This article examines Taylor’s approach to the conception of civil society and attempts to interpret the relation of this approach to contemporary debates on the forming of European civil society. By way of introduction, Taylor’s interpretation of the medieval socio-political assumptions for the creation of the extra-political public sphere is presented. Next, there is a discussion of Taylor’s interpretational conception of the two most significant traditions of civil society which take their rise from a confrontation with European enlightenment absolutism - the traditions of Locke and Montesquieu. The author attempts to make sense of the way in which Taylor’s approach resonates with the concept of civil society in discussions about the presuppositions and forms of the creation of the European public sphere and trans-national (European) identities as two key forms of European civil society. In conclusion, the concept of the active border is presented as a key matrix of the conceptual constellation of the public sphere, identity and Europeanisation., Karel B. Müller., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Článek reflektuje Hayekovy výklady o povaze pravidel. Ukazuje, že jeho pojetí pravidel je extrémně široké a vazba mezi pravidly a pravidelnostmi je nepřijatelně úzká. Následně je nastíněno alternativní - užší - vymezení pojmu pravidla. Nakonec je podrobeno kritice Hayekovo příliš úzké chápání pojmu normativních pravidel a je navrženo jeho širší vymezení., The article reflects on Hayek's expositions concerning the nature of rules. It shows that his conception of rules is extremely wide, and that the bond between rules and regularities is too tight. Subsequently an alternative - narrower - delineation of the concept of rule is proposed. In the last part of the paper Hayek's too narrow a conception of normative rules is subjected to criticism and a broader conception is proposed., and Vladimír Svoboda.
This review study analyses Martin Nitsche’s monograph devoted to Heidegger’s Contributions to philosophy (Beiträge zur Philosophie), primarily addressing the question of whether Nitsche succeeds in displaying the phenomenological character of the Contributions. It identifies a key step in Nitsche’s interpretation; that is, Heidegger’s shift from emphasising the specific entity of Dasein to emphasising the distinctive “phenomenological” or “relational field”, which is understood as an “ontological locality”. The study focuses on the question of whether it is possible, subsequent to this shift, to preserve the phenomenological character of (Heidegger’s) thought, and it arrives at a negative conclusion in this regard: Heidegger does not offer a phenomenological description - nay, he presents a conceptual, or perhaps even narrative, structure, in which he lays claim to the possibility of speaking from a principled position of (the experienced) “enowning”., Martin Ritter., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Poté co se logika ve dvacátém století podstatným způsobem opřela o matematiku (podobě jako některé další vědy), začala se objevovat i celá řada prací, které pod hlavičkou logika obsahují v podstatě matematiku. Začalo se hovořit o matematické logice (což bylo ovšem interpretováno různým způsobem, někdy právě jako označení jisté čistě matematické disciplíny vzešlé z logiky, jindy jako aplikace na základy matematiky a opět jindy jako logika provozovaná matematickými prostředky). Někteří filosofové, které zajímala logika, ale nijak specificky matematika, proto začalil razit termín filosofická logika, který měl znovu nastolit rovnováhu mezi filosofickým a matrmatickým aspektem logiky. Problém je ovšem v tom, že tento termín velice rychle získal celou plejádu různých významů, které zcela zatemňují to, co by se mělo pod jeho hlavičkou dělat; a v této situaci se navíc zcela na okraj logiky dostává to, co dává logice její raison d´etre a co ji stále ukotvuje v realitě - totiž zkoumání a kritické hodnocení pravidel, kterými se řídí naše argumentace a v jistém smyslu i naše usuzování. Domnívám se, že tuto situaci je třeba řešit tak, že si zopakujeme, co má být cílem logiky a uděláme si pořádek v tom, co z toho, co se dnes pod hlavičkou logika provozuje, je k tomuto cíli schopno nějak skutečně přispět., Since, in the twentieth century, logic has come to essentially rest upon mathematics (just like a lot of other sciences) there began to appear many works which, under the title ´logic´, contained what is basically mathematics. There emerged them term mathematical logic (which was however interpreted in various ways, sometimes precisely to indicate a certain purely mathematical discipline resulting from logic, sometimes as the application of logic to the foundations of mathematics and sometimes also as logic undertaken by mathematical means). Some philosophers interesed in logic, but not specifically in mathematics, therefore began to use the term philosophical logic as a way of reinstating a balance between the philosophical and mathematical aspects of logic. There is a problem however in that this term very quickly acquired a whole range of different meanings which have essentially blurred what should be done under this heading; and, moreover, this situation made the very raison d´etre of logic, which grounds it in reality - viz. examination and critical evaluation of the rules which govern our argumentation nad, in a certain sense, our reasoning -, move to a periphery of logic. This situation should be resolved, I belive, by our revisiting the question of what should be the aim of logic, and by clarifying to what extent that which goes under the title logic can really contribute to this aim., and Jaroslav Peregrin.
Cílem předloženého textu je kritické zhodnocení filosofických reflexí teorie chaosu, které byly předloženy především v textech Stephena Kellerta a Petera Smithe. Tento cíl je přitom potřebnou propedeutikou k vlastnímu zkoumání sémantického pojetí teorií (semantic view of theories) v kontextu teorie chaosu. Vlastní text je rozčleněn na tři části: (1) Transcendentální nemožnost, (2) Epistemologie chaosu a (3) Nová podoba idealizace. V první a druhé části autor nejprve zkoumá Kellertovo pojetí transcendentální nemožnosti určitých predikcí v teorii chaosu, následně se soustřeďuje na sadu vlastností modelů teorie chaosu (holismus, experimentalimus a diachronie) a konečně na povahu porozumění, kterého je v teorii chaosu dosahováno (kvalitativní předpovědi, odhalování geometrických mechanismů a nalézání řádu). Ve třetí části autor zkoumá otázku povahy idealizace, objevující se v souvislosti s fraktální geometrií a představující páteř teorie chaosu. Klíčovou otázkou přitom je, zda objekty s nekonečnou složitostí mohou být vhodnými modely fyzikální reality., The aim of this article is to critically appraise the philosophical reflexions of chaos theory which have been advanced in the texts of Stephen Kellert and Peter Smith. This aim constitutes, at the same time, a necessary propaedeutic to the actual investigation of the semantic view of theories in the context of chaos theory. The text itself is divided into three parts: (1) Transcendental impossibility, (2) Epistemological chaos, and (3) A new idealisation. In the first and second parts, the author begins by examining Kellert’s conception of the transcendental impossibility of certain predictions in chaos theory, subsequently he concentrates on the set of properties of the models of chaos theory (holism, experimentalism and diachrony), and finally on the character of the understanding which is arrived at by chaos theory (qualitative forecast, the uncovering of geometrical mechanisms and the discovery of order). In the third part, the author investigates the question of the character of the idealisation that reveals itself in the context of fractal geometry, constituting the backbone of chaos theory. The key question here is whether objects with infinite complexity can be appropriate models for physical reality., and Lukáš Zámečník.
Richard Rorty, americký filosof (1931-2007), bývá považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů poslední doby. Jeho hlavní teze se soustředí na kritiku reprezentacionalismu, tedy ambici klasické moderní filosofie poznávat přírodu v zrcadle lidské mysli. Odtud Rorty přechází v oblasti poznání, ale i společenské kritiky bigotnosti, k dílu Johna Deweye a chápe ho v zásadě relativisticky. Cílem tohoto článku je ukázat, kde jsou limity tohoto Rortyho relativismu a jak před ním zachránit Rortyho původní kritiku reprezentacionalismu. Navazuje se v něm na intenzivní debaty mezi pozdním Rortym a jeho kritiky a zejména na filosofii přírodních věd, která je v Rortyho díle výmluvně postavena stranou. Článek jako východisko z rortyánského relativismu nabízí pojem „otevřené autority“ a nový filosofický pohled, stále však ukotvený v tradici amerického pragmatismu, na lidskou racionalitu., Richard Rorty, American philosopher (1931-2007) is considered to be one of the most influential thinkers of recent times. His main thesis centres on a critique of representationalism – of the ambition of classical modern philosophy to comprehend nature in the mirror of the human mind. From here Rorty then moves through the area of knowing, and also of a social critique of bigotry, to the work of John Dewey, whom he understands in a fundamentally relativistic way. The aim of this article is to determine the limits of Rorty’s relativism, and to show how we might preserve Rorty’s original critique of representationalism despite these limits. Mention is made of the intensive debates between the late-Rorty and his critics, especially in the area of the philosophy of natural science which, in Rorty’s work, is tellingly left to one side. The article offers, as a way out of Rortian relativism, the concept of “open authority” and a new philosophical view, still in the tradition of American pragmatism, of human rationality., and Boris Cvek.
The Festival of Philosophy was born seven years ago in the north Italian town of Modena. Its goal is to celebrate philosophy and literature, to go out from the academic ivory towers to the squares and parks and to address perceptive listeners and young people especially. This year the festival crossed the borders of Italy and was organized in the picturesque French town of Saint-Emilion. The Academy of sciences´ Institute of Philosophy also participated in the town of Velké Meziříčí in Bohemian-Moravian Highlands 22-24th June 2007. The Festival in Velké Meziříčí was devoted to stability and Change: The Contemporary World and Philosophy. and Ondřej Ševeček.
Studie zkoumá možná východiska pozdněobrozenské filosofie zdravého českého rozumu. Poukazuje na podobnost mezi jejími cíli a cíli německé protischolastické a protikantovské (obecně protiidealistické) osvícenské filosofie konce 17. a 18. století. Všechny uvedené směry zdůrazňovaly potřebu pěstovat filosofii v národním jazyce široce srozumitelným způsobem a volaly po praktické užitečnosti filosofie a vyhýbání se samoúčelné metafyzice. Závěrem je nastolena otázka, zda lze za těmito podobnostmi nalézt i hlubší souvislost. Karel Havlíček a Vilém Gábler, nejvýznamnější představitelé filosofie zdravého českého rozumu, se k žádným německým idejím nehlásili. České pozdněosvícenské spory (myšleno zemsky) o ráz zdejší vědy, jak je odráží střet mezi stoupenci univerzitního profesora krásných věd Carla Heinricha Seibta a přírodovědce Ignaze von Borna o to, zda má česká věda směřovat ke krasodušství, nebo k přírodovědnému ovládnutí přírody, však přímo navazovaly na německé osvícenství. Obdobně lze v českém prostředí nalézt i ohlasy protikantovských výpadů v podobě parodování jeho kriticistního způsobu vyjadřování. Tyto příklady ukazují, že německá osvícenská témata a ideály byly v českých zemích rozebírány a prosazovány dlouho před vystoupením filosofů zdravého českého rozumu., The study examines possible sources of late-revival philosophy of Czech common sense. It points to the similarity between its aims and the aims of German anti-scholastic and anti-Kantian (generally anti-idealist) englightenment philosophy of the end of the 17th and 18th centuries. All these lines of thought emphasised the need to cultivate philosophy in the national language in a broadly intelligible way, and they called for the practical usefulness of philosophy and the eschewal of metaphysics as an end in itself. By way of conclusion the question is posed as to whether, in these circumstances, it is possible to find a deeper connection. Karel Havlíček and Vilém Gábler, the most important representatives of the philosophy of Czech common sense, did not express an affiliation with any German ideas. The Bohemian late-enlightenment controversies about the nature of local science, as it reflects the clash between advocates of the university professor of fine sciences, Carl Heinrich Seibt, and the natural scientist, Ignatius von Born, on the question of whether Bohemian science should be orientated towards fine sciences or to the mastership of nature by natural science, did however directly appeal to the German enlightenment. In a parallel way one finds, in the Czech context, anti-Kantian attacks taking the form of parodying his critical means of expression. These examples show that German enlightenment themes and ideals were studied and nurtured, in the Czech Lands, long before the appearance of the philosophers of Czech common sense., and Tomáš Hlobil.