" mohl inspirovat Bourbonovou básní "Venator et amator/ Lovec a milenec" (Bourbon 1533, fol. 25v), ale antickým pramenem obou básní jsou Horatiovy verše ze druhé knihy Satir (Hor. s. 2, 105-108). I metaforický obraz loveckého psa jako mužského pohlavního údu, který najdeme v citátu z Bezovy básně a snad i na Hoefnagelově akvarelu, má antický původ (Aristoph. Lys. 158, aj.).
Olej na plátně (131 x 108 cm): sedící nahá Venuše (látka na klíně, náhrdelník, náušnice, přes rameno zlatý pás s drahokamy) se snaží zadržet odcházejícho Adónida (drží ho za spodní okraj tuniky). Adónis (tunika, plášť, zlatý pás a drahokamy přes rameno a okolo pasu, šavle u pasu) drží ve zdvižené ruce oštěp (velký šíp), ve druhé ruce svírá vodítka dvou loveckých psů před ním. Nad Venuší stojí Amor s lukem a toulcem přes rameno. Výjev je zasazen do lesa., Fučíková 1997#, 1997, I/55, and Ve Van Ravenssteynově díle výjimečné téma z antické mytologie (Ovidius, Proměny 10, 543-552), ikonografie i styl ovlivněny pražským dvorským uměním Rudolfa II.
Kresba: Venuše (nahá, pás pod ňadry) stojí na oblaku s pravou rukou nataženou před sebe, u jejích nohou klečí Amor (toulec) a střílí dolů šíp z luku směrem, kterým Venuše ukazuje. Napravo nad oblakem hlava Amora se šípem v ruce, dole hlava foukajícího Zefyra. Nalevo nahoře párek holubic v letu.., Fučíková 1997#, I/272., and Patrně návrh na nerealizovanou nástropní malbu, obdobná kompozice jako Merkur a Junov v Bílé věži Pražského hradu.
Nástropní freska ve štukovém rámu, figurální scéna v krajině. V popředí vpravo klečí Paris, podává Venuši jablko, před Venuší stojí Amor s lukem. Za Paridem Merkur (okřídlená čapka, kacudeus), za Venuší Juno s pávem, po pravici Venuše nahá Minerva (štít s hlavou Medúzy, kopí, helma). Nad Venuší se vznáší putto s věncem., Hosák, Zemek 1981#, 195., and Autor maleb není uveden, uváděn je pouze B. Fontana, který prováděl štukovou výzdobu stropů v několika místnostech na zámku.
Sousoší sedícího Apollóna a obludy - Pythona. V pravici drží luk, u pravé nohy opřen toulec se šípy., http://www.brunnenturmfigur.de/index.php?cat=Figur%20und%20Relief&page=Potsdam, and Účes inspirován antickými sochami. ApollonOriginal von Francois Gaspard Adam, 1752, Kopie von Konscha Schostak (2004) Apoll wird mit dem Python dargestellt, eine Art Ungeheuer, Schlange oder Drache, den er gerade erschlagen hat. Warum das? Python ist ein Geschöpf der Gaia, Mutter diverser solcher Ungeheuer. Doch bei dieser Geschichte steckten wieder Zeus und Hera dahinter: Zeus hatte ein Techtelmechtel mit der schönen Leto und Hera kam natürlich dahinter ... Als die Zeit reif war für Letos Niederkunft, hatten Hera im Verein mit Mutter Gaia dafür gesorgt, dass Leto keinen Ort auf der Erde fand, wo sie in Ruhe gebären konnte, außerdem hatten sie den schrecklichen Python geschickt, der Leto vernichten sollte. Hera war nämlich geweissagt worden, dass Letos Kinder mit Zeus schöner, mächtiger und strahlender sein würden als ihre eigenen. Wenn Götter hassen, dann wohl unnachgiebig...Doch hier griff jetzt Zeus' Bruder Poseidon ausnahmsweise gütig ein: er ließ aus dem Meer die Insel Delos aufsteigen, die Leto Zuflucht gewährte und sie vor den Nachstellungen Heras verbarg. Leto gebar Zwillinge, einen Jungen und ein Mädchen - die Götter Apoll und Artemis (Diana).Und was tat Apoll nun als erstes?Er verfolgte und tötete den Python, da soll er gerade mal 4 Tage alt gewesen sein. Sein Bogen war absolut treffsicher, doch vielleicht hat ihm ja seine Schwester Artemis dabei geholfen. Der Python hatte noch versucht, in einer Erdspalte zu entkommen. Vergeblich, selbst seine weissagende Kraft hatte ihm dabei nichts geholfen. Doch nun wird Apoll zum Beschützer der Weissagungen, der Künste und des Lichts und sein Heiligtum in Delphi entwickelt sich zu einem bedeutenden religiösen Zentrum der griechischen Antike. Dort hatte das berühmte Orakel seinen Platz, wo die Apollon-Priesterin (die Pythia) in Trance über einer Erdspalte sitzend in die Zukunft schaute. Und nach diesen Orakelsprüchen richteten sich Könige ...
Temperová malba na plátně, je vsazená do stropu. Figurální scéna v krajině. Vpravo sedí Paris, v levé ruce pastýřská hůl, podává pravicí jablko před ním stojící Venuši. Za Paridem Merkur, vedle Venuše Minerva a Juno, před ní malý Amor s lukem., Poche, Preis 1973#, 128-129., Vlček 2000#, 418-422., and Za předlohu výjevu je považován dřevoryt z dílny Virgila Solise. Inspirace však není jednoznačná, kompozice s Venuší a Amorem a odvrácenou ženskou postavou se objevuje u stejného námětu například u Raphaela (grafika Raimondi), Lucase Granacha st.
Pískovcová socha (v. 177 cm): nahá Venuše zakrývající si ňadra a klín, stojí vedle delfína, na němž Amor s lukem., Denkstein, Drobná, Kybalová 1958#,, Poche 1965#, 124-125., Baťková 1998#, 343-346., Kořán 1999#, 128., and Socha patří do souboru, který byl původně umístěn v zahradě vily Amerika (Praha, Nové Město, Muzeum Antonína Dvořáka, Ke Karlovu 20), od roku 1909 jsou sochy uloženy v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Socha je volnou kopií slavné Venuše Medici (srov. Exemplum: Venuše Medici). Její kopie z Braunovy dílny se nachází také v Duchcově (srov. Duchcov, zámek, zahrada: Venuše).
Pískovcová socha Adónida (toulec přes rameno, v ruce luk), stojí opřený o pahýlu stromu, u nohou kanec., Vlček 1999#, 471-475., and Postava s lukem je vykládána jako Apollón, ale kanec u jeho nohou nepatří k atributům tohoto boha. Podle jiného výkladu kanec u lovcových nohou postavu definuje jako Meleagra. Ten tu však také není zobrazen, protože žena se psem umístěná na protější straně schodišťové rampy k lovci vztahuje ruku s toužebným výrazem v tváři, ale ten se od ní odvrací a dívá se vzhůru. Dvojice krásné ženy toužící po lovci, který o ni nestojí, naopak přesně odpovídá Venuši a Adónidovi, kteří byli v podobné situaci zobrazeni Reinerem na nástropní fresce v sale terreně. Srov. "Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, horní terasa: ikonografický program" a "Praha, Malá Strana, Vrtbovská zahrada, sala terrena: Venuše a Adonis."