The paper presents an analysis of Deepa Mehta’s film trilogy (Water, Fire, Earth) through the concept of a border identity. The Protagonists of Deepa Mehta’s Film Trilogy may serve as examples of border identities or identities “in-between” (cf. Homi Bhabha). The “in -betweeness” is illustrated through the lens of various categories and their intersections – especially those of gender, sexuality, social status, religion (religious community) and tradition/individual freedom in general. For all the films, overstepping traditional taboos is typical, be it the mythological taboos, those of collective communal identities, traditional gender roles and stereotypes or compulsory heteronormativity. Within these frameworks, the dominance of the power discourses and the (in)visibility of the marginalized ones is thematized. While the main characters of the three film stories are female, they (in some cases) only seemingly play a leading role and the real acting heroes are the men. The most obvious example is the story of the Earth where the moral conflict takes place between the two male heroes. The author also notices the figuring of the females as mostly victims of the social order and male violence. However, this critical remark is not articulated to question the real aspect of the discrimination, but rather to point to the risks of a simplified picture of victimization of women which have been, in the context of Asian studies, analyzed by Chandra Talpade Mohanty and other postcolonial theorists., Blanka Knotková-Čapková., and Obsahuje bibliografii
Ve své monografii se Schubertová staví kriticky k teoriím, které potlačují vztah díla k autorovi, a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity J. Butlerové, P. Bourdieua a intepretační metodě J. Meizoze.
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích. and Pavel Kolář.