Recenzent srovnává dvě téměř současně vydané encyklopedické publikace klíčových pojmů, jež se vztahují k dějinám každodennosti českých zemí v éře lidové demokracie, respektive socialismu. Průšova Abeceda má populární ráz, sleduje především osvětový účel a chce své čtenáře pobavit, čemuž odpovídá nesystematický výběr a uspořádání hesel (včetně slangových a argotových výrazů), jejich stručné komentáře bez uvedení informačních zdrojů a zařazení četných dobových vtipů. Naproti tomu Francův a Knapíkův Průvodce je reprezentativním slovníkem k dějinám české každodennosti mezi únorem 1948 a pražským jarem 1968, který vychází ze solidního metodologického základu a na němž kromě obou editorů a zároveň hlavních autorů spolupracovaly čtyři desítky dalších odborníků. V sedmi tematických okruzích obsahuje téměř dva a půl tisíce hesel, opatřených důkladným seznamem pramenů a literatury, jejichž zpracování většinou vyžadovalo primární výzkum. Dvoudílný slovník je uveden obsáhlou studií a recenzent jej hodnotí jako jednu z nejdůležitějších historických publikací k českým poválečným dějinám., The reviewer compares two encyclopaedias, published almost simultaneously, of key terms in the history of everyday life in the Bohemian Lands (Bohemia, Moravia, and Silesia) in the period of the ‘people’s democracy’ or Socialism. Průša’s one-volume encyclopaedia, taking a popular approach, aims mainly to educate the reader, while being amusing, which is reflected in the unsystematic selection and arrangement of the entries (including the use of slang), brief commentary without citing sources, and the inclusion of numerous jokes from the period. By contrast, Franc and Knapík’s ‘guide’ is a proper encyclopaedia on the history of everyday Czech life in the period from the Communist take-over of 1948 to the Prague Spring of 1968. Based on solid methodology, it contains contributions from the editors (who are also the main authors) and about forty other experts. It contains almost 2,500 entries, arranged in seven thematic sections, based mostly on primary-source research, with a comprehensive list of primary and secondary sources. The two-volume encyclopaedia is introduced by a long article. The reviewer considers this publication to be one of the most important books on post-war Czech history., and [autor recenze] Jakub Rákosník.
a1_Předložený článek navazuje na dvě předešlé autorovy statě otištěné v Soudobých dějinách a uzavírá tento volný cyklus úvah nad povahou komunistického režimu, zejména v Československu. (Viz HRUBÝ, Karel: Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného. In: Soudobé dějiny, roč. 20, č. 4 (2013), s. 628-640; TÝŽ: Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět''. In: Soudobé dějiny, roč. 21, č. 3 (2014), s. 382-404.) Autor hledá odpověď otázku, zda politický a sociální systém, který byl nastolen v únoru 1948 v Československu, podržel svůj totalitární charakter po celou dobu komunistické vlády, anebo zda v pozdějších fázích už byl jiným typem totality, respektive zda se vyvinul do zcela jiného nedemokratického či autoritativního režimu. Svou úvahu o tomto tématu, které je dosud předmětem sporů, rozvíjí na pozadí proměňujících se teoretických reflexí komunistických režimů. Nejprve připomíná hlavní výtky ''revizionistické'' historiografie vůči nedostatkům klasických modelů totalitarismu, komentuje některé její konkurenční interpretační teze a ukazuje, jak později nové verze teorie totalitarismu některé z ''revizionistických'' výtek problematizovaly či oslabily a jak také reagovaly na změny, jež nastaly po Stalinově smrti. Na základě konfrontace obou přístupů, které existenci totalitarismu buď deklarují a obhajují, či naopak odmítají, nebo alespoň navrhují jeho revizi, sleduje pak návaznost jednotlivých fází, jimiž prošla komunistická diktatura a společnost v Československu mezi lety 1948 a 1989., a2_Jde o pokus zjistit, do jaké míry se proměnily, či naopak zůstaly zachovány struktury a funkce totalitárního způsobu panování (diktatury) z počátečního (poúnorového) období. A současně, jak se během desetiletí měnily, či naopak uchovávaly politické představy a hodnotové systémy ve vědomí společnosti. Konceptuálně přitom autor vychází z vymezení posttotalitarismu v pozdních pracích politologa Juana Josého Linze a po skončení totalitarismu Stalinovy éry rozlišuje v Československu období raného posttotalitarismu, pokus o reformu systému na konci šedesátých let, husákovské období zatuhlého posttotalitarismu a posttotalitarismus úpadku na konci osmdesátých let. Podle jeho názoru si takzvaný normalizační režim až do svého pádu přes své oslabování a narůstající dysfunkce podržel mnoho z totalitárních struktur (politických, bezpečnostních, ekonomických, sociálních) a praktik (mocenských, ideologických, kontrolních, potlačovacích), na rozdíl od Polska a Maďarska, kde došlo k postupnému odbourání totalitárního charakteru režimu., a1_This article is the third, and last, in a loosely conceived series by the same author, and printed in Soudobé dějiny, which consider the nature of Communist régimes, particularly in Czechoslovakia (See Karel Hrubý, ''Kontinuita nestejného: Sporné závěry z nesporně dobrých analýz Matěje Spurného''. [Continuity between unlikes: The doubtful conclusions of Matěj Spurný´s Undoubtedly good analyses], Soudobé dějiny, vol 20 (2013), no. 4, pp. 628-40, and ibid., ''Rozpaky nad výkladem komunistické diktatury: Kritické poznámky k projektu ''Socialismus jako myšlenkový svět'' [Baffled by an interpretation of the Communist dictatorship: Critical remarks on the ''Socialism as Sinnwelt´ Project], Soudobé dějiny, vol. 21 (2014), no. 3, pp. 382-404. The author searches for an answer to the question of whether the political and social system launched in Czechoslovakia in late February 1948 maintained its totalitarian nature throughout its existence or whether, in its later phases, it had already become another type of totalitarianism, or had even developed into a quite different kind of undemocratic or authoritarian régime. The author develops the topic, which is still a matter of dispute, against the background of changing theoretical reflections on Communist régimes. He first recapitulates the main criticism of "revisionist" historiography regarding the lack of classic models of totalitarianism, and he comments on some of their comparing interpretations, pointing out how later versions of the totalitarianism theory problematicized or weakened some of the ''revisionst'' criticisms. and also how they reacted to the changes that began after Slalin´s death in 1953., a2_By comparing the two main approaches, - one that declares that there is such a thing as totalitarianism, the other that rejects such a notion (or at least suggest its revision) - , the author traces the connections between the individual phases that the Communist dictatorship and society passed through in Czechoslovakia from 1948 to 1989. He thus seeks to discover the extent to which the preserved structures and operations of the totalitarian way of ruling (dictatorship) changed or remained the same since the initial period (post-February 1948), and, at the same time, endeavours to discover how, over the decades, political ideas and value system were preserved or, by contrast, changed in the consciousness of society. Conceptually, the author starts from the definition of post-totalitarianism which appears in the later works of the political scientist Juan José Linz, and thus, after the end of Stalinist totalitarianism, he distinguishes in Czechoslovakia the period of early post-totaliarianism, the late 1960s attempt to reform the system, the Husák years of hard-line post-totalitarianism, and the post-totalitarianism of the late 1980s decline. In his opinion, the "Normalization" régime in Czechoslovakia, although weakened and increasingly dysfunctional, maintained many of the totalitarian structures (political, security, economic, social) and practices (power, ideology, surveillance, and repression) until its collapse, unlike the régimes in Poland and Hungary, where totalitarianism was slowly eroded., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Recenzent oceňuje tento pokus zvládnout rozsáhlou materii a sepsat v pouhé autorské dvojici první vysokoškolskou učebnici československých dějin v letech 1948 až 1989. Shledává v ní však co do rozsahu výkladu citelné disproporce chronologické, územní i tematické, když nejpodrobněji je zpracováno období pražského jara 1968–1969, mnohem stručněji pak doba kolem přelomu padesátých a šedesátých let i dvacetiletí takzvané normalizace (1970–1989) a zcela upozaděna je slovenská problematika. Dále recenzent polemizuje s některými tvrzeními obou autorů a upozorňuje na faktografické chyby. and [autor recenze] Martin Franc.
Publikace ve formě historického průvodce prostřednictvím hesel a průvodních fotografií o téměř padesáti místech a objektech v Brně přibližuje tvář moravské metropole v období československého stalinismu, tedy na konci čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století. Recenzent představuje podobu knihy a některé význačné reálie tehdejšího Brna, které jsou v ní zachyceny. Příznivě přitom hodnotí fakt, že její určení širší čtenářské veřejnosti není na újmu odborné úrovni a faktografické spolehlivosti. Za dílčí nedostatek považuje absenci rozsáhlejší úvodní studie a chronologického přehledu dobových událostí v Československu., The publication under review is a historical guidebook, with entries and accompanying photographs on almost fifty places and buildings in Brno, the capital of Moravia. Its focus, however, is the city in the period of Czechoslovak Stalinism, that is, from the late 1940s to the early 1950s. The reviewer discusses the form of the book and some of the important background to Brno in that period. He appreciates the fact that although the book is intended for the general public this is not to the detriment of its scholarship and the reliability of its facts. He does, nevertheless, see a small shortcoming in the absence of a substantial introduction and chronology of events in Czechoslovakia in this period., [autor recenze] Jiří Pernes., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tento text je autorsky upravenou podobou recenzního posudku Petera Heumose na studii Jakuba Šloufa ,,Očista průmyslových závodů od kolaborantů a ‘asociálních živlů’ v roce 1945: Politická machinace, exces retribuce, či inkubátor revoluční morálky?'' v tomto čísle Soudobých dějin (s. 538-581). Podle autora Šloufův článek představuje neobyčejně produktivní příspěvek k pokračující diskusi českých historiků o politických a společenských souvislostech vzniku komunistického režimu a jeho stabilizace. Heumos vyzvedává jeho přednosti a polemizuje proti některým závěrům. Rozvíjí přitom myšlenku, že sociální a politické aktivity v československých průmyslových podnicích po osvobození v květnu 1945 měly ambivalentní charakter a že jejich tendence vytvářet si vlastní pravidla jednání, ignorující formální právní předpisy, pokud šlo o postihy údajných kolaborantů a ,,asociálních živlů¨¨ z doby okupace, nebyla sama o sobě faktorem podporujícím nástup komunistického bezpráví. Vidí v nich naopak spíše kontinuitu s projevy rezistence sociálního prostředí průmyslových podniků proti tlakům z mocenského centra v padesátých a šedesátých letech minulého století. and Peter Heumos ; Z němčiny přeložila Jana Heumosová.
Text problematizuje některé navyklé způsoby vnímání represí a perzekucí v komunistickém Československu, k nimž patří implicitní ztotožňování těchto jevů s násilím vykonávaným Státní bezpečností a s politickými procesy. Autor se zasazuje za jejich komplexní pojímání, a to v různosti jejich podob a projevů, kontextů a účelů, v příbězích obětí i pachatelů, v reflexi a důsledcích pro jednání české a slovenské společnosti. Upozorňuje přitom na často zjednodušené užívání statistických údajů o počtu odsouzených za politické trestné činy, které vytváří poněkud nadsazený obraz represí v padesátých letech, vůči nimž jsou léta šedesátá až příliš samozřejmě vnímána kontrastně jako doba politického uvolnění, což je z hlediska politických justičních represí minimálně do poloviny této dekády neoprávněné. and Jaroslav Cuhra.
V obsáhlém zhodnocení recenzent konstatuje, že jde o závažnou publikaci, která bude nepochybně plnit úlohu jednoho z klíčových autoritatiních textů k československým právním dějinám v letech 1948 až 1989, a že uvedené námitky a výtky by neměly převážit nad zřejmými pozitivy knihy. Jeho kritika míří na nedefinované základní pojmy, s nimiž autoři této kolektivní monografie pracují, na problematická kritéria výběru autorského kolektivu, záměrně opomíjející starší generaci autorů, a především na v díle přítomný „delegitimizační diskurz“ ve vztahu ke komunistickému období, jehož cílem je demaskovat tehdejší režim, poukázat na jeho zvrácené aspirace a morálně ho odsoudit. Recenzent postupně charakterizuje a hodnotí jednotlivé příspěvky, mezi nimiž oceňuje zvláště konceptuální statě v prvním oddílu knihy, pojednávající o právním řádu komunistického Československa a jeho vývoji. Sám pak pléduje za sociální dějiny komunistického práva ve smyslu „žitého práva“, které dosud čekají na svého autora. and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Autor polemizuje s recenzí Martina France „Nedotažená syntéza: První vysokoškolská učebnice dějin Československa 1948–1989“ v minulém čísle Soudobých dějin (roč. 19, č. 2, s. 316–322) na knihu Československo v proměnách komunistického režimu (Praha, Vysoká škola ekonomická – Nakladatelství Oeconomica 2010), kterou napsal Jan Rataj společně s Přemyslem Houdou. Francův text podle něj patří k tomu typu recenzí, které se snaží hodnocené dílo ve všem zlehčit a jeho autora „odrovnat“. Rataj odmítá jeho výhrady vůči nejasné periodizaci a strukturální nerovnováze knihy a Francovu kritiku svých interpretací označuje za souhrn dojmů, averzí a nových stereotypů. Autoři knihy si podle něj vytkli za cíl sepsat vysoukoškolskou historicko-politologickou učebnici se širším informativním zázemím o reáliích doby, a nikoli úkol vytvořit akademickou encyklopedickou syntézu, což recenzent při svých výhradách nebere v úvahu. and Jan Rataj.