Cílem textu je na základě poznatků a zjištění sociologů kultury (převážně Pierra Bourdieuho) rekonstruovat a kriticky promyslet základní výhrady vůči filosofické estetice: estetický historismus a estetický skepticismus. Estetický historismus konfrontuje filosofickou estetiku na metodologické rovině, protože zpochybňuje možnost vymezit pojem estetična nezávisle na historicky podmíněné estetické teorii, resp. normativních rozhodnutích, co budeme pokládat za relevantní součást estetické zkušenosti. Estetický skepticismus uvádí v pochybnost tradiční představu o autonomii estetické hodnoty a objektivitě estetického hodnocení. Tato pozice je v textu rozpracována na příkladu sociologické kritiky názorů analytického estetika Franka Sibleyho na logicko-sémantický status estetických pojmů. V závěrečné části textu jsou pojednány důsledky, jež ze sociologické kritiky vyplývají pro estetickou axiologii a uměleckou kritiku., The aim of the text is to reconstruct and critically consider, on the basis of the findings of sociologists of culture (above all Pierre Bourdieu), the fundamental objections to philosophical aesthetics – aesthetic historicism and aesthetic scepticism. Aesthetic historicism confronts philosophical aesthetics at the methodological level by questioning the possibility of defining the concept of the aesthetic independently of a historically-conditioned aesthetic theory, or rather of normative decisions to be treated as a relevant part of aesthetic experience. Aesthetic scepticism calls into doubt the traditional conception of the autonomy of aesthetic values and of the objectivity of aesthetic evaluation. This position is elaborated in the text by reference to the example of the sociological critique of the opinions of the analytical aesthetician Frank Sibley on the logico-semantic status of aesthetic concepts. The concluding part of the text discusses the consequences that follow from the sociological critique for aesthetic axiology and for art criticism., and Pavel Zahrádka.
Studie je věnována roz- manitým sociologizujícím, a později přímo i sociologickým způsobům, kterými v minulosti byla a dodnes je věda uchopována. Do sociologie se věda jako výzkumný předmět dostává spolu s osvícenskou ideou pokroku, na kterou v první polovině 19. století navazuje Auguste Comte. Teprve sociologie 20. století se však zbavila „historicismu", kterým byla sociologie nejen Comtova, ale samozřejmě i Marxova určována. Od 30. let minulého století (Merton) se pak věda stává zvláštním sociologickým tématem, které bude s postupujícím časem nabývat na síle (až po nedávný bloorovský a latourovský obrat). V samostatné části se pak prof. Petrusek věnuje fenoménem zpochybňování vědy, který spojuje s proměnami samotných našich společností. Svoji studii uzavírá zamyšlením se nad sociologickou metateorií., This study focuses on various forms of sociological accounts and understandings of science. It demonstrates that as an explanatory topic science enters the field of sociology together with the Enlightenment's idea of progress, which is then followed up by Auguste Comte in the early 19th century. However, it had taken many decades before sociologists were able to free themselves of " historicist" ways of thinking, which can easily be traced in Comte's and Marx's writings. Since the 1930s, science has become a distinct research topic within sociology (with Robert K. Merton as a leading figure) that is nowadays more and more in the centre of systematic disciplinary interest (with David Bloor or Bruno Latour as leading figures). In the final parts, the author inquires into the arguments against science and associates these arguments with the transformations of societies. Also the role of sociological metatheory is aligned with the prospects of socio- logical accounts of science., and Miloslav Petrusek.
Příspěvek uvádí téma lidského pohybu (kulturního subsystému „pohybové kultury“) a jeho teoretického postižení (kinantropologie) do filosofického diskursu v podobě filosofické kinantropologie, specifikace oboru filosofická antropologie. Terminologická analýza stávajících filosofických deskripcí pohybové kultury se zde stává podložím vymezení základního určení filosofické kinantropologie jako promýšlení a tázání se po smyslu lidského bytí, vyjevovaného prostřednictvím fenoménů lidského pohybu, zejména v prostředí jeho kultivace. V tomto sémantickém rámci je přiblíženo možné využití takto pojaté disciplíny jak pro hlubší porozumění pohybovým aktivitám, včetně sportu (např. prostřednictvím fenomenologického uchopení času či pohybu), tak pro rozvoj filosofie analýzou fenoménů a zkušeností nikde jinde nezahlédnutelných (jde kupř. o evolucionistický charakter sportu vedoucí ke kyborgizaci člověka či o potenciálně spirituální rozměr hry a putování)., The article introduces the theme of human movement (the cultural sub-system of the movement culture) and its theoretical rendering (kinanthropology) into philosophical discourse in the form of a philosophical kinanthropology – the specification of the field of philosophical anthropology. Terminological analysis of current philosophical descriptions of the movement culture are presented so as to define the basic orientation of philosophical kinanthropology as a consideration of and investigation into the sense of human existence as expressed by the phenomena of human movement, especially in the area of its cultivation. In this semantical framework, we examine the possible use of the discipline, thus understood, not only for the deeper comprehension of movement activities, including sports (for example by means of the phenomenological grasp of time and movement), but also for the development of philosophy by the analysis of phenomena and experiences nowhere else seen (for example, the evolutionary character of sport leading to the cyborgisation of man or the potentially spiritual dimension of play and travel)., and Ivo Jirásek.
Text se zabývá konceptem nejvyššího ohrožení, který patří mezi nejzajímavější a nejprovokativnější problémy teorie spravedlivé a nespravedlivé války. V prvé části se nejprve pokouší osvětlit postavení konceptu nejvyššího ohrožení ve standardní teorii spravedlivé války. Poté provádí rekonstrukci klíčových argumentů konceptu nejvyššího ohrožení v pojetí M. Walzera. Tato rekonstrukce má umožnit pochopit, co vlastně stav nejvyššího ohrožení znamená, a současně má osvětlit pozadí normativních dilemat, jimž za této situace čelí političtí vůdci. Ve druhé části se zabývá Walzerovým pojetím konceptu „špinavých rukou“, které nabízí několik možných interpretací těchto normativních dilemat. Ve třetí části autor nejprve rekapituluje výsledky dosavadních diskusí v rámci standardní teorie spravedlivé války a ukazuje, že v současné době existují tři základní způsoby hodnocení legitimity cíleného ohrožování či vraždění nevinných civilistů za stavu nejvyššího ohrožení. V závěrečné části se pokouší prokázat, že toto morálně a legálně neospravedlnitelné vraždění lze za jistých výjimečných okolností pouze omluvit. Tuto omluvu však lze zdůvodnit jen za předpokladu, že se v rámci konceptu nejvyššího ohrožení podaří spojit koncept špinavých rukou s konceptem občanské neposlušnosti na pozadí nějaké koncepce globální spravedlnosti, globálního konstitucionalismu a globálního vládnutí., The text deals with the concept of the supreme emergency which is one of the most interesting and provocative problems of the theory of just and unjust wars. In the first part an attempt is made to shed light on the status of the concept of the supreme emergency in terms of the standard theory of just war. Then a reconstruction of the key arguments of the concept of the supreme emergency is undertaken according to the conception of M. Walzer. This reconstruction should enable us to understand what the state of supreme emergency actually means, and at the same time to shed light on the background of normative dilemmas which political leaders confront in this situation. In the second part Walzer’s conception of the concept of “dirty hands” is discussed, a conception which offers several possible interpretations of these normative dilemmas. In the third part the author first recapitulates the results of the foregoing discussions in the framework of the standard theory of just war, and he then shows that in contemporary times there exist three basic ways of evaluating the legitimacy of treating intentional threatening behaviour or the murder of innocent civilians as supreme emergency. In the final part an attempt is made to show that morally and legally unjustifiable murder can be only excused in certain exceptional cirmcumstances. This excusing can, however, be justified only on the assumption that, in the framework of the concept of the supreme emergency, a connection is possible between the concept of dirty hands and the concept of civil obedience against the background of some conception of global justice, global consitutionalism and global governance., Josef Velek., and Obsahuje seznam literatury
The structuralist thought, which was at its heyday in the mid-1960s, soon became a target of criticism. However, as the article argues, at its inception, structuralism was intended more as a method rather than an all-encompassing mode of thinking. The original inspiration for structuralism came from Russian and Saussurean linguistics and, later, it was explored by Lévi-Strauss as a suitable method for anthropology and related disciplines. In this application, the emphasis is less on the structure conceived as a system of differences and more on its transformative character. Furthermore, not only the internal, but also the external relations of system are highlighted, which implies the use of comparative methods in anthropology. The possibility of studying cultural practices and symbols is enhanced when their similarities and differences are considered in terms of structures and sign-systems. The structuralist thought that denies individual agency thus appears to be a paradoxical misunderstanding of the original purpose of structuralism as a method; a science of cultural facts in their variability remains a contemporary project. and Patrice Maniglier.
According to the traditional interpretation, Lévi-Strauss’ structural anthropology deposes the concept of man and the notion of human nature from its central place in human and social sciences. While it’s necessary to acknowledge Lévi-Strauss’ distance vis-à-vis all philosophy based on intentionality, experience and consciousness of subject, we argue that the most interesting purpose of the structural anthropology lies elsewhere. Not only Lévi-Strauss never declared himself being part of anti-humanism movement, but most of all, his famous polemics with Sartre at the end of La Pensée sauvage should be interpreted as part of his fight against ethnocentrism. The project of “dissolving the man” can be thus read as deconstructing the idea that western man makes of himself in the light of ethnological findings about universal structures orchestrating all human societies. We further show that the notion of subject survived its very death announced by the most radical structuralist thinkers and that structural method could be effectively employed in order to study different techniques and modes of subjectivation, revealing that “becoming subject” is a process structured by our language, symbolic universe and ethical teleology. and Ondřej Švec.
Článek se dělí na dvě části. V první se autor zabývá teoriemi subjektu Alaina Badioua a Slavoje Žižka, které lze považovat za teorie překračující horizont postmoderní situace. Alain Badiou spojuje teorii subjektu se svou matematizovanou ontologií, která mu dává možnost chápat subjekt jako prvek nezačlenitelný do „situace“ (daného způsobu prezentace „mnohostí“). Subjekt je procedura pravdy, která se zakládá na věrnosti pravdě-události. Slavoj Žižek, vycházející z Jacquesa Lacana, formuluje teorii subjektu opřenou o ontologii, jež vykazuje některé podobnosti s ontologií Badiouovou. Působí v ní Reálno, které vytváří mezery a prázdná místa v daném symbolickém řádu. Subjekt vzniká vstupem do Reálna, který je spojen s překřížením fantasmatu (traversé du fantasme), jež subjekt zbavuje jeho substance (identity, ustálené organizace vědomí a sebeprožívání), a subjekt pak vystupuje jako prázdno. Autor se pak pokouší pojmenovat, čím tyto teorie prolamují postmoderní situaci, a zároveň se snaží postihnout jejich problematické rysy. V druhé části článku autor rozvíjí teorii subjektu, která vychází z tohoto prolomení postmoderní situace, ale snaží se tyto problematické rysy překonat. Autor využívá Althusserovu koncepci symptomálního čtení a latentního obsahu. Ty propojuje s Lacanovým a Žižkovým pojmem symbolického řádu a latentní obsah dosazuje na místo Reálna. To mu umožňuje pojmout symbolický řád z hlediska jeho dynamiky a změn (historizace symbolického řádu). Při rozvíjení teorie subjektu se opírá o Bachelardovo pojetí vědeckého subjektu jako procesu očišťování od představ vznikajících v přirozeném světě. Tímto způsobem dospívá k pojmu subjekt-idea, který pak klade vedle subjektu spjatého s fyzickým bytím a subjektu poznání. Subjekt poznání se ustavuje jako trojí pohyb: jako pohyb ve vztahu k subjektu spjatému s fyzickým bytím, jako pohyb ve vztahu k subjektu-ideji a jako pohyb ve vztahu k latentnímu obsahu symbolického řádu. V závěru článku pak autor na základě Hegelova výkladu daimonion ukazuje, že archetypem subjektu poznání je Sókratés., The article has two parts. In the first, the author is concerned with the theories of the subject in the work of Alain Badiou and Slavoj Žižek which can be understood as theories that go beyond the horizon of the post-modern situation. Alain Badiou links his theory of the subject to his mathematised ontology which opens up the possibility of understanding the subject as an element that cannot be incorporated into a “situation” (of a given mode of presentation of “plurality”). The subject is a procedure of truth which is founded on fidelity to the truth-event. Slavoj Žižek, taking his lead from Jacques Lacan, formulates a theory of the subject grounded in an ontology which shows some similarities with the ontology of Badiou. The Real is active in this theory, creating gaps and empty spaces in the given symbolic order. The subject originates from an entry into the Real stemming from the crossing of the phantasm (traversé du fantasme), the subject of which divests itself of its substance (identity, enduring organisation of consciousness and self-experiencing) and emerges as a void. The author then attempts to pinpoint how these theories break out of the post-modern situation and also points to their problematic features. In the second part of the article a theory of the subject is developed which is informed by a breaking-free from the post-modern situation, but which attempts to overcome these problematic features. The author exploits Althusser’s conception of a symptomatic reading and a latent content. He connects these with Lacan’s and Žižek’s concept of a symbolic order and instead of the Real he substitutes latent content. This enables him to conceive the symbolic order from the point of view of dynamics and change. In this development of the theory of the subject support is found in Bachelard’s conception of the scientific subject as a process of purging the images that arise in the natural world. In this way we arrive at the concept of the subject-idea, which then posits, in addition to the subject bound up with physical being, a subject of knowledge. The subject of knowledge establishes itself as a threefold movement: as a movement in relation to the subject bound up with physical being; as a movement in relation to the subject-idea; and as a movement in relation to the latent content of the symbolic order. In conclusion it is shown, on the basis of Hegel’s interpretation of the daimonion, that the archetype of the subject of knowledge is Socrates., and Michael Hauser.
Kapitola z knihy The Psychic Life of Power (1997) nabízí originální četbu pojetí ideologie a ideologické interpelace, jak je předkládá Louis Athusser, jeden z nejvýznamnějších marxistických myslitelů 20. století. Judith Butlerová analyzuje zejména fenomén subjektivace, který v souvislosti s ideologickou interpelací vstupuje do hry, a afektivní pouto, které je konstitutivní podmínkou fungování interpelace. Druhá část textu je věnována polemice s Mladenem Dolarem, představitelem lublaňské psychoanalytické školy, který ve své četbě Althussera propojuje problematiku ideologie a lacanovské psychoanalýzy – tato polemika se týká především pojmu reálna, který Dolar transponuje z psychoanalytického do marxistického kontextu., A chapter in the book The Psychic Life of Power (1997) offers an original reading of the conception of ideology and ideological inquiry as it is presented by Louis Althusser, one of the most important Marxist thinkers of the twentieth century. Judith Butler’s analysis focuses on the phenomenon of subjectivisation which, in the context of ideological inquiry, enters our consideration, and on the affective bond which is a constitutive condition of the fuctioning of inquiry. The second half of the text is devoted to a polemical discussion with Mladen Dolar, representative of the Lubliana psychoanalytical school which, in its reading of Althusser, brings with it the problematic of ideology and Lacanian psychoanalysis – these polemics concern above all the concept of the real which Dolar transposes from the psychoanalytical context to the Marxist one., Judith Butler, Josef Fulka., and přeloženo z anglického jazyka
The starting point for the research project pointed out in this article is the assumption that not only ideas, religion and ideologies but also technical connoted consumer goods could be characterized by socio-cultural qualities. The term “socio-cultural” implies cultural potential in the understanding of contextualization in a world of meaning on the one hand and the social potential of integration in posttraditional communities, i. e. small lifeworlds on the other hand. The article argues from a sociological perspective (highly influenced by Erving Goffman’s dramatological approach) viewing not firstly from the society point of view but consequently from that an individual, characterized by natural artificiality (Helmuth Plessner). and Michaela Pfadenhauer.