Vo svojej práci Otázka viny Jaspers načrtol koncept metafyzickej viny, ktorá zakladá všetky ostatné pojmy viny. Vina je jedným z ľudských existenciálov. Metafyzická vina sa vynorila u človeka v hraničnej situácii, v ktorej bol svedkom vraždenia, na ktorom sa síce nepodieľal a ktorému nemohol zabrániť, ale ako pozostalý sa hanbí za to, že prenasledovanému neprejavil solidaritu. Obdobné východisko môžeme nájsť v Levinasovej etike zodpovednosti, podľa ktorej sú na človeka kladené ešte väčšie nároky. Vedomie viny Levinas nechápe ako následok rozhodnutia nejako konať, alebo sa konania zdržať. Zlé svedomie je už súčasťou nekonečnej a nevypočítateľnej zodpovednosti za druhého. Nemôžem zostať ľahostajným voči utrpeniu smrteľnej bytosti. Štúdia upozorňuje na spojitosť nepodmienenej viny a zodpovednosti v etickom myslení Jaspersa a Levinasa, pričom ich spoločný rys nachádza práve v odmietnutí sebaospravedlňovania., In Die Schuldfrage (The Question of German Guilt), Jaspers sketches out a concept of metaphysical guilt that is fundamental to every other concept of guilt. Guilt is one of the constituents of human existence. Metaphysical guilt had emerged in such a limit situation when one was a witness to murder but was unable to help the victim. The survivor must live with inner shame because of a missing manifestation of solidarity for the affected person. We could find a similar approach developed in Levinas’ ethics of responsibility that seems even more demanding. Levinas suggests the reader comprehend the conscience of guilt not primarily as a result of the freedom to act or to refrain from acting. Culpability is already part of an infinite and incalculable responsibility for the other. One cannot stay indifferent to the suffering of the mortal being. The paper points out the role of unconditional culpability and responsibility in Jaspers’ and Levinas’ thinking and shows a refusal of self-justification as its intersection., and Jaspers dans son ouvrage Die Schuldfrage (La culpabilité allemande) a esquissé le concept de la culpabilité métaphysique fondant toutes les autres notions de la culpabilité. La culpabilité est l’une des structures existentielles. La culpabilité métaphysique a surgi chez l‘homme se trouvant dans une situation délicate de témoin d’un meurtre auquel il ne participait pas, qu’il ne pouvait pas empêcher, et qui éprouve ensuite la honte de n’avoir pas manifesté la solidarité avec celui qui était poursuivi. On peut trouver le même point de départ chez Levinas dans son éthique de la responsabilité confrontant l’individu avec des exigences plus grandes encore. Levinas ne considère pas la conscience de la culpabilité en tant que la conséquence de la décision humaine de se comporter d’une façon ou de l’autre ou, à la rigueur de s’en abstenir. La mauvaise foi fait partie de la responsabilité infinie et incalculable de l’autrui. On ne peut pas rester impassible envers la souffrance d’un être mortel. Notre article veut attirer l’attention au lien entre la culpabilité inconditionnelle et la responsabilité présent dans la pensé éthique de Jaspers aussi bien que dans celle de Levinas. Les deux pensées manifestent en plus un trait commun, à savoir le refus de la déculpabilisation de soi.
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.