The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.
Ústředním tématem příspěvku je otázka, jak z pozic právní historie nahlížet etické dějiny advokátského
stavu. Prameny z církevního i světského prostředí, které svědčí o činnosti advokátů, lze rozdělit na dvě skupiny. První akcentuje ideál mravnosti a spravedlnosti. Druhá registruje stížnosti vůči advokátům, kteří jsou podrobeni ostré kritice, v podstatě od chvíle, kdy se pravidelně objevují na soudním fóru. Vnímat negativní zmínky o advokátech, které jasně převažují, doslovně, by ovšem znamenalo číst jejich poselství jednostranně. Za kritikou zkažených advokátů lze tušit jasné povědomí o ideálu mravnosti, který ztělesňuje sv. Ivo. and The crucial question of this paper is how to deal with ethics of advocates from the perspective of history of law. Sources of ecclesiastical and secular environment, which demonstrate the activities of advocates, can be divided into two groups. The first emphasizes the ideal of morality and justice. The other registers complaints against advocates who are faced with severe criticism, basically from the moment they appear regularly in the judicial forum. To perceive the negative comments about advocates, which surely outweigh to positive ones, would mean to read their message unilaterally. Behind the critique of corrupt advocates, one can sense a clear awareness of the ideal of morality, which embodies St. Ives
Oblast klinického hodnocení byla v posledních desetiletích vystavena nemalému tlaku nových, často velmi zlomových, vědeckých objevů z oblastí medicíny, biologie, chemie, fyziky a informačních technologií. Stejným tempem, jakým se vyvíjí věda, by se měly vyvíjet i etické kodexy, principy a postupy vztahující se ke klinickému hodnocení. I přes to, že v průběhu 20. a 21. století vznikl v různých částech světa nespočet etických kodexů a směrnic vztahujících se ke klinickému výzkumu, stále nacházíme sporná témata, která na řešení teprve čekají. Velmi klíčová celosvětová témata jsou: nedostatečná informovanost pacienta účastnícího se klinického hodnocení, střet zájmů, dostupnost léčby po ukončení klinického hodnocení, podvodná jednání, osud Směrnice správné klinické praxe, rozdílná interpretace platné legislativy Evropské unie a další. and In the last decade the area of clinical evaluation was exposed to a significant pressure of new and frequently ground-braking, scientific inventions in the area of medicine, biology, chemistry, physics and information technologies. Codes of ethics, principles and procedures relating to the clinical evaluation should be also developing in the same pace as the science develops. In spite of the fact that numerous codes of ethics and directives relating to the clinical research came into existence in various parts of the world , we still encounter controversial topics that still wait for their resolution. The very significant global topics include: insufficient acquaintance of a patient participating in a clinical evaluation, conflict of interests, availability of treatment after completion of a clinical evaluation, fradulous behavior, fate of the good clinical practice directive, different interpretation of valid legislation of the European Union and other topics.