Budova nemocnice, MAZSIHISZ SZERETET KÓRHÁZ, židovská lůžková nemocnice (Mazsihisz - Magyaroszágy Zsidó Hitközsegek Szövetsége) byla postavená v roce 1911, od roku 1914 Chevra Chadisa, pro platící pacienty, dar americké židovské rodiny Weinberg, v roce 1952 zestátněna. Sochařská výzdoba v zahradě nemocnice. Před fontánou je umístěno torzo sochy nahé dívky (bez paží) s drapérií kolem beder (zmenšená kopie Venuše Mélské) stojící na tamburovém podstavci s reliéfem. Reliéf běžící kolem soklu zobrazuje bakchický průvod: tančící bakchantka s bubínkem v levé pozdvižené ruce, tančící bakchantka hraje na píšťalu, za ní Satyr, přes rameno má lví kůži, hraje na dvojitou píšťalu, druhá tančící dívka drží v pravé ruce lékythos, mladík se džbánem na levém rameni. Ve vzdálenějším koutě zahrady stojí socha dívky v antické drapérii, v pravé ruce svěšené podél těla drží obilné klasy, na hlavě má koš s ovocem (alegorie hojnosti)., Rajna 1989, č. 8513; Kuhn 2005., and Obě sochařská díla jsou kopiemi antických děl.Socha nahé dívky na tamburovém podstavci je kopií antické Venuše. Originál tzv. Venuše Mélské byl nalezen v roce 1820 v jeskyni na ostrově Mélos. Socha byla prostřednictvím francouzského námořního důstojníka Julese Dumonta d´Urville poslána do Francie, jako dar králi Ludvíku XVIII. a stala se součástí královských sbírek. Za jejího autora je považován Alexandros z Antiochie, nebo Praxiteles, původ je datován do doby kolem roku 130 - 120 př.n.l. Socha byla předlohou pro mnoho kopií z různých materiálů a v různých velikostech; v 19. století se stala častou plastickou výzdobou umístěnou v evropských zahradách. Odlitky a zmenšené kopie antické Venuše byly v 19. století ve velké oblibě, dodnes se vyrábějí její terrakotové napodobeniny v různých velikostech, které jsou prodávány v supermarketech jako zahradní dekorace. Tato antická socha je typickým příkladem bezduchého průmyslového kopírovaní antické předlohy, která tak zcela ztratila uměleckou hodnotu, která ještě v 19. století byla uctívána.Reliéf na podstavci zobrazuje bakchický rej. Satyrové, přírodní démoni, byli v Řecku nezbednými průvodci Dionýsa. Měli lidskou postavu, koňské uši, ohon a kopyta. Spolu s bakchantkami (mainadami) provázeli boha v průvodu v době konání dionýsovských oslav. Tak jsou zobrazováni již na řeckých červeno-figurových nádobách, pak na hellenistických reliéfech zdobících nejčastěji kalichové krátéry a na římských nádobách z 1. - 2. století po Kristu. Podobný krátér je zobrazen například v 18. století na portrétu Johna Wodehouse (Pompeo Batoni, 1764, AMAM 1970.60, Allen Memorial Art Museum, Oberlin, USA). Satyr hrající na dvojitou flétnu, oblečený do lví kůže je hodně blízký Satyrovi zobrazeném na tzv. Borghese váze z Louvru (40 - 30 př.Kr.), tato váza byla velmi slavná už v 18. století, patřila do sbírky kardinála Scipiona Borghese (1576 - 1633), stála v Římě, v zahradě Borghese a byla často zobrazována (např. kresba Roberta Huberta, 1733 - 1808) z roku 1775, dnes v Musée des Beaux-Arts, Valence). Od jejího nálezu bylo vyrobeno mnoho jejích replik (například v porcelánce Wedgwood byla vyráběna v letech 1780 - 1785). Replika výjevu zobrazeného na váze Borghese se také v nízkém reliéfu objevovala jako výzdoba interiérů (Hammerwood Park East Grinsead Sussex). Mnoho kopií vázy se dochovalo v zahradách a parcích, jsou vyráběny dodnes.Stojící plastika mladé ženy v drapérii je patrně také kopií některé antické sochy kněžky bohyně Ceres (srov. Reinach 1906, s. 214).
Nad vchodem ve cviklech dvě alegorické figury. Vlevo mladík levou rukou se opírá o knihy, v pravé ruce drží vavřínové větévky; vpravo dívka s hlavou zakrytou závojem, za ní kolo štěstí, v pravé ruce drží šperky., Déry 1991, s. 115., and Obě postavy personifikují Vzdělání a z něho plynoucí Blahobyt.
Nájemní dům z roku 1811, v chodbě uvnitř budovy pod schodištěm plastika ženy, drží v náručí ovoce (Persefoné ?). and Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 13.
Křtitelnice ze žuly s dříkem napodobujícím kmen se suchými větvemi, připisována Wendelovi Rosskopfovi. Práce vznikla zjevně v souvislosti s aktivitou na zámku (klenba a sloup v sále v přízemí)., Hořejší 1979#, s. 33., and Antická teze, že umění má imitovat přírodu (Plinius, nat. hist. 35, 64 etc.), je v renesanci poprvé doložena u Giovanni Boccaccia (Decameron 6,5).