The article argues that the development of genetic technologies has to be critically evaluated from a socio-political economy perspective to establish if, on balance, the benefits of such technologies outweigh their costs and risks. The article illustrates how the current governance of these technoloiges can be seen as "undemocratic" because corporate interests dominate the direcitions in which the technologies are going. When aligned with the underlying socioeconomic power structures globally, these technologies create a situation where the development of science and technology fail to be about the common good. The article begins with a brief overview of neo-liberal globalization. It examines key global institutional arrangements including the World Bank, the Intermnational Monetary Fund, itnernational patenting laws and fee trade agreements. It is argued that in their convergence with the biosciences, these are antithetical to democracy, instead entrensching the interests of corporations, rich elites and rich countries. Finally, some suggestions for reforming the global political economy are presented. and Del Weston.
Pozornost je věnována dvěma v současné době nejvýznamnějším hraničním určovatelům evropského mezinárodního práva soukromého – obvyklému pobytu a bydlišti. Pro účely unijních nařízení z oblasti mezinárodního práva soukromého je jak u obvyklého pobytu, tak u bydliště třeba rozlišovat, zda se jejich určování týká fyzických nebo právnických osob. Článek krátce shrnuje pojetí obvyklého pobytu abydliště fyzických osob a soustředí se na pojmy obvyklého pobytu a bydliště osob právnických.Oba pojmy jsou pro účely mezinárodního práva soukromého ve vztahu k právnickým osobám definovány, jejich definice však vyšší míru právní jistoty účastníků poměrů s mezinárodním prvkem nezajišťují. Obvyklý
pobyt je primárně definován jako místo ústřední správy právnické osoby, bydliště jako místo ústřední správy nebo sídlo nebo hlavní provozovna. Definiční pojmy však v rámci příslušných unijních nařízení již dále vymezeny nejsou. Článek poukazuje na skutečnost, že při současné komplikované struktuře nadnárodních skupin společností, může být velmi obtížné v případě koncernů s jistotou předvídat zejména místo ústřední správy, což se odráží ve větší míře nejistoty ohledně rozhodného práva a mezinárodně příslušného soudu. and The article deals with the two connecting factors currently of most importance in European private international law – habitual residence and domicile. When determining either habitual residence or domicile for the purpose of any of the European Regulations adopted within the framework
of private international law, a distinction must be made between natural and legal persons. The article summarises briefly the concept of habitual residence and domicile of natural persons and concentrates on the notions of habitual residence and domicile as applied to legal persons. It shows that despite the fact that both are defined in Regulations for the purposes of private international law, their definitions do not necessarily mean a higher degree of legal certainty in crossborder relations.Habitual residence is primarily defined as place of central administration of a legal person, domicile as either place of central administration or statutory seat or principal place of business. However, these autonomous terms are not defined or specified any further in the respective EU Regulations. The article further draws attention to difficulties that might appear when determining a place of central administration of a holding company that is part of a complicated supranational corporate structure, leading to a higher degree of legal uncertainty with respect to the law that applies and the court that has jurisdiction.