1.V přízemí na průčelní straně budovy je na obou nárožích na postranním schodišti sfinga. Sfinga vlevo má mezi předními tlapami vavřínovou snítku, sfinga vpravo divadelní masku. V nikách na obou stranách hlavního vchodu sedící postava - Frenc Erkel a Ferenc Liszt. (autorem všech soch je Alajos Stróbl, 1885).2. Fasáda. V prvním patře jsou v nárožních nikách umístěny 4 sochy múz (nad nikami jsou jejich jména psaná řecky), na terase je umístěno 16 soch významných osobností. Múzy: v nároží do ulice Dalszínház je to Melpomené - stojící, oblečená ženská postava, na hlavě má korunu, v levé ruce drží divadelní masku, na zemi u jejích nohou leží přilbice (Brestyánszky). Na hlavním průčelí je v první nice múza Erató - stojící, oblečená ženská postava v pravé ruce drží loutnu, zleva u jejích nohou putto držící v ruce motýla (Feszler), v druhé nice Terpsichoré - oblečená stojící žena, na hlavě má věnec z růží, v levé ruce drží tamburínu, po její pravé straně putto hrající na dvojitou píšťalu (Brestyánszky). V nice do boční Hájos utca je Thalie - stojící oblečená postava, na hlavě má korunu, v levé ruce drží famfáru, v pravé lyru, u její levé nohy na zemi leží divadelní maska (Donáth). Nad okny průčelní galerie jsou po stranách divadelních masek alegorické figury Triton (vousatý muž s rybím ocasem místo nohou, troubí na mušli) a Psyché (dívka s motýlími křídly a miskou), Fáma (okřídlená žena troubí na dlouhou trumpetu, v pravé ruce drží rozvinutý svitek), dále starý muž, v levé ruce drží věnec, v pravé šíp, za ním toulec se šípy, dále mladík na hlavě vavřínový věnec drží rozvinutý svitek (?), okřídlená žena, levé ruce dřží pochodeň (?), mladík s věncem na hlavě, v pravé ruce drží lyru, naznačená drobná křidélka, Tritónka, žena místo nohou rybí ocas. Na průčelí boční ulice Apollón (?) -muž s lyrou, na hlavě věnec, drží toulec se šípy, vedle mladík na hlavě věnec, v rukách tamburína a svitek. Další dvě postavy Medúza (na hlavě hadi, Satyr, kozí nohy, hraje na dvojitou píšťalu., Medvey 1939, s. 60, 107; Déry 1991, s. 24, 42, 48, 51, 56, 59, 75, 79, 131, 137; Gábor 2002, s. 18-20., and Některé z múz jsou již od antiky spojeny s divadlem: Erató s lyrou (milostné básnictví), Euterpé s flétnou (lyrická poezie), Kalliopé se svitkem nebo knihou (epický zpěv a věda), Kleió s rydlem a svitkem (dějepis), Melpomené s kyjem a maskou (zpěv a tragédie), vážná Polymnia, někdy se svitkem (vážný zpěv), tančící Terpsichoré s lyrou (tanec), Thalie s maskou a poutnickou holí (komedie), Úraniá s globusem (astronomie).
Bronzová plastika: nahá Fama (děvče, krátké vlasy, křídla) stojí a troubí na vysoko zdviženou trumpetu, v levé zdvižené ruce drží korunu a trumpetu. Vedle stojí lev. and Alegorie slávy vladaře.
Nástropní freska, střední část: v oblacích postava Jupitera, orel u nohou, v levé ruce drží blesky, na hlavě má korunu, kolem těla vlající drapérie. Nalevo od něj sedí nahá Juno, bozi se na sebe dívají a mohutně gestikulují, zjevně jsou ve sporu. Pod Jupiterem sedí Diana v oděvu s odhalenými ňadry, ve vlasech půlměsíc v pravé ruce luk, je obklopená družkami a putti s loveckými atributy (luk, kopí na kance, trubka). Nymfa sedící u Dianiných nohou ukazuje doleva, na jih, kde sedí na oblaku Amor v jedné ruce má luk a ve druhé šíp, který se chystá vystřelit. Nad Amorem je Apollón s lyrou, který na bůžka lásky shlíží, okolo Apollóna jsou putti. Na západní straně je dvojice žen s motýlími křídly, jedna má v levé ruce štít, v pravici kopí, a je bojovně obrácena směrem k Amorovi, který je zjevně předmětem sporu mezi Juno a Jupiterem. and Ve středu kompozice je Juno a Jupiter, kteří se přou o Amora. Na boha lásky ukazuje Dianina družka, Apollón se na něj dívá a vyráží na něj postava se štítem a kopím, která zjevně personifikuje Cudnost (Castitas). Malíř pro její postoj použil Marta z Francheschiniho obrazu v lichtenštenském paláci v Rossau-Vídni z let 1692-1700.
Nástropní freska. Figurální scéna nad schodištěm terasy před kulisou paláce. Pod rozevlátou drapérií na levé straně scény je zobrazen trůn, na něm sedí mladý bezvousý panovník s korunou na hlavě (Alexandr), kolem něho dvořané. Před trůnem skupina mužských a ženských postav, starší klečící žena s hlavou zahalenou závojem, na něm koruna (Sisygambis), po její pravici mladík (Ochus ?), zcela vlevo na schodech klečí dvě princezny a královna s korunou na hlavě (Barsyne/Statira, Driperis, Statira). Kolem další vojáci a služebnictvo, v popředí žena se psem na vodítku, na jehož obojku je signatura malíře, druhý pes stojí na schodech. Zcela vlevo na balustrádě zábradlí terasy sedí voják (Fáma ?) s trubkou., Kudělka 1966#, 466–467., and Freska je interpretována jako Coriolanus před Římem (Chadraba 1979), nebo jako Dáreovova rodina před Alexandrem (Uhlíř 2002). Námětem je bezesporu šlechetnost Alexandra Velikého, malíř totiž doslova kopíruje části maleb Pietra da Cortona v Palazzo Pitti, Florencie. Malby byly vydány v grafické podobě tiskem De Rossim (několikrát, circa 1677-1693). Autor v olomoucké fresce sloučil předlohy zobrazující dva zcela rozdílné hrdiny z antických dějin, vojevůdce Alexandra Velikého (356-323 př. Kr) a zakladatele Perské říše Cyra Velikého (zemř. 529 př. Kr.), původně zobrazené v samostatných výjevech ve Venušině sále v Palazzo Pitti. Tepper pro zobrazení Alexandra převzal kompozici sedícího Cyra s jeho druhy, zatímco postavy příslušníků Dáreovy rodiny ponechal téměř bez změn. Oba zmínění hrdinové zastupují Řeky a Peršany a postava s trubkou před trůnem panovníka je připomínkou věhlasného hrdiny. Záměrem objednavatele fresky tedy patrně bylo zobrazení konfrontace Alexandra Velikého s rodinou perského vládce Darea po bitvě u Issu (333 př. Kr.), při níž prokázal svou velkorysost.
Mědirytina (29 x 17, 5 cm). Kompozice ve třech rovinách nad sebou: dole, v podzemí, spí Zahálka, zhoubný Čas požírající knihy, Válka (Mars) Hereze a Závist. Nad podzemím skála, uprostřed s vytesanými bustami českých panovníků, ke skále přichází zleva postava badatele s lucernou, vpravo odchází nahá Pravda se slunečním diskem nad hlavou, v podpaží nese svazek knih. Nahoře Historie a Píle obklopené postavami - Spravedlnost váží hodnotu knih, Filozofie, Paměť s knihou a perem a zamyšlená Meditace, letící Fama a dvě Ctnosti (voják s mečem, stařec s hady)., Zelenková 2009#, 84-85., and Frontispis pro dílo Bohuslava Balbína Epitome historica rerum Bohemicarum. Tisk podle návrhu Karla Škréty (kresba v Berlíně, Staatiche Museen zu Berlin, Kupferstichkabinet, inv. č. KdZ 26395).
Olej na dřevě (66,4 x 114,3 cm): napravo pod látkou přehozenou přes větve stromu sedí polonahá Ariadna. Bakchus (věnec z vinné révy, kožešina, boty, thyros) stojí vedle Ariadny a drží jí nad hlavou korunu s hvězdami na hrotech. Před a za skupinou Ariadny a Bakcha jsou zlaté nádoby, napravo ve volné krajině tancující, hrající a pijící muži, ženy a děti (trubka, tamburina, konvice). Na nebi dva Amorové, jeden s pochodní, druhý s holubicí., Zlatohlávek 2009#, s. 165., and Kern převzal kompozici se sedící Ariadnou a vedle ní stojícím Bakchem z obrazu svého učitele Giovanni Battista Pittoniho, který vznikl po roce 1732 (srov. Praha, NG, Bakchus s korunou a Ariadna). Kernův přídavek byla celá pravá polovina obrazu s veselícími se svatebčany, kteří nahradili Pittoniho Fauny, a od svého vzoru se odlišil i v pojetí ústředního výjevu: Bakchus nedrží zlatou korunu, ale její hvězdnou podobu, a Amor držící holubici má toulec, čímž je jeho statut jasně definován. Kernova interpretace Ariadniny koruny, jež není souhvězdím jako na Pittoniho předloze, ale souhvězdím i skutečnou zlatou korunou, je plně v souladu s tím, že Kernovi svatebčané nejsou mýtické postavy, ale lidé. Koruna na Kernově obraze je doslovnou ilustrací z Ovidiova Kalendáře (Aurea per stellas nunc micat illa novem, Ov. fast. 3, 516): v Bakchově ruce se na zlaté koruně rozzářilo souhvězdí, čímž byla svatba povýšena na nanebevzetí. Ariadnina koruna proměněná v souhvězdí Koruny (Corona Borealis) zdůrarazňuje kosmický rozměr svatebního obřadu, což konvenovalo s předpokládaným užitím obrazu při svatebním ceremonielu. Kernova odchylka od vzoru, kterého se jinak v případě zobrazení Bakcha a Ariadny velmi těsně držel, svědčí u úmyslu rozvést ideový program Pittoniho obrazu. Ariadninu zlatou korunu s hvězdami na trnech převzal ze slavné fresky Annibale Carracciho v Palazzo Farnese, který poznal za svého římského pobytu v letech 1738-1741 (není vyloučeno, že v Palazzo Farnese navštěvoval soukromou akademii Sebastiana Concy, srov. Fastenrath-Vinattieri 2000-2001, 285-286).
V oválném štukovém rámu je na stropě malba: Eolus (koruna, klíč) zahání větry troubením na roh., Audyová 2005#, 40-53., Zapletalová 2008#, 125-138., Togner 2010#, 79., and Místnosti 7-9 byly v 18. století ženskou částí rezidence.
Nástěnná malba na kupoli stropu sálu. V oblacích vůz tažený čtyřspřežím, vůz řídí žena s odhaleným poprsím sedící na kozlíku, na klíně drží snop (Hojnost). Ve voze mladík a dívka. Mladík, génius rodu Althanů, je nahý v rozevláté drapérii, v levici drží plamen, v pravici žezlo, pod jeho nohama je půlměsíc. Dívka drží v levici caduceus a korunu v pravici. V oblacích poletují čtyři géniové? s trubkami, na nichž je upevněn praporec rodu s erbem. Z trubek vycházejí latinské nápisy (v překladu: zásluhy hrdinů / jsou cestou ke slávě / a cvičení ve ctnostech / je cestou k poctám). Pod koly vozu dvě postavy neřestí - Hloupost a Závist. and Samek 2003#, 105-109, obr. 96,