Plastika, sádra (v. 108 cm). Nahá žena stojí, zakrývá si levicí ňadra, pravicí klín., Horejc 2016, s. 231., and Varianta ve sbírkách UPM v Praze (v. 36 cm).
Olej na plátně. Scéna v krajině, v popředí uschlé kmeny stromů, ze země ční lidská noha a ruka. V pozadí náznak vegetace, na obzoru bílá oblaka., Bydžovská, Srp 2006#, s. 108-109, obr. 99. Havlíková 2008., and Protějšek k obrazu Zoufalství Orfeovo.
Olej na plátně. Noční scenérie, krajina s ruinami, zleva přichází mohutná mužská postava, muž je bosý, na nahém těle má chiton, vpravo mezi ruinami ležící pes., Bydžovská,Srp 2006#, s. 110, obr. 100. Havlíková 2008., and Hrdina Trojské války se po letech útrap vrací domů, kde však není svými blízkými hned poznán, protože se vydává za žebráka. Pozná jej však jeho věrný pes Argos, který hned poté umírá. Šíma údajně propojil mýtus s vlastní zkušeností. Po návratu z války ho jeho pes údajně poznal dřív než vlastní rodina (Šmejkal 1988, pozn. 3, s. 232).
Scéna v interiéru chodby domu. V popředí nahá dívka (Asiatka) s lebkou v levé ruce, za ní sedící voják opřený o zábradlí schodiště, pod schodištěm antická socha bohyně vítězství Níké a motýl (můra)., Bydžovská, Srp 2006#, s. 111, obr. 101., and Konfrontace unaveného vojáka v uniformě z I. sv. války s antickou bohyní vítězství, ke které autor přiřadil motýla, přestože v antice s ní nikdy nebyl spojován. Motýl je v antické ikonografii atributem Psýché (duše). Zde je antická socha vítězství protikladem ke smrti (můra, dívka s lebkou).
Zrcadlový motiv dolní poloviny nahého ženského těla přerušený okem, na pozadí antické ruiny., Bydžovská - Srp 2006, s. 35, obr. 20., and Ve 20.-30.tých letech měly antické architektonické řády, ruiny a sochy značný ohlas ve výtvarném umění. Pro recepci antiky v českém moderním umění byla významná výstava Poesie 1932, na níž se česká avantgarda přihlásila k antickému odkazu, ale tentokrát v novém, méně literárním pojetí. Antické narážky se v nové formě měly stát znepokojivým zdrojem představ, které korespondovaly s traumaty moderního člověka.Často, namísto vizuální připomínky mýtu nebo konkrétního hrdiny, byl jediným pojítkem s antikou název, který měl vyvolat asociace vedoucí k osobnímu vnímání odkazu antické kultury. Abstrakcí se všeobecně známý námět často posouval do ironizující roviny. V kolážích Karla Teigeho ze třicátých let jsou antické památky (architektura, Níké) v soudobém kontextu ženského těla citovány poměrně často (srov. koláže č. 24. z roku 1936, č. 76. z roku 1939, č. 106. z roku 1939 ze sbírek PNP v Praze; Bydžovská - Srp 2006, s. 34, obr. 17-19.) U Teigeho však tento zájem přetrvává i v pozdějších letech jeho tvorby.