This report describes a case of male patient with metastatic papillary carcinoma of unknown primary origin with unusual high levels of CA 125. Laboratory tests in serum and plasma (urea, creatinine, uric acid, sodium, potassium, total bilirubin, ALT, AST, GMT, ALP, C-reactive protein, and glucose) were normal except C-reactive protein (57.6 mg/l). Computer tomography scan showed tumorous formations situated in the area of both kidneys. According to the literature we performed more detailed laboratory investigation (CEA, CA 125, CA 15-3, CA 19-9, AFP) and we found only serum level of CA 125 significantly elevated (> 600 kU/l). The results of recent studies suggest that CA 125 might be useful as a serum tumor marker also in patients with other carcinomas apart ovarian cancer., Kazuistika popisuje případ pacienta s metastatickým papilárním karcinomem z neznámého zdroje s neobvykle vysokou hodnotou CA 125. Analyty stanovené v séru a plasmě (urea, kreatinin, kyselina močová, sodný kation, draselný kation, celkový bilirubin, ALT, AST, GMT, ALP, C-reaktivní protein a glukóza) byly v referenčním rozmezí kromě C-reaktivního proteinu (57,6 mg/l). Pomocí počítačové tomografie byly prokázány tumorózní útvary v oblasti obou ledvin. V souladu s literaturou bylo provedeno podrobnější laboratorní vyšetření (CEA, CA 125, CA 15-3, CA 19-9, AFP), kde byla prokázána významně zvýšená hladina CA 125 (> 600 kU/l). Výsledky některých studií poukazují na to, že CA 125 by mohl být vhodným nádorovým markerem také u pacientů s jinými druhy karcinomů než s karcinomem ovaria., Eva Klapková, Richard Průša, J. Kukačka, and Lit. 11
Syndrom neklidných nohou (RLS) je běžná choroba, jejíž diagnóza spočívá na anamnéze. Protože mnoho nemocných s RLS není diagnostikováno, bylo by užitečné mít screeningovou otázku na vyhledání nemocných, kteří mají být následně podrobněji vyšetřeni z hlediska RLS. International Restless Legs Syndrome Study Group (IRLSSG) vytvořila skríninkovou otázku, která byla přeložena do čestiny a testována na skupině nemocných přicházejících do centra pro poruchy spánku. U 29 ze 133 nemocných byl po kompletním vyšetření diagnostikován RLS. Screeningová otázka identifikovala 28 z nemocných s RLS (sensitivita 96,6 %). Falešně pozitivní byly odpovědi 6 nemocných bez RLS (specificita 94,2 %)., Karel Šonka, M. Pretl, P. Havránková, J. Volná, P. Dušek, A. Salvet, W.A Hening, and Lit.: 5
Efekt rádiofrekvenčnej ablácie predsieňovokomorového spojenia môže byť sprevádzaný nežiadúcim vplyvom pravokomorovej stimulácie. Cieľom práce bolo zhodnotiť včasné hemodynamické dôsledky katétrovej ablácie u pacientov s trvalou fibriláciou predsiení rezistentnou na medikamentóznu liečbu. Metóda: Do štúdie sme zahrnuli 19 pacientov s priemerným vekom 66,9 ? 12,4 roka. V závislosti na bazálnej ejekčnej frakcii (EF) sme pacientov rozdelili do dvoch skupín (I. skupina pacientov s EF menej ako 50 %, II. skupina s EF 50 % a viac). Pacienti sa podrobili rádiofrekvečnej ablácii predsieňovokomorového spojenia a implantácii kardiostimulátora. Hemodynamické zmeny sme hodnotili pomocou stanovenia vývrhového (VO) a minútového objemu (MO) echokardiografickým spôsobom bazálne pred zákrokom a po zákroku pri rôznych frekvenciach stimulácie. Na presnejšie zhodnotenie stavu pacientov sme vytvorili indexy VOi a MOi ako pomer týchto veličín pri rôznych frekvenciach stimulácie voči ich bazálnej hodnote. Výsledky: U pacientov s nízkou EF stúpa VO pri všetkých frekvenciach stimulácie, pričom maximum účinku možno badať vo frekvenčnom pásme 60?100/min. Pri frekvencii stimulácie 60/min stúpol z 26,4 ml pred abláciou na 39,5 ml po ablácii. MO stúpa alebo sa nemení pri všetkých frekvenciach okrem frekvencie 60/min, pri ktorej zvýšenie VO nestačí kompenzovať pokles MO v dôsledku výrazného poklesu frekvencie. Pacienti v II. skupine mali pred abláciou vysokú hodnotu VO (52,3 ml). Po zákroku stúpol VO len pri frekvencii stimulácie 60 a 80/min (64,0 a 55,1 ml). Rovnako mali títo pacienti pred abláciou vysoký aj MO (6 097 ml). Po výkone MO poklesol pri všetkých frekvenciach stimulácie, ale vykazoval stúpajúcu tendenciu. Štatistickým vyhodnotením sme zistili negatívnu koreláciu medzi VOi a MOi na jednej strane a EF a priemerom ľavej komory v systole na druhej strane. Záver: Naše výsledky ukazujú, že rádiofrekvenčná katétrová ablácia atrioventrikulárneho uzla (RFCA AVN) je prínosom vo vybraných prípadoch pacientov v oboch skupinách, i keď mechanizmus zlepšenia klinického stavu je odlišný., Silvia Mišíková, Branislav Stančák, E. Komanová, and Lit. 33
Moderní účinná hypolipidemická farmakoterapie obvykle překrývá negativní vliv některých skupin farmak na lipidy. Přesto by určitý negativní účinek některých psychofarmak, antiepileptik, antihypertenziv či hormonální terapie měl být brán v úvahu. V přehledu uvádíme přehled některých lékových skupin vyvolávajících dyslipidemii i přehled farmak, která dyslipidemii ovlivňují pozitivně., Štěpán Svačina, and Lit. 39
Diskuse o vlivu antiepileptik (AE) na homeostázu hormonů štítné žlázy (ŠŽ) začala na počátku 60. let 20. století. Ukazuje se, že pouze AE, která patří mezi enzymatické induktory (AE-IND), jmenovitě fenobarbital, primidon, fenytoin, karbamazepin a oxkarbazepin, mají charakteristický vliv na homeostázu hormonů ŠŽ, který spočívá v poklesu jejich hladin. Nemocní, kteří nejsou léčeni pro onemocnění ŠŽ, zůstávají během medikace AE-IND eutyroidní a nevyžadují T4-substituční léčbu. Nemocní s hypofunkční/afunkční ŠŽ jsou po expozici AE-IND ohroženi významným rizikem dekompenzace hypotyreózy mechanizmem farmakokinetické interakce AE-IND s T4(T3) substituční terapií. Maximum tohoto rizika lze očekávat přibližně v období prvních 2 měsíců po zahájení medikace AE-IND; jsou zmíněna specifika klinického přístupu k těmto nemocným. V případě ostatních antiepileptik je vliv na homeostázu hormonů ŠŽ nevýrazný, popřípadě práce na toto téma chybí, či jsou pouze ve formě kazuistických sdělení., Julius Šimko, J. Horáček, and Lit.: 64
Hlavním cílem práce bylo ověřit v klinické praxi dlouhodobou (7?8leté sledování) účinnost a bezpečnost léčby inzulinovou pumpou u pacientů s diabetes mellitus 1. typu a porovnat výsledky kompenzace diabetu u nemocných léčených inzulinovou pumpou s kontrolní skupinou nemocných léčených intenzifikovanou inzulinovou terapií metodou MDI (multiple daily injection). Soubor nemocných a metody: Sledovali jsme 35 osob léčených inzulinovou pumpou a 35 osob v kontrolní skupině. U obou skupin nemocných jsme vyhodnotili sledované parametry na počátku a konci sledování, u glykovaného hemoglobinu jsme hodnotili výsledky ročně a hodnotili imeziroční změny, výskyt hypoglykemií v obou skupinách jsme porovnávali každoročně. Pro zjištění statistické hladiny významnosti u jednotlivých parametrů jsme vycházeli z těchto hledisek: 1. porovnávali jsme výchozí počáteční stav se stavem na konci sledování, 2. analyzovali jsme meziroční změny u glykovaného hemoglobinu, 3. srovnali jsme pacienty léčené inzulinovou pumpou s kontrolní skupinou. Kompenzace diabetu byla hodnocena na základě měření glykovaného hemoglobinu a výpočtu průměrné glykemie. Porovnání výskytu hypoglykemických příhod jsme provedli zvlášť pro všechny hypoglykemické příhody a zvlášť pro závažné hypoglykemie, hodnotili jsme změny hmotnosti a také změny dávek inzulinu za 24 hodin. Výsledky: Ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou došlo v průběhu sledování ke statisticky významnému poklesu glykovaného hemoglobinu, p < 0,001 i průměrné glykemie, p < 0,001. V kontrolní skupině došlo jen k přechodnému signifikantnímu snížení HbA1c, p < 0,05, a to jen v 1. a 2. roce sledování , později byl výsledek v porovnání s počátečním stavem nesignifikantní, p > 0,05. V této skupině nemocných nedošlo také na konci sledování při porovnání s výchozím stavem k signifikantnímu zlepšení v průměrné glykemii, p > 0,05. Při porovnání obou skupin nemocných byl na počátku sledování statisticky významně horší HbA1c, p < 0,001 i průměrná glykemie, p < 0,001 ve skupině nemocných léčených pumpou. Na konci sledování při porovnání obou skupin nemocných nebyl shledán signifikantní rozdíl v glykovaném hemoglobinu, p > 0,05, ale byl shledán statisticky významný rozdíl v průměrné glykemii, p < 0,001, ve prospěch skupiny nemocných léčených inzulinovou pumpou. Využití inzulinové pumpy vedlo k statisticky významně nižšímu výskytu závažných hypoglykemií ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou oproti kontrolní skupině, p = 0,010, které se projevovalo od 3. roku do konce sledování, jinak na počátku a v prvém a druhém roce sledování statisticky významný rozdíl ve výskytu závažných hypoglykemií mezi oběma skupinami nebyl, p > 0,05. Ve výskytu všech hypoglykemií nebyl pozorován statisticky významný rozdíl mezi oběma skupinami od počátku sledování až do jeho konce, p > 0,05. V obou skupinách nemocných jsme prokázali statisticky významný vzestup hmotnosti při porovnání stavu na počátku a na konci sledování, tento však měl menší statistickou významnost (p < 0,05) ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou než ve skupině kontrolní (p < 0,001). Ve skupině nemocných léčených inzulinovou pumpou jsme prokázali statisticky významný pokles denní dávky inzulinu (p < 0,001), zatímco ve skupině kontrolní se dávka statisticky významně nezměnila (p > 0,05). Závěr: V průběhu našeho sledování jsme prokázali skutečný benefit léčby inzulinovou pumpou u diabetiků 1. typu oproti léčbě MDI. Tento se projevil jednak v lepší kompenzaci diabetu i nižším výskytu závažných hypoglykemií., Jindřich Olšovský, Michal Beránek, and Lit.: 37
Naše studie prokázala, že nemocní s metabolickým syndromem a typickou dyslipidemií léčení v ambulancích praktických lékařů nebo specialistů jsou nemocní s ICHS anebo diabetem v anamnéze a jsou indikováni velmi často ke kombinované terapii statinem a fibrátem. Léčba fenofibrátem spolu s jednorázovou intervencí životního stylu ve formě individuálního pohovoru vedla ke zlepšení rizikového profilu těchto nemocných: došlo k významnému poklesu hmotnosti i obvodu pasu, poklesu TK i glykemie na lačno; typická dyslipidemie se zlepšila u 90 % nemocných, ale pouze 30 % nemocných dosáhlo cílových hladin TG pod 1,7 mmol/l a HDL-cholesterolu nad 1,3 mmol/l u žen a nad 1 mmol/l u mužů. Celkem 60 % nemocných po 6 měsících již nesplňovalo kritéria pro MS. Nemocní s ICHS anebo s diabetem však měli současně velmi neuspokojivé hodnoty LDL-cholesterolu a celkového cholesterolu; pouze 6 % nemocných dosahovalo doporučený cílový LDL-cholesterol pod 2,5 mmol/l před zahájením naší intervence, tj. 94 % souboru bylo indikováno k léčbě statiny. V našem souboru zůstalo po provedené nefarmakologické i farmakologické intervenci fibráty ještě 86 % nemocných s LDL-cholesterolem nad 2,5 mmol/l. Naše výsledky potvrzují, že kombinovaná terapie statinem a fibrátem by byla nejvhodnější léčbou pro nemocné s ICHS anebo s diabetem, kteří splňují kritéria MS a mají vyjádřenou typickou dyslipidemii., Hana Rosolová, Vladimír Bláha, Richard Češka, and Lit. 8