Following Carnap’s Principle of Subject Matter, Pavel Tichý proposed a methodological principle I call the ''Denotational Principle of Aboutness''. It says that expressions are about their denotata. Denotata are modelled as possible world intensions or (common) extensions. Nearly the same principle was recently defended by Marie Duží and Pavel Materna under the name the ''Parmenides Principle''. However, Duží and Materna did not react to Tichý’s late proposal which I call the ''Constructional Principle of Aboutness''. It says that the subject matter of expressions consists not in their denotata but in their meanings. The meanings are explicated by Tichý, and also by Duží and Materna, as so-called constructions; constructions are complex entities akin to algorithms, they construct intensions or extensions. In this paper, I argue in favour of the Constructional Principle of Aboutness. I show that there are not only single arguments, but the whole net of methodological principles which support it. This is why the topic largely transcends the debate among Tichý’s followers., Pavel Tichý navrhl podle Carnapova principu předmětové záležitosti metodický princip, který nazývám ,,Denotační princip onessness''. Říká se, že výrazy jsou o jejich denotatech. Denotata jsou modelována jako možná světová rozšíření nebo (společná) rozšíření. Téměř stejný princip nedávno obhájila Marie Duží a Pavel Materna pod názvem ,,Princip Parmenidů''. Duží a Materna však nereagovali na Tichý pozdní návrh, který nazývám ,,stavebním principem onessness''. Říká, že předmět výrazů nespočívá v jejich denotatech, ale v jejich významech. Významy vysvětluje Tichý a také Duží a Materna jako tzv. Stavby; Konstrukce jsou složité entity podobné algoritmům, konstruují intensions nebo extensions. V tomto \ t Argumentuji ve prospěch stavebního principu onessness. Ukazuji, že neexistují pouze jednotlivé argumenty, ale celá síť metodických principů, které ji podporují. To je důvod, proč toto téma do značné míry přesahuje debatu mezi následovníky Tichého., and Jiří Raclavský
Nunberg maintains that there are cases like ''I am traditionally entitled to a last meal'', as uttered by a condemned prisoner facing the firing squad, which suggest that an indexical like ‘I’ does double duty as a vehicle of singular and general reference. I argue against this claim. My position is that the sentence should be factored out into two: ''Traditionally, a condemned prisoner is entitled to a last meal'' and ''I am a condemned prisoner''. Nunberg’s sentence is generated by means of an illicit substitution of ‘I’ for ‘a condemned prisoner’ inside the scope of ''traditionally''. The morale is that sloppy or literally nonsensical speech like Nunberg’s sentence is not suitable as data for logical analysis of natural language. What is suitable data is the two-premise argument I put forward., Nunberg tvrdí, že existují případy, jako například ,,tradičně mám nárok na poslední jídlo'', jak vyslovil odsouzený vězeň, který čelí střelbě, což naznačuje, že indexové označení ,,I'' má dvojí povinnost jako prostředek jednotného a obecného odkazu. Proti tomuto tvrzení argumentuji. Můj postoj je takový, že věta by měla být zohledněna ve dvou: ,,Odsouzený vězeň má tradičně nárok na poslední jídlo'' a ,,Jsem odsouzený vězeň''. Nunbergův rozsudek je vytvářen nedovolenou náhradou slova ,,I'' za ,,odsouzeného vězně'' v rozsahu ,,tradičně''. Morálka je, že nedbalý nebo doslova nesmyslný projev jako Nunbergova věta není vhodný jako data pro logickou analýzu přirozeného jazyka. Vhodnými daty jsou argumenty, které jsem navrhl., and Bjørn Jespersen