Pacienti s nezvladatelnou chronickou obstipací by měli být vyšetřeni fyziologickými testy poté, co se vyloučí strukturální a mimostřevní příčiny. Je nutné nejprve vyčerpat veškeré možnosti konzervativní léčby. Mělo by se zdůraznit, že zejména nové léky, jako jsou prucaloprid a linaclotid, se zdají být velkým krokem vpřed v léčbě pacientů s chronickou obstipací. Pokud je indikovaný chirurgický výkon, mnoho let byla operací volby subtotální kolektomie s IRA, i když segmentální resekce jsou také dobrou volbou u izolovaných megasigmoidů, sigmoidokél či rekurentních sigmoideálních volvulů. V dnešní době by se měly nejprve vyzkoušet méně invazivní postupy, jako například modulace sakrálního nervu (SNM). Pokud je neúspěšná, dá se pak uvažovat o kolektomii. Všeobecně by se pacientům s poruchou motility gastrointestinálního traktu (gastrointestinal dysmotility syndrome- GID) nemělo nabízet chirurgické řešení z důvodu očekávaných špatných výsledků. Navíc pacienti s psychiatrickou poruchou by měli být aktivně odrazováni od resekce, protože mívají horší prognózu. Pacientům musí být vysvětleno, že bolesti anebo nadýmání budou pravděpodobně přetrvávat, i když chirurgický výkon znormalizuje počet stolic. Pacienti se souvisejícími potížemi mohou profitovat ze stomie bez resekčního výkonu jakožto léčebného výkonu i diagnostického pokusu. Kolektomie není volbou léčby pro bolest anebo nadýmání. Ve většině případů se dají poruchy vyprazdňování úspěšně léčit konzervativně. Nicméně v dnešní době existuje také široký výběr chirurgických řešení. Každá metoda má své místo v armamentáriu kolorektálního chirurga, ale jejich přesná role ještě není definována. Cílem této práce je nabídnout stručný přehled, jak diagnostikovat a léčit chronickou obstipaci z pohledu kolorektálního chirurga. Chirurgická léčba chronické obstipace není rutinní a provádí se jen ve výjimečných případech. Ale nejprve je nutno si říci, že tzv. „příliš dlouhé střevo“ (dolichocolon) není nikdy indikované k chirurgickému výkonu. Cílem této práce je prezentovat stručný přehled možných mechanismů obstipace, diagnostických metod a nástrojů a různé možnosti konzervativní a chirurgické léčby. Dále je nutné si vždy pamatovat, že obstipace nemusí být jen příznakem, ale může být i jiným onemocněním!, Patients with intractable chronic constipation should be evaluated with physiological tests after structural disorders and extracolonic causes have been excluded. Conservative treatment options should be tried unstintingly. It should be pointed out that especially new drugs such as prucalopride and linaclotide seem to be a big step forward in treating patients with chronic constipation. If surgery is indicated, for many years subtotal colectomy with IRA was the treatment of choice, although segmental resections were also a good option for isolated megasigmoid, sigmoidocele or recurrent sigmoid volvulus. Nowadays, less invasive procedures like sacral nerve modulation (SNM) should be tried first. If unsuccessful, colectomy can still be considered. In general, patients with a gastrointestinal dysmotility syndrome (GID) should not be offered any surgical options because of their anticipated poor results. Moreover, patients with psychiatric disorders should be actively discouraged from resection, as they tend to have a poorer prognosis. Patients must be counseled that pain and/or bloating will likely persist even if surgery normalizes bowel frequency. Patients with associated problems may be better served by having a stoma without resection as both a therapeutic maneuver and a diagnostic trial. Colectomy is not an option for the treatment of pain and/or abdominal bloating. In most cases outlet obstruction can be treated successfully with a conservative approach. However, nowadays there are also a variety of surgical options on the market. Each technique has its special place in the armamentarium of a colorectal surgeon but its exact role is not defined yet. The aim of this article is to give a brief overview, how to diagnose and treat chronic constipation from the standpoint of a colorectal surgeon. Surgical treatment of chronic constipation is not routine and is performed only in exceptional cases. But one thing first: a “too long gut” (dolichocolon) per se is never an indication for surgery. The aim of this manuscript is to give a brief overview about possible mechanisms of constipation, diagnostic methods and tools and the various conservative and operative treatment options. Moreover, please always keep in mind that constipation may not only be a symptom, but even a distinct disease!, and J. Pfeifer
Our case-based review focuses on limb salvage through operative management of Charcot neuroarthropathy of the diabetic foot. We describe a case, when a below-knee amputation was considered in a patient with chronic Charcot foot with a rocker-bottom deformity and chronic plantar ulceration. Conservative treatment failed. Targeted antibiotic therapy and operative management (Tendo-Achilles lengthening, resectional arthrodesis of Lisfranc and midtarsal joints, fixation with large-diameter axial screws, and plaster cast) were performed. On the basis of this case, we discuss options and drawbacks of surgical management. Our approach led to healing of the ulcer and correction of the deformity. Two years after surgery, we observed a significant improvement in patient's quality of life. Advanced diagnostic and imaging techniques, a better understanding of the biomechanics and biology of Charcot neuroarthropathy, and suitable osteosynthetic material enables diabetic limb salvage. and T. Kučera, P. Šponer, J. Šrot
Epidermal inclusion cysts are common benign cutaneous cysts which arise from hair follicles. These cysts usually present as asymptomatic, small, smooth, firm, round, slow growing swellings on hair bearing areas such as scalp, face, neck and trunk. Epidermal inclusion cysts are easily diagnosed by their clinical features. However, trichilemmal cyst, dermoid cyst, neurofibroma, hemangioma, lipoma and liposarcoma should also be kept in mind in differential diagnosis of cutaneous cystic lesions. As malignant transformation of epidermal inclusion cysts has been reported, histopathological evaluation of epidermal inclusion cysts is mandatory in order to rule out malignancy. Moreover, giant epidermal inclusion cysts with ulceration, rapid growth, resistance to treatment, recurrence and fistula drainage may have malignant potential. Therefore, epidermal cysts should be surgically removed. There are several different types of surgical techniques to remove cutaneous cysts. A proper surgical technique should facilitate the complete removal of the cyst wall to prevent recurrence. In addition, it should provide minimal scarring and a low wound infection rate. Epidermal inclusion cysts can be easily removed surgically with squeeze technique. In this technique, the cyst is squeezed out through a small incision using both index fingers. Thus, the cyst is not ruptured. The squeeze technique allows the cyst capsule to remain intact. Therefore, the risk of wound infection, recurrence and scar formation is minimized. Hereby, we present a 48-year-old male with multiple epidermal inclusion cysts on the scalp treated surgically with squeeze technique., Mehmet Eren Yuksel, Funda Tamer, and Literatura
Many aspects of surgical treatment of intestinal malrotation in children remain to be debatable. In the opinion of the majority of the specialists, surgical treatment is required after the diagnosis taking into account serious complications of intestinal malrotation. Purpose. The purpose of this research was to conduct an analysis of surgical tactics and operative treatment method for isolated and associated intestinal malrotations in children. Material and methods. We observed 123 children at the age of one day to 15 years with malrotation during the period of 2002 to 2013. Results. We presented the data from observing 123 children at the age of one day to 15 years with various clinical-anatomic forms of intestinal malrotation over from 2002 to 2013. In 62 patients (50.4%), the evidences of the high intestinal obstruction were prevalent, while 61 (49.6%) showed signs of low intestinal obstruction. 116 patients (94,3%) were given operative intervention: radical – 95(81,9%) and palliative – 21 (18,1%). In 56 % of the cases, various simultaneous surgeries were required. There are proposed differential approaches in relation to anatomic form of malrotation and possibility of the fixation of large intestine in the physiological position. Conclusion. The results obtained from the operative treatment are presented. The lethal outcomes could be reduced from 54.7%, among the patients being observed from 2002 to 2010, to 16,7% in patients being operated during 2011 to 2013., Nasriddin Shamsiddinovich Ergashev, Jamoliddin Bahronovich Sattarov, and Literatura
Background. Nonunion of the lateral humeral condyle are of the complex pathology of the elbow joint, occurring relatively often and resulting in disability of children. The treatment of nonunion of the lateral humeral condyle of humerus with cubitus valgus remains controversial. Purpose of this report was improvement of the results of surgical treatment of the nonunion of the lateral humeral condyle of humerus with cubitus valgus of the lateral humeral condyle of humerus with cubitus valgus with use of differential approach to the surgical strategy. Material and methods. We were observing 28 children (17 boys and 11 girls) with nonunion and longstanding nonunion of lateral condyle of humerus, with various degrees of severity. There were used MRI and Xray investigations for differential study of the patients divided into 3 groups in relation to stability and nonstability of the nonunion of the lateral humeral condyle of humerus with cubitus valgus of the lateral humeral condyle of humerus with cubitus valgus. Results. All 28 patients lateral humeral condyle nonunions with cubitus valgus achieved union within sixty five days after operative procedure using Ilisarovs technique. The mean postoperative humerusulna angle was 6,0 degrees of cubitus valgus. All of reverse Tosteothomies healed uneventfully, and there was no loss of correction postoperatively. The mean duration of followup was 7 years. The overall results were excellent in 15(53,5%) patients, good in 11(39,3%) patients, and fair in 2(7,2%) patients. All 28 patients lateral humeral condyle nonunions with cubitus valgus achieved union within sixty five days after operative procedure using Ilisarovs technique. The mean postoperative humerusulna angle was 6,0 degrees of cubitus valgus. All of reverse Tosteothomies healed uneventfully, and there was no loss of correction postoperatively. The mean duration of followup was 7 years. The overall results were excellent in 15(53,5%) patients, good in 11(39,3%) patients, and fair in 2(7,2%) patients. Conclusion. We believe it is reasonable to use our treatment method when dealing with nonunion of the lateral humeral condyle with cubitus valgus. These differential techniques helps to shape the distal part of humerus, thus, restoring the function of the elbow joint., Ilkhom E. Khujanazarov, Iskandar U. Khodjanov, and Literatura
Suspenze přední poševní stěny spočívá v rekonstrukci nativní tkáně vaginální cestou. Cílem operace je korekce stresové močové inkontinence, k níž došlo v důsledku hypermobility močové trubice, a případně souvisejícího prolapsu přední poševní stěny jakéhokoli stupně. Ideálním kandidátem pro tento výkon je pacientka s laterální cystokélou (1. a 2. stadium). Operace může být indikována rovněž u pacientek s cystokélou závažnějšího stupně, v tomto případě je však nezbytná další rekonstrukce v podobě suspenze klenby poševní a korekce posteriorního kompartmentu (enterokéla, rektokéla). V našem článku popisujeme techniku rekonstrukce a uvádíme naše počáteční (dosud příznivé) zkušenosti. Operace je krátká (trvá přibližně jednu hodinu), je spojena s minimální morbiditou a nemá žádný vliv na mikční funkci. Operace neovlivňuje hloubku ani délku pochvy – po zhojení sutury se tedy pacientka může vrátit k sexuální aktivitě. Prof. Zimmern (UT Southwestern Medical Center, Dallas, USA) prezentoval na poslední konferenci SUFU a AUA dlouhodobé výsledky po 15 letech., The anterior vaginal wall suspension is a native tissue repair procedure done vaginally to correct stress urinary incontinence secondary to urethral hypermobility and any associated degree of anterior vaginal wall compartment prolapse. The procedure is ideally suited for women with lateral defect cystocele (stages I and II). The procedure can be applied for more advanced degrees of cystocele, but additional repairs will be necessary including vault suspension and posterior compartment repairs (enterocele, rectocele). The technique of the procedure is reported herein, along with our early experience which has been favorable so far. The procedure is short (around one hour), with limited morbidity and no impact on voiding function. Vaginal depth and size are not compromised; so sexual activity can be resumed once the vaginal suture lines have healed. Long‑term data at 15 years has been reported at the last SUFU and AUA meetings by Dr Zimmern from UT Southwestern Medical Center in Dallas., and Gulpinar O., Zimmern P.
Histopatologické rysy obou v současnosti definovaných forem myotonické dystrofie (MD1 i MD2) jsou velmi podobné, vykazují charakteristický komplex změn. Vyšetření svalových biopsií in situ může kromě toho přinést i zjištění přítomnosti expanzí repetic CUG resp. CCUG v transkriptu mutované DNA, která tvoří genetický základ onemocnění. Expandované úseky lze znázornit ve tkáňových řezech metodou fluorescenční in situ hybridizace (FISH) jako fokální intranukleární inkluze. Pro posouzení významu svalové biopsie v době, kdy je diagnostika MD1 a MD2 založena na DNA analýze lymfocytů z periferní krve, jsme analyzovali výsledky histopatologického vyšetření souboru 34 nemocných, u kterých byla biopsie provedena na základě klinického podezření na myotonickou dystrofii. Diagnóza MD byla potvrzena analýzou DNA pro oba typy onemocnění. FISH byla provedena u 27 z nich. Mutační analýzou DNA byla potvrzena MD1 v 13 případech, MD2 v 10 případech, u 11 pacientů nebyla diagnóza MD1 či MD2 potvrzena. Ve většině případů byl bioptický histopatologický nález u prokázané MD hodnocen buď jako typický pro MD1 či MD2, anebo nález kompatibilní s touto diagnózou. Bioptické nálezy u některých pacientů s MD byly atypické: ve 2 případech byla přítomna zánětlivá infiltrace, v jednom případě obraz připomínající kongenitální myopatii. Naproti tomu histopatologické rysy MD byly zjištěny v některých biopsiích, u nichž diagnóza MD1 ani MD2 nebyla potvrzena. Fokální intranukleární inkluze prokazované FISH byly prokázány u 23 pacientů – ve shodě s výsledky analýzy DNA – u 13 s MD1 a u 10 s MD2. Metodou volby při podezření na myotonickou dystrofii je mutační analýza DNA z periferní krve. V případě provedené svalové biopsie z důvodu atypického klinického obrazu, který nevedl k podezření na MD, však může zhodnocení biopsie vést k dodatečnému molekulárně-genetickému vyšetření pacienta. Metoda FISH v biopsii je zajímavá z teoretického pohledu, neboť umožňuje zkoumat retinovanou RNA v jádrech jednotlivých buněk a tkání postižených pacientů, a tak může napovědět o jejich možné účasti v patogenezi onemocnění., The histopatological features of both so far defined types of myotonic dystrophy (DM1 and DM2) are very similar, the affected muscles show a typical pattern of changes. The examination of muscle biopsies in situ may also bring about revealing of expansions of CUG or CCUG repetitons in transcripts of the mutated DNA, the genetic basis of the diseases, which may be demonstreated by FISH (fluorescence in situ hybridization) as intranuclear focal accumulation of the transcript. In order to evaluate the importance of muscle biopsy including FISH at the time, when the diagnosis of DM is based on DNA analysis from blood lymphocytes, we analysed the results of histopathological examination of 34 patients, where the biopsy was indicated by clinical suspicion of myotonic dystrophy. The diagnosis was verified by mutation analysis of DNA for both DM1 and DM2. The examination was supplemented by FISH in 27 patients. The diagnosis of DM1 was confirmed in 13 patients, DM2 in 10 patients, the diagnosis of DM1 or DM2 was not confirmed in 11 patients. The biopsy brought about confirmation or precision-specification of the clinical diagnosis or suggested the diagnosis of DM in the majority of the patients. The bioptic findings in some patients with DM were atypical: in two cases there was inflammatory infiltration, in one case a picture resembling congenital myopathy. On the other hand, histopathological features of myotonic dystrophy were present in several biopsies where the diagnosis of DM was not confirmed. Focal accumulation of CUG/CCUG repeats in myonuclei was demonstrated by fluorescence in situ hybridization – in accordance with the DNA examination – in 23 patients, 13 with DM1 and 10 with DM2. Mutation analysis of the DNA isolated from blood leukocytes represent the method of choice if the diagnosis of DM is suspected. On the other hand, muscle biopsy may reveal histopathological features that may indicate subsequent molecular genetic examination of the patient if the results of the clinical examination are equivocal or atypical. FISH in the biopsy may reveal the intranuclear focal accumulation of the RNA transcripts in cells and tissues of the affected patiens and, in this way, to suggest a possible participation of them in the pathogenesis of the disease., Zdeněk Lukáš, I. Kroupová, Josef Bednařík, and Lit. 28