Gastrointestinální stromální tumor je nejčastější mezenchymální nádor trávicího traktu. V současné době je definovaný jako nádor tvořený vřetenitými a/nebo epiteloidními buňkami, jejichž fenotyp odpovídá diferenciaci v Cajalovy interstitiální buňky. Nejčastěji se gastrointestinální stromální tumor vyskytuje v žaludku, méně často v ostatních částech trávicí trubice, vzácně i mimo trávicí trakt, a to v mezenteriu, omentu, retroperitoneu, žlučníku, močovém měchýři, pankreatu a ve vagině. Ve většině případů je možná poměrně spolehlivá diagnóza z rutinního barvení hematoxylinem a eosinem ve světelné mikroskopii. Imunohistochemická vyšetření zahrnují pozitivní průkaz KIT proteinu (CD117), PDGFRA a/nebo DOG-1, stejně jako negativní průkaz markerů jiných diferenciačních linií. Molekulárně genetické vyšetření genů KIT a PDGFRA má význam nejen diferenciálně diagnostický, ale i prediktivní. Negativita těchto vyšetření však diagnózu nevylučuje. Každý gastrointestinální stromální tumor je třeba považovat za potenciálně maligní. Riziko agresivního chování se v současné době stanovuje na základě lokalizace, mitotického indexu a maximálního rozměru nádoru., Gastrointestinal stromal tumor is the most frequent mesenchymal tumor of the alimentary tract, currently being defined as a tumor composed of spindle and/or epithelioid cells presumably differentiating towards interstitial cells of Cajal. The most common location of gastrointestinal stromal tumor is stomach followed by other sites of gastrointestinal tract. Occasional sites of occurrence are mesenterium, omentum, retroperitoneum, gallbladder, urinary bladder, pancreas and vagina. Light microscopic examination of slides stained with haematoxylin and eosin is highly reliable in most cases. Immunohistochemical investigation relies on expression of KIT protein (CD117), PDGFRA and/or DOG-1, as well as absence of markers of other differentiation lineages. Molecular genetic analysis of KIT and PDGFRA genes is useful not only for differential diagnosis, but also for prediction of therapeutic response. Nevertheless, negative results do not exclude histologically proven diagnosis. All gastrointestinal stromal tumors should be regarded as potentially malignant with risk of aggressive behavior being determined on the basis of location, mitotic count, and the largest diameter of the tumor., Ondřej Daum, Radek Šíma, Michal Michal, and Lit.: 20
CT s vysokým rozlíšením (HRCT) sa stalo metódou voľby v zobrazovaní a diagnostike ochorení stredného ucha a prevodovej poruchy sluchu. Pomocou HRCT dokážeme detailne popísať anatómiu spánkovej kosti, patológiu stredného ucha (otitis média chronica, cholesteatóm a ich komplikácie) a traumatické zmeny. Magnetická rezonancia má naopak vysoké rozlíšenie mäkkých tkanív, preto ju využívame k diferenciálnej diagnostike mäkkotkanivovej masy stredného ucha zobrazenej na CT, k odlíšeniu reziduálneho ochorenia alebo recidívy v teréne pooperačných zmien a k zobrazeniu intrakraniálnych komplikácií akútnej a chronickej otitídy CT a MR sú komplementárnymi zobrazovacími metódami, pomáhajú stanoviť správnu diagnózu, ktorá je pre klinika dôležitá z hľadiska stratégie liečby. V publikácii uvádzame spektrum patológií stredného ucha, s ktorými sa pri zobrazení spánkovej kosti môžeme stretnúť a na ktoré treba myslieť., High resolution computed tomography (HRCT) is a modality of choice in diagnostic imaging of middle ear pathology and conductive hearing loss. It enables to image a detail anatomy of temporal bone, pathology of middle ear (e.g. chronic otitis média, cholesteatoma and their complications) and traumatic changes in this area. On the other hand, magnetic resonance imaging (MRI) enables a high resolution of soft tissue structures. It is used in imaging of soft tissue masses in middle ear cavity previously diagnosed on CT, differentiating residual disease or recurrence in postoperative ear, and in imaging of intracranial complications of acute and chronic otitis. CT and MRI are complementary imaging modalities in helping the clinicians to determine the proper strategy for patient treatment. In this article we are listing a spectrum of different pathologic conditions of inner ear., Sláviková K, Bilická Z, Kabátová Z, Profant M., and Literatura 15
Umírání představuje klinickou situaci charakterizovanou některými typickými symptomy a syndromy. Předpokladem dobré péče je správné rozpoznání, že pacient umírá, jasné stanovení cílů léčby, pravidelné hodnocení pacientova komfortu a intenzívni léčba tělesných a duševních symptomů. Důležitá je otevřená a empatická komunikace s umírajícím i jeho blízkými s respektem k jejich autonomii, ale současně k jejich velké křehkosti a zranitelnosti. Péče o umírající staré pacienty v LDN má velké nedostatky a vyžaduje zásadní zlepšení, Dying is usually characterized by some typical clinical symptoms and syndromes. The principal points of appropriate care of the dying are correct „diagnosis" of dying, clarity of goals of care, regular assessment of patient's comfort, aggressive management of physical and psychical symptoms and open communication with patient and his family respecting their autonomy but also their frailty and vulnerability. Care of the dying in Czech long term care hospitals has many shortcomings and requires wide improvement., Ondřej Sláma, Lit: 5, and Souhrn: eng
Penetrující srdeční poranění je zatíženo vysokým rizikem úmrtí. Incidence poranění je v evropských zemích nízká (0,1 % všech přijatých traumat), bohužel 80–94 % nemocných v jejich důsledku zemře dříve, než se jim dostane adekvátního ošetření, a to z důvodu srdeční tamponády nebo exsanguinace. V souvislosti s anatomickým uložením srdce je nejčastěji poraněna pravá komora srdeční následovaná komorou levou, pravou síní a poraněním odstupujících velkých cév. Souběžné poranění koronárních tepen je udáváno mezi 3 a 9 % případů. Pro přežití nemocných je zásadní jejich rychlé zajištění na místě nehody, monitorovaný transport a neodkladné provedení chirurgického ošetření. Průkaz perikardiální efuze (> 5 mm) pomocí echokardiografie nebo CT angiografie u penetrujícího hrudního traumatu je indikací k chirurgické revizi. Hemodynamická nestabilita, asystolie nebo elektromechanická disociace jsou nezávislými prediktory úmrtí nemocných, rovněž časové zpoždění mezi vznikem poranění a definitivním ošetřením přímo koreluje s prognózou nemocných. V souborech operovaných kardiochirurgickými pracovišti je udáváno 80–100% přežití nemocných s jejich následnou plnohodnotnou integrací do normálního života., Penetrating cardiac injury remains a highly lethal form of trauma today. Although the incidence in European countries is low (approximately 0.1% of all hospital‑admitted traumas), the mortality rate ranges between 80 and 94% due to cardiac tamponade or exsanguination. Due to the anatomic position of the heart, right ventricle injury dominates, followed by injury of the left ventricle, right atrium, and great vessels. Concomitant coronary artery injury is present in 3–9% of all cases. The only meaningful treatment is a scoop‑and‑run approach and emergency operative intervention. Pericardial effusion (> 5mm) confirmed by sonography or CT‑angiography in a thoracic penetrating trauma is an indication for surgical intervention. Hemodynamic instability, cardiac arrest, electromagnetic dissociation and prolonged injury‑to‑gate time represent independent risk factors for death. However, the survival rate of patients revised by a cardiothoracic surgeon ranges from 80% to 100%, with a high chance of returning back to normal life., and Konečný J., Šimek M., Klváček A., Hájek R., Škorpil J., Hubáček P., Lonský V.
Perioperační péče o diabetika je specifická nejen nezbytností adekvátní korekce glykemie, ale také výskytem komplikací, které se u nediabetiků nevyskytují. Dosavadní antidiabetickou léčbu je proto většinou nutno přizpůsobit perioperačnímu období, u malých a krátkých chirurgických výkonů to však není většinou nutné. Perioperační péči je nezbytné u diabetiků pečlivě zorganizovat a naplánovat. K hlavním zásadám patří adekvátní monitoring glykemií a inzulinové terapie, zajištění nutrice a provedení výkonu ráno., The perioperative care of diabetic patients is specific due to the necessity of adequate glycaemic correction, as well as owing to the occurrence of complications not taking place in nondiabetic patients. The present antidiabetic treatment therefore mostly needs to be adjusted to the perioperative period, but this is largely not necessary in the case of small and short surgeries. The perioperative care of diabetic patients must be carefully organized and scheduled. The main rules include adequate monitoring of blood glucose and insulin therapy, provision of nutrition and surgery performance in the morning., and Alena Šmahelová