Carnap’s reinvention of the Ramsey-sentence approach to scientific theories has been at the center of a new debate in recent years. Following Grover Maxwell, Psillos (2000a) argued that Carnap’s re-invention of the Ramsey-sentence had failed to lead to the desired neutral stance in the realism-instrumentalism debate, and ended, instead, to a form of structural realism which happened to be liable to Newman’s objection to Russell’s version of structural realism. The objection held that without putting suitable restrictions on the range of the variables of the Ramsey-sentence, a Ramsey-sentence approach to theories renders trivial and a priori true all ontological commitments to unobservable entities issued by scientific theories. By arguing that Carnap achieved the neutral stance, Friedman (2011) counter Psillos claim. He denied that any form of realism could be attributed to Carnap. In this paper, I provide a middle ground, where an unorthodox form of structural realism could be attributed to Carnap. I highlight parts of Carnap’s work which deal with the problem of designation of abstract terms and the relation of the language to the facts of the matter (in Carnap 1934; 1950; 1966), to argue that it was Carnap’s view about the practical methodological considerations, being at work in the construction (or choice) of the linguistic systems, which led him to the unorthodox form of structural realism. I also claim that the same practical considerations constitute the nub of a viable Carnapian answer to Newman’s objection., Carnapovo znovuobjevení Ramseyova přístupu k vědeckým teoriím bylo v posledních letech v centru nové debaty. Následovat Grovera Maxwella, Psillos (2000a) dohadoval se o tom Carnap re-vynález Ramsey-věta nedokázala vést k žádoucímu neutrálnímu postoji v realismu-instrumentalism debata, a končil, místo toho, k formě strukturálního realismu, který náhodou byl. náchylný k Newmanově námitce proti Russellově verzi strukturálního realismu. Námitka tvrdila, že bez toho, aby se omezovaly rozsah proměnných Ramseyovy věty, Ramseyův přístup k teoriím činí triviální a a priori pravdivé všechny ontologické závazky vůči nepozorovatelným entitám vydávaným vědeckými teoriemi. Argumentovat, že Carnap dosáhl neutrálního postoje, Friedman (2011) počítadlo Psillos požadavek. On popřel, že nějaká forma realismu mohla být připsána Carnapovi. V tomto příspěvku uvádím střední půdu, kde by mohla být Carnapovi připisována neortodoxní forma strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku., and Maji Davoody Beni
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.
Following study follows transformation of the philosophical concept of art in the late thought of Friedrich Nietzsche and in the work of Martin Heidegger. The connection between the two authors is established through Heidegger’s lectures on Nietzsche, dating from the second half of the 1930s. The main focus of the study is to interpret the main features of Nietzsche’s concept of art from his notes to the unfinished work Der Wille zur Macht (Will to Power), and to thematize its relation to Heidegger’s thinking of art. The intention of the article was to show in what sense both Nietzsche and Heidegger depart from the aestheticizing approach to art, returning to its preconditions and revealing a deeper problem of the question of art itself. and Studie sleduje proměnu filosofického pojetí umění v pozdním myšlení Friedricha Nietzscheho a v díle Martina Heideggera. Svorník mezi oběma autory je veden skrze Heideggerovy přednášky o Nietzschem z druhé poloviny 30. let. Hlavním záměrem studie je interpretovat hlavní rysy Nietzschova pojetí umění z poznámek k nenapsanému dílu Der Wille zur Macht a tematizovat jeho příbuznost s Heideggerovým myšlením umění. Motivací článku je ukázat, v jakém smyslu Nietzsche i Heidegger odstupují od estetizujícího přístupu k umění, vracejí se k jeho předpokladům a odkrývají původnější problém otázky po umění.