Kresba červenou a černou křídou (19, 8 x 15 cm): nahá Venuše (oděv přes ruku a pozdvižené stehno) stojí u sloupku s hořící pochodní v ruce, před ní na zemi toulec se šípy. K bohyni přibíhá Amor s pláství medu v ruce, nad ním roj včel. Napravo police s úlem, další úl leží převrácený na zemi. Za Venuší antikizující architektura, za úly strom a průhled do zahrady., Fučíková 1997#, I/221, and Téma bylo známé z Theokritovy Idyly (Kériokleptés, 19), kde však nemělo moralizující význam. Ravesteynova kresba je variací na kresbu Dürrerovu z roku 1514 (Vídeň), který se inspiroval kresbou Cyrika z Ankony (1391-1452). Obdobná kompozice se objevila s motem "dulcia quandoque amara fieri/ sladké někdy přináší hořké" ve sbírce Alciatiho emblémů, poprvé v roce 1536 (Alciato 1536, M8v) s parafrází příběhu malého Hermonaxe z Řecké antologie (Anth. lyr. 9, 540), u následujícího dřevorytu s Amorem, včelami a oblečenou Venuší byla parafráze Theokritových veršů.
Divadelní rekvizity: luk s tětivou a toulec s šípy zavěšený na dracounu (zlacený kašírovaný papír), dracoun). Toulec má tvar rozpůleného válce. and Vlnas 2001#, 97 č. I/2.97
Freska v oválném rámu, umístěném po straně výjevu s Hostinou antických bohů. Stojící žena, drží žezlo, vedle ní mal Amor, toulec, drží luk a šíp. and Poche 1977#, s. 318-319.
Mramorové sousoší zobrazující kentaura Eurysta unášejícího Hippodamii. and Der Grosse Garten zu Dresden. Gartenkunst in Vier Jahrhunderten, Dresden 2001, 65-72.
Olej na plátně (118 x 175 cm): nahá Venuše (perlový náhrdelník) se objímá s nahým Adonidem, drží ho za bradu a on ji drží ňadro. V popředí vlevo luk a toulec, nalevo putto nazdviháví závěs, pod nímž milenci sedí, další putto pod závěsem hraje na violu. Vpravo nahoře průhled do krajiny., Fučíková 1997#, I/98, and Výjev byl vykládán jako kosmická alegorie, ale pojetí ukazuje spíše na ilustraci bezstarostného spolužití Venuše a Adonida před jeho osudným lovem (Knihovna připisovaná Apollodórovi 3, 14, 4), jak ho líčí Ovidius v Proměnách (10, 530-539).
Nahá Venuše zobrazená zpředu, drží levici na hlavě okřídleného Amora (toulec) s páskou na čele., Fučíková 1997#, II/78., and Plakety sloužily jako aplikace na nábytku, patrně vznikly během Abondiova pražského pobytu. Venuše náleží k sérii bohů planet (dochován též Merkur a Mars).
Nástěnná malba al secco: polonahá Psýché sedí v lese, zezadu k ní na oblaku slétá Amor (motýlí křídla) a klade jí na ramena květinovou girlandu. O strom vlevo je opřený Amorův toulec, nahoře vlevo se objímají dva putti., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and Výjev není ilustrací konkrétní pasáže z Apuleiova románu, ale pouze evokuje atmosféru milostného příběhu Psýché, podobně jako Gundelachův obraz z roku 1613 (München, Amor a Psýché).
Nástěnná malba al secco: polonahá Diana (srpek, luk), sedí na skalisku v lese, objímá psa, další dva psy u jejích nohou, na zemi oštěp a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.
Nástěnná malba al secco: Meleagros (antická zbroj s přilbou s chocholem) přináší na podnosu kančí hlavu sedící Atalantě se šípem v ruce. Mezi nimi sedí na zemi Amor (toulec, luk). Výjev je zasazen do přírodního rámce, v popředí štít, kopí a bezhlavé tělo kalydónského kance., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and V odborné literatuře je téma nesprávně určeno jako "Herkules nesoucí Erymantského kance" (Knoflíček 1999). Výjev zobrazuje Meleagra předávajícího Atalantě hlavu kalydónského kance, Tuvora se držel ikonografického typu, který vznikl v ilustracích k Ovidiovým Proměnám již v 16. století a v následujích stoletích byl jenom nepatrně obměňován (e.g. Métamorphoses 1770, 86r). Amor jako symbolické vyjádření Meleagrova milostného vzplanutí se objevuje již na Rubensově obrazu z doby kolem roku 1635 (Mnichov).
Nástěnná malba al secco: Narcis (plášť, oštěp) stojí u lesní tůně s narcisem v ruce nad vodní hladinou, v níž se odráží jeho tvář. V popředí na zemi luk a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.