Pískovcová socha na soklu. Muž v tunice, himatiu a sandálech s vavřínovým věncem na hlavě stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Levá ruka drží drapérii, v pravé napřažené ruce drží vavřínovou větvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík jako vzor pro sochu použil rytinu podle mramorového reliéfu z Titova triumfálního oblouku na Foru Romanu v Římě (po 80), v jehož průchodu je na jihovýchodní straně zobrazen průvod Římanů a zajatců nesoucích kořist ze Šalamounova chrámu po dobytí Jeruzaléma. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 1, zrcadlově převráceno). Zájem o reliéf pramenil především z toho, že zobrazoval porážku Židů a vyplenění Jeruzalémského chrámu, což zdůrazňoval i text pod Perrierovou grafikou, jenž je zkrácenou verzí příslušné pasáže z Války židovské od Josepha Flavia (7, 148-150). Kroměřížský Říman patrně rovněž nezobrazoval triumfujícího Římana obecně, ale Římana triumfujícího nad Židy, což by vysvětlovalo, proč se v tomto případě Mandík nedržel volně stojící antické sochy, ale reliéfu. Navíc byly do kroměřížské galerie začleněny dva citáty z jeruzalémského triumfu, v obou případech se jednalo o klíčové postavy, zatímco první (Triumfující Říman 1) ukazoval vavřínovou ratolestí na ukořistěnou archu úmluvy, druhý (Triumfující Říman 2) stejným způsobem upozorňoval na svícen z Šalamounova chrámu.
Na východní straně, podél přístupové cesty k zámku je ve dvou protilehlých řadách osazeno sedm bust římských císařů na soklech střídavě s vázami., Hosák 1981#, 153-156., and Samek 1999#, 486-487.
Maďarské národní muzeum ("Magyar Nemzeti Múzeum") je nejstarší v Budapešti. Bylo budováno v letech 1836 - 1846, vnitřní dekorace do roku 1860. Původní budova byla roku 1920 přestavěna. Průčelí se sochařsky zdobeným štítem: uprostřed personifikace Pannonie se štítem, držící v každé ruce věnec, vpravo dvě dívky - personifikace vědy a umění, vlevo Historie zapisující slavné činy a Sláva s palmovou ratolestí a trubkou. V pravém cípu štítu vousatý muž - alegorie řeky Danaje, vlevo dívka - alegorie Drávy. and Zádor 1981, obr. 66-69; Vadas 1993, s. 14.
Pískovcové sousoší. Na skalisku dvě ležící postavy říčního boha s nádobou na vodu, drží se za ruce a každý drží štít s erbem, nad nimi imperátor na koni, na hlavě vavřínový věnec. and Autor se mohl inspirovat Berniniho dvěmi jezdeckými sochami. Reliéfem římského císaře Konstantina (Scala Regia, Vatikán), nebo sochou Ludvíka XIV., kterou Bernini posléze přetvořil v jezdeckou sochu Římana vrhajícího se do propasti (Marcus Curtius).
Olejomalba na plátně (184 x 143 cm). V popředí Apollón, ověnčený vavřínem, stahuje Marsya, kterého drží muž, z kůže, na zemi housle a píšťala, za Apollónem dvě múzy s vavřínovými věnci na hlavě., Daniel, Prohaska 1995#, 48., and Knížecí sbbírka Colloredo-Masfeld, Döbling, od roku 1808 v Praze, od roku 1929 Opočno.
Tapiserie (420 x 400 cm). Figurální scéna v krajině na pozadí otevřeného stanu. U prostřeného stolu sedí Antonius s Kleopatrou, která vhazuje do jeho poháru perlu. Za Antoniem, na hlavě má vavřínový věnec, stojí postava, která drží přilbici se znakem baziliška. Nad milenci se vznáší Amor., Bažantová 1990#, 204-205., and Tento výjev je jedním ze série bruselských tapiserií Historie Antonia a Kleopatry. Autorem kresebných návrhů (kol. roku 1650) byl Justus van Egmont (1601-1674), tkána byla v dílně Geraerta van Streckena a Iana van Leefdaela mezi lety 1650-1677). Série byla pravděpodobně zakoupena pro arcivévodu Leopolda Viléma v době jeho pobytu v Bruselu a pak byla součástí jeho sbírek. Od toku 1785 byla vedena v inventáři Pražského hradu v počtu osmi kusů až do roku 1876, kdy byla odvezena do Vídně. Po vyhlášení Československé republiky se cyklus vrátil na Pražský hrad (kromě výjevu Triumf Antonia a Kleopatry). K bruselskému cyklu tapiserií srov.: Standen, E. A., European Post-medieval Tapestries and Related Hangings in the Metropolitan Museum of Art, sv. 2, New York 1985, s. 206-217).
Na dvorní fasádě, nad okny druhého patra, na všech čtyřech stranách, řada medailonů s portréty římských imperátorů., Poche, Preiss 1973#, s. 157-158., and Vlček 2000#, 260-263.
Pískovcová socha: císař ve středověkém brnění, na hlavě vavřínový věnec, před tělem drží v pravé ruce maršálskou hůl., Blažíček 1976#, 121., Vlček 1999#, 538-542., and Figury římských imperátorů byly v období baroka častým sochařským motivem v prostředí šlechty a vysokých státních úředníků. Socha měla spojením s antickou vladařskou minulostí umocnit autoritu a společenské ambice jejich objednavatele. Dosud není jasné, kdy byly sochy na atiku umístěny (případně odkud snad byly na palácovou fasádu přeneseny (?). Bylo to nepochybně až v šedesátých letech 18. století. Na rytině z doby kolem roku 1740 nejsou na průčelí paláce zachyceny (Friedrich Bernhard Werner del., Ignaz Ringle fecit, Martin Engelbrecht esc., Paláce hraběte Nostitze v Praze, lept, 405×248 mm, NG v Praze, inv. č. DR 4850, dnes jsou na atice kopie z roku 1887 (Jindřich Čapek). Takovým vysokým státním úředníkem, který mohl mít vysoké ambice reflektované v uměleckých dílech, byl hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Jeho kariérní postup byl od roku 1758 téměř strmý - zemský soudce, gubernátní rada, nejvyšší hofmistr, purkrabí a předseda guberniální rady. Po smrti Františka Václava Nostitze se v roce 1765 se stal hlavním představitelem rodu.