a1_Primitivní prostorové obydlí, které zastihl František Dobiáš na moravských Kopanicích ještě koncem minulého století, nebylo v té době nikde na Moravě ani ve Slezsku formou typickou a obecněji rozšířenou. V recentních dokladech z posledních století máme zachyceny jako základní půdorysné dispozice domy dvojdílné a trojdílné, které se staly také východiskem pro členění víceprostorové s různými místními odchylkami a zvláštnostmi.
Nejjednodušší forma dvojdílného domu se skládá ze vstupní síně a jizby. Počátkem našeho století se omezoval výskyt takových obydlí na jižní část těšínského Slezska a východní Moravu. Základní tvar trojdílného půdorysu má symetrický charakter: vstupní síň zabírá střední část domu a po jejích stranách leží na jedné straně jizba, po druhé straně prostor hospodářského charakteru (komora nebo chlév). Další rozvoj půdorysné skladby domu, ať už vychází ze základního půdorysu dvojdílného nebo trojdílného, je na Moravě a ve Slezsku založen na horizontálním principu; vertikální řazení má jen okrajový, místní význam a je poměrně mladého původu.
Z geografického rozložení půdorysných typů a jejich variant je možno vyčíst, že jako nejkonzervativnější se jeví po této stránce moravské Kopanice, Valašsko a těšínské Slezsko s výskytem dvojdílných a trojdílných domů a území jihovýchodní a střední Moravy (Slovácko, luhačovické Zálesí, Haná), kde až do počátku našeho století převažoval v tradičním stavitelství dům trojdílný v elemntární podobně nebo s vydělenou kuchyní v zadní části síně. Pokročilé víceprostorové varianty trojdílného typu i domy čtyřdílné s řadou variant nalezly uplatnění především v opavském Slezsku, na severní a západní Moravě, na Brněnsku, Mikulovsku a v oblasti hostýnského Záhoří., a2_Sledujeme-li vývoj základních půdorysných typů domů dvojdílných a trojdílných s jejich variantami na Moravě a ve Slezsku v širším evropském kontextu, zjišťujeme, že pro ně nacházíme etnografické paralely nejen na převážné části středoevropských etnických území, ale také jinde v Evropě. Rozdíly, které pozorujeme u dvojdílných a trojdílných domů v celém tomto rozsáhlém prostoru, spočívají v několika základních aspektech, jimž věnuje autor náležitou pozornost., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
Autor des Beitrags weist auf die dem Volkshaus in der Slowakei gewidmeten Forschungen Drahomíra Stránskás (1936) hin und dern Veröffentlichung, die von der damals aktuellen Polemik über die Ethnizität der Bauelemente nicht beeinflußt wurde.
Ferner analysiert der Autor die sich auf die Übernahme der Konstruktionselemente im Volksbauwesen und das Durchdringen der architektonischen Phänomene aus dem Mittelmeergebiet ins Mitteleuropa beziehenden Ansichten Drahomíra Stránskás. Sie verstand die Durchfahrthäuser als zeitgemäße, aus dem Mittelalter überlebende, doch oft den funktionalen Verwandlungen des Anwesens nach mehrfach adaptierte Form des Bürgerhauses. Der Autor zitiert die Hinweise Drahomíra Stránskás auf Beispiele aus Siebenbürgen. and Článek zahrnuje seznam literatury
Die Abhandlungen über das Volksbauwesen nehmen in der Bibliographie Drahomíra Stránskás eine bedeutende Stelle ein. Die methodischen Grundvorgänge bei der Forschung eignete sie sich während ihres Aufenthaltes bei dr. Cvijič an, Vertreter der
kulturell-geographischen Richtung, der die Siedlung und seine einzelnen Bestandteile in breiten kulturellen Zusammenhängen und ausgedehnten Gebieten verfolgte. Drahomíra Stránská war Vertreterin der Konzeption des Ethnographischen Atlasses der Volksbauten; diese Idee setzte sie intensiv durch.
Die methodische Anweisung für die Erforschung des Volksbauwesens eröterte sie im "Příručka lidopisného pracovníka" (Handbuch des volkskundlichen Mitarbeiters) (1936); sie ist gültig bis heute. Aufgrund ihrer eigenen Terrainforschungen veröffentlichte sie eine Reihe von Studien über das Volksbauwesen in der Slowakei, in der Umgebung von Těšín (Teschen) und von Jablunkov (Jablunkau). Die letzte, posthum erschienene Studie, ist gewidmet der Problematik der erhöhten Bauten in der Slowakei.
Im Rahmen der Zusammenarbeit mit der Tschechoslawischen Gesellschaft für Volkskunde und einem Netz von Korrespondenten organisierte sie mehrere Fragebögen, von denen die wichtigsten dem Volksbauwesen und -wohnen gewidmet wurden. Die erhaltenen Antworten wurden im Archiv des Ethnologischen Instituts der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in Prag (AWTR) aufbewahrt. and Článek zahrnuje seznam literatury a popisků k obrazové příloze (uveden na nečíslovaných stranách [68a - 68c]
Stanovením vzniku a rázu jizby v slovanském domě obírali se nejprve němečtí badatelé z konce 19. stol.; L. Niederle jejich názory o tom podstatě korigoval, ale přesto připouštěl, že vznik dvojohnišťového typu v západoslovanském domě byl podmíněn vlivem starého hornoněmeckého domu franského, a že Slované s věcí převzali i její nový název "jizba", odvozený z německého "stuba". Novější filologické bádání tuto etymologickou rovnici však odmítá a název "jizba" odvozuje z provincionální latiny, odkud také pochodí sám název "stuba". Také moderní poznatky archeologické dospívají k tomu, že vliv franského domu nemohl mit takovou působnost. Rovněž výsledky etnografického studia lidového obydlí v
Československu to potvrzují. Autor v této studii k řešení této
problematiky použil - mimo dosavadních toho se týkajících údajů - ještě dalšího, dosud málo využitého pramene, totiž lidového názvosloví pro obytnou místnost a vstupní síň. Podrobným rozborem jejich vzniku, územního rozšíření, etymologického významu a vztahu k topeništím a též se zřetelem ještě k jiným, obecným kulturním proudům, dospívá k rezultátu, že názor o vlivu starého franského domu na západoslovanský a tím i na český a slovenský - je dnes již neudržitelným, protože jde o kulturní vlivy mnohem pozdější, kdy franský vliv se nemohl u nás již uplatňovat. Týmž námětem se autor obíral již v článku K problematice vzniku jizby a síně v čs. obydlí a jejich vztahů k staroslovanskému a franskému domu (v Českém lidu, roč. 52, 1965), kde svoje vývody dokumentuje podrobněji.