In situations of peer disagreement there are two kinds of factors that matter. These are the factors internal to the discussion, such as evidence exposed and arguments presented by both sides and there are also factors external to the discussion, also called ''independent factors''. The external factors include mainly virtues and competences of the participants. There are two main theories about epistemic disagreement, ''the steadfast view'' and ''the conciliationism'', and each of them stresses the importance of one group of these factors over the other. This paper is a defense of the greater epistemic significance of independent factors over internal factors. However, it is not a defense of the conciliationism which takes independent factors to be systematically the ultimate arbiter in situations of peer disagreement. The argument in the paper goes like this. Although the steadfast view receives strong intuitive support from two cases presented by Thomas Kelly: ''Right and Wrong'' and ''Wrong and Wronger'', I argue that the view is undermined by Timothy Williamson’s recent ''Very Improbable Knowing'' argument. This argument shows that for some basic type of evidence E when S uses it in favor of p, it is very improbable that S knows that S knows that p. Therefore, in situations of peer disagreement, S is unjustified to push her evidence in support of her side. There are arguably some exceptions, e.g. when one claims to have knowledge based on a priori evidence and on holistic evidence, but these are not sufficient to save the day for the steadfast view. In contrast to that, the reflective knowledge of one’s first order competences and virtues (i.e. external factors) is not vulnerable by Williamson’s argument. One reason for that is because we know about independent factors on the basis of holistic evidence. I claim that our epistemic goal in the face of peer disagreement is to end up on the side that is non-accidentally closer to truth. In accordance with achieving this goal, it is safer to stick to independent factors in resolving peer disagreement situations than to follow one’s nose concerning first-order evidence disclosed by the opponents. This might seem a counterintuitive result, which makes it worthy of further discussion., V situacích vzájemného nesouhlasu jsou důležité dva druhy faktorů. To jsou faktory, které jsou pro diskusi takové, jako jsou důkazy odhalené a argumenty předložené oběma stranami a také faktory mimo diskusi, nazývané také ,,nezávislé faktory''. K vnějším faktorům patří především přednosti a kompetence účastníků. Existují dvě hlavní teorie o nesouhlasu epistemie, ,,vytrvalém pohledu'' a ,,smírčí dohodě'', a každý z nich zdůrazňuje význam jedné skupiny těchto faktorů nad ostatními. Tato práce je obranou většího epistemického významu nezávislých faktorů nad interními faktory. Není to však obrana smírčího procesu, který bere nezávislé faktory, aby byly systematicky konečným rozhodcem v situacích vzájemných neshod. Argument v tomto dokumentu jde takto. Ačkoli vytrvalý pohled dostává silnou intuitivní podporu ze dvou případů předložených Thomasem Kellym: ,,Správně a špatně'' a ,,Špatně a zlověstně'', argumentuji, že názor je podkopán nedávným argumentem Timothyho Williamsona ,,Velmi nepravděpodobné''. Tento argument ukazuje, že pro některé základní typy důkazů E, když je S používá ve prospěch p, je velmi nepravděpodobné, že S ví, že S ví, že p. Proto je v situacích vzájemného nesouhlasu S neopodstatněná tlačit své důkazy na podporu své strany. Tam jsou pravděpodobně některé výjimky, např. Když jeden prohlašuje, že má znalosti založené na priori důkazech a na holistickém důkazu, ale tito nejsou dostaní zachránit den pro vytrvalý pohled. Na rozdíl od toho, reflexní znalost vlastních kompetencí a ctností prvního řádu (tzn vnější faktory) není zranitelný Williamsonovým argumentem. Jedním z důvodů je to, že víme o nezávislých faktorech na základě holistických důkazů. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi. Tvrdím, že náš epistemický cíl tváří v tvář vzájemnému nesouhlasu je skončit na straně, která je náhodně blíže pravdě. V souladu s dosažením tohoto cíle je bezpečnější držet se nezávislých faktorů při řešení situací nesouhlasu mezi vrstevníky, než sledovat něčí nos týkající se důkazů prvního řádu zveřejněných odpůrci. To se může zdát kontraintuitivní výsledek, což z něj činí další diskusi., and Marina Bakalova
Původní koncept epistémické závislosti podněcoval u ne-expertů nekritickou podřízenost expertním názorům. Ve světle nedávného vývoje ve zkoumání vědy se však skutečná situace epistémické závislosti jeví tak, že zahrnuje nezbytnou a všudypřítomnou potřebu pro laické hodnocení vědeckých expertů. Jelikož expertní vědění znamená omezení poznávacího přístupu k některým epistémickým doménám, laická hodnocení expertního vědění jsou racionální a informovaná pouze tehdy, když se kritéria užívaná ne-experty při posuzování expertů liší od kritérií užívaných experty pro jejich tvrzení. Rozlišení mezi "substanciálním věděním“ a "kontextuálním věděním“ umožňuje laikům poznávat spolu s experty bez toho, že by museli vědět přesně totéž, co oni. Taková meta-expertní hodnocení nejsou specifická pro veřejnou sféru mimo vědu ani nejsou na vědu vnitřně omezená, ale vyskytují se v široké míře kontextů ve vědě a kolem ní. Tento článek legitimizuje koncept kontextuálního vědění jeho vztažením k relevantní literatuře a objasňuje tuto myšlenku pomocí identifikace některých prvků takového vědění., The original concept of epistemic dependence suggests uncritical deference to expert opinions for non-experts. In the light of recent work in science studies, however, the actual situation of epistemic dependence is seen to involve the necessary and ubiquitous need for lay evaluations of scientific experts. As expert knowledge means restricted cognitive access to some epistemic domain, lay evaluations of expert knowledge are rational and informed only when the criteria used by non-experts when judging experts are
different from the criteria used by experts when making their claims. The distinction between “substantial knowledge” and “contextual knowledge” allows for the laypeople to know with experts without having to know precisely what experts know. Such meta-expert evaluations are not specific to the public sphere outside science, nor are they limited internally to science, but they are present in a wide range of contexts in and around science. The paper legitimizes the concept of contextual knowledge by relating it to the relevant literature, and expounds the idea by identifying some elements of such a knowledge., and Gábor Kutrovátz.