Stacie Friend’s theory of fiction departs from those approaches that seek to identify the necessary and sufficient conditions for a work to count as fiction. She argues that this goal cannot really be achieved; instead, she appeals to the notion of genre to distinguish between fiction and nonfiction. This notion is significantly more flexible, since it invites us to identify standard—but not necessary—and counter-standard features of works of fiction in light of our classificatory practices. More specifically, Friend argues that the genre of fiction has the genre of nonfiction—and only that genre—as its contrast class. I will refer to the particular way in which Friend elaborates this claim as the contrast view. I have, nevertheless, the impression that this view unnecessarily narrows down the array of perspectives and attitudes from which we can approach works of fiction. I will thus develop a line of reasoning to the effect that the contrast view should rather be construed as picking out a particular way of relating to works of fiction that lies at the end of a continuum defined by different degrees of reflectivity and estrangement. This implies that the contrast view is false as a general claim about how we experience works of fiction, even though this view may appropriately depict a specific way of approaching such works.
Ivan Diviš’s My Eyes had to See (1987–1989) can be considered one of the finest poetic creations and performances of Czech poetry at the end of the 20th century. Its powerful effect lies in the fact that it combines poetic testimony, (auto)biographical intimacy, a suprapersonal, generally applicable message and a reflection on universal history and the modern Czech history of the last century in both fiction and fact. It is as if the identity of the poet is actually determined by the testimony: the poet is the one who sees, must see, and bear witness to what he sees.
By addressing fictional names head on, we risk going back to familiar, ordinary names intuitions and missing what is specific about them. I propose a different strategy. My view is grounded on fictional name sentence utterances and on indexed tokens of such sentences, where an index contains the fictional narrator and the time and location of the token. Using the framework of pluri-propositionalism (Perry 2012), I argue that the semantic relation of reference – ''x'' refers to y - where ''x'' is a name, rather than the notion of an object, is central to the debate on fictional names. I also contend that fictional names do not enter into that relation. Tokens of fictional names are individuated with the fictional index of the sentence they originate from. This allows for dispensing with a referent. Indexed fictional name sentence tokens have semantically determined truth conditions, yet they are not truth assessed given facts. In this respect, they have cognitive significance only, and no official or referential content. Indexed fictional name token of sentences are accepted as true, but they are not true. and Tím, že se zaměříme na smyšlené názvy, riskujeme, že půjdeme zpět ke známým, obyčejným názvům intuice a postrádáme, co je o nich specifické. Navrhuji jinou strategii. Můj pohled je založen na fiktivních výrocích o věcech jména a na indexovaných tokenech takových vět, kde index obsahuje fiktivní vypravěče a čas a umístění tokenu. Použití rámce pluri-propositionalism (Perry 2012), já tvrdím, že sémantický vztah reference - ''x'' odkazuje na y - kde ''x'' je název, spíše než pojem objektu, je ústřední pro diskusi o fiktivní jména. Také se domnívám, že fiktivní jména nejsou v tomto vztahu. Tokeny fiktivních jmen jsou individualizovány fiktivním indexem věty, ze které pocházejí. To umožňuje vynechání referenta. Indexované tokeny fiktivních věty o jménech mají sémanticky určená pravdivostní podmínky, avšak vzhledem k faktům nejsou pravdivě hodnoceny. V tomto ohledu mají pouze kognitivní význam a žádný oficiální nebo referenční obsah. Indexované fiktivní jména věty jsou přijímány jako pravdivé, ale nejsou pravdivé.
This study summarizes a corpus-based analysis of tendencies in register variation of Czech-written fiction texts in the period from 1992 to 2018. The analysis is based on projection of the results from a large sample of Czech prose texts (1070 texts, 12.7 mil. words) on a general register model (established by previous research using multidimensional analysis). The major tendencies found in the material are a decrease of cohesion level, addressee coding and retrospective narration, and increased polythematicity/lexical richness. These findings are supplemented by additional analyses of the role of translation, the position of a text excerpt in the original text (beginning, middle and end) and type of text in the results
The essay summarizes crucial propositions of John Searle’s approach to fiction and extends the analysis to other genres, specifically to drama, photograph and film. For Searle, novelists pretend to make assertions, because they need to make use the effect inherent in this sort of speech acts - to represent a state of affairs. We believe that all fictions arise as imitations of authentic representation: a fictional photograph imitates a documentary photograph that is the image captured with the help of photographic film or digital media. A fictional film imitates real people and real events recorded on a camera. Fictional film characters only exist, because the film-makers pretend that they have documented them. Fictions are a part of the social universe: we treat fiction according to the rules and habits we have acquired as members of the society. Fictions are also capable of imitating the effect of authentic representations: novels and films achieve to provoke real emotions., Esej shrnuje klíčové výroky přístupu Johna Searla k beletrii a rozšiřuje analýzu na další žánry, konkrétně na drama, fotografii a film. Pro Searle, romanopisci předstírají, že dělají tvrzení, protože oni potřebují používat účinek inherentní tomuto druhu řečových aktů - reprezentovat stav věcí. Věříme, že všechny fikce vznikají jako napodobeniny autentické reprezentace: fiktivní fotografie napodobuje dokumentární fotografii, která je obrazem zachyceným pomocí fotografického filmu nebo digitálních médií. Fikční film napodobuje skutečné lidi a skutečné události zaznamenané na kameře. Fiktivní filmové postavy existují jen proto, že filmoví tvůrci předstírají, že je zdokumentovali. Fikce jsou součástí sociálního vesmíru: s fikcí zacházíme podle pravidel a zvyklostí, které jsme získali jako členové společnosti., and Jiří Koten
Even a cursory reading of the fiction work of Božena Němcová reveals frequent mentions of dance. The scenes often take place during dancing. The dancing assumes the role of the image in which the important moments of the plot structure are integrated. The patterns of behavior emerge during the dance that turn into testimonies of collectively shared reality. Therefore, the question arises on the sense of these reflections of the dance. Can they serve as a source of information on the dance practices of the time dance, or are they only a product of a literary fiction? This also provokes considerations as for the motivations for depicting the folk dance tradition and what else it reveals about the mutual relations in a given socio-cultural milieu. The article will consider if the dance situation can be considered as a literary device and if the description of the manifestations of folk dance culture could be understood as responding to the contemporaneous interest in traditional village culture as embodiment of positive values, as it reflected in the works of the so called village realists of the second half of the nineteenth century.
According to possibilism, or non-actualism, fictional characters are possible individuals. Possibilist accounts of fiction do not only assign the intuitively correct truth-conditions to sentences in a fiction, but has the potential to provide powerful explanatory models for a wide range of phenomena associated with fiction (though these two aspects of possibilism are, I argue, crucially distinct). Apart from the classic defense by David Lewis the idea of modeling fiction in terms of possible worlds have been widely criticized. In this article, I provide a defense of a possibilist account against some lines of criticism. To do so, I assume that names for fictional characters are directly referential and a possible-worlds model that accommodates transworld identity. On this background, I argue, it is possible to construct an elegant model of fictional discourse using familiar models of information exchange in ordinary discourse, and I sketch how this model can be used to i) make a natural distinction between fictional and counterfactual discourse, ii) account for creativity, and iii) sustain a natural definition of truth-in-fiction that avoids certain familiar objections to possibilism. Though I set aside questions about the metaphysical commitments of a possible-world interpretation here, there is accordingly reason to think that the battle over possibilist treatments of fiction will have to be fought over metaphysical foundations rather than technical shortcomings., Podle možnosti, nebo non-realismus, smyšlené znaky jsou možné jednotlivci. Potenciální účty beletrie nejenže přiřazují intuitivně správné pravdivostní podmínky věcem ve fikci, ale mají potenciál poskytovat silné vysvětlující modely pro širokou škálu jevů spojených s fikcí (ačkoli tyto dva aspekty possibilismu jsou, jak tvrdí, zásadně odlišné). Kromě klasické obrany Davida Lewise byla myšlenka modelování beletrie z hlediska možných světů široce kritizována. V tomto článku poskytuji obhajobu možného účtu proti některým kritikám. Abych tak učinil, předpokládám, že jména pro smyšlené postavy jsou přímo referenční a možný světový model, který přizpůsobuje transworld identitu. Na tomto pozadí argumentuji, je možné vytvořit elegantní model fiktivního diskursu za použití známých modelů výměny informací v běžném diskursu a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a protikladným diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržovat přirozenou definici fikce pravdy, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti., Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích. a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a kontrafaktuálním diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržoval přirozenou definici pravdy-fiction, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti. Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích. a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a kontrafaktuálním diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržoval přirozenou definici pravdy-fiction, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti. Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích., and Fredrik Haraldsen