David Miller v pracích Critical Rationalism (1994) a Out of Error (2006) se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. and David Miller in his books Critical Rationalism (1994) and Out of Error (2006), as one of the few Popper’s students, tries not only to explain and defend Popper’s critical rationalism but also to develop it further. Miller’s restatement of critical rationalism, however, assumes that no “good reason,” but only arguments are needed for rational action. Th is article focuses precisely on this question of the existence of the so-called “good reasons” in connection with rationality and rational decision-making and shows that Miller’s demand for the absence of “good reasons” is not only too radical but also unacceptable in terms of Popper’s or Musgrave’s concepts of critical rationalism.
The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
The article addresses the problem of nature of species which could be reduced to the question: Are species classes (universals) or individuals (particular things)? Reflecting on the discussion between traditionalist (e.g. Kitts and Kitts, Ruse) and proponents of a radical solution (Ghiselin, Hull) - by way of the S-A-I thesis (Species As Individuals) - we concentrate on the third possibility under which species are viewed as a hybrid category such as a ''complex particular,'' ''individualized class'' or ''event-entities'' (Supe, Ruse). My argument centers on an interchangeability of parts, and it concludes that we must distinguish three types of relation between parts and wholes: constructivist, emergent and reproductive. Thanks to this differentiation, I tend to view species as individuals, but not in the usual constructivist or emergent sense. In order to do justice to the individual character of species, a special logico-ontological structure or type-which I propose to call ''reproductive type''-needs to be devised. and Vladimír Havlík
Searle’s conception of ontological emergence is a basis for his explanation of mind and consciousness in the physical world. In this article, I try to show that a closer examination uncovers some possible ambiguities in Searle’s conception of emergence. First, I try to show that Searle’s distinction between emergent1 and emergent2 leads to a distinction between a strong and a weak interpretation of a causal consequence of interactions among constitutive entities and that from this point of view the existence of emergent2 is improbable only in the strong sense. Second, I attempt to clarify Searle’s distinction between explanation and deduction of consciousness in his claim for the non-deducibility of consciousness . At the end I try to show in what sense is Searle’s concept of emergence loaded with a form of mechanicism, one which is being abandoned in more recent ontological conceptions., Searleovo pojetí ontologického vzestupu je základem pro jeho vysvětlení mysli a vědomí ve fyzickém světě. V tomto článku se snažím ukázat, že bližší zkoumání odhaluje některé možné nejasnosti v Searlově pojetí vzniku. Nejprve se snažím ukázat, že Searleův rozdíl mezi vznikajícím1 a vznikajícím2 vede k rozlišení mezi silným a slabým výkladem příčinných důsledků interakcí mezi konstitutivními entitami a že z tohoto hlediska je existence vznikajícího2 nepravděpodobná pouze v silných smyslu. Za druhé, snažím se objasnit Searleovo rozlišení mezi vysvětlení a dedukcívědomí v jeho tvrzení o neodvoditelnosti vědomí. V závěru se snažím ukázat, v jakém smyslu je Searleův koncept vzniku naplněn formou mechanismu, který je opuštěn v novějších ontologických koncepcích., and Vladimír Havlík
In the current discussions about emergent entities there is a new topic in the problem of diachronic and synchronic conception of emergence. The diachronic conception emphasizes the emergence of new phenomena over time, the synchronic conception coexistence of new ''high-level'' objects or properties of existing objects or properties on a lower level. There is a general belief that these two concepts are conceptually different and yet they cannot find a unifying framework that would allow unifying them in a more general sense. I believe and I try to show that both concepts diverge and it is possible to create a unifying framework for them., V současných diskusích o vznikajících subjektech je nové téma v problematice diachronní a synchronické koncepce vzniku. Diachronické pojetí zdůrazňuje vznik nových jevů v čase, synchronické pojetí koexistence nových ,,objektů na vysoké úrovni'' nebo vlastností existujících objektů nebo vlastností na nižší úrovni. Existuje všeobecná víra, že tyto dva koncepty jsou koncepčně odlišné a přesto nemohou najít sjednocující rámec, který by je umožnil sjednotit je v obecnějším smyslu. Věřím a snažím se ukázat, že oba koncepty se liší a je možné pro ně vytvořit sjednocující rámec., and Vladimír Havlík
Theoretical assumptions and practical approaches to temporal and spatial distribution of rainfall intensity in urban watersheds is still a research topic. The speed and direction of movement of rainfall events above urban watersheds are principal hydrologic parameters, which influence a rainfall-runoff process. This contribution reviews three methods, namely the Inverse Distance-Weighted Method (IDWM), Time Shift Method (TSM) and newly developed Geometrical Method (GM). The principal assumption of all three methods is based on the calculation of fictitious rainfall intensity at a particular location as weighted interpolation among the nearest real rain gauge stations. Any rainfall event above the urban watershed can be classified either as moving or non-moving storm. While the Inverse Distance-Weighted Method can be used for non-moving storms, the other two methods can describe the parameters of moving storms. Model RainGen, which was originally developed to create a basic source of rainfall data for rainfallrunoff mathematical models in urban watersheds, may be used not only for visualization but as well as for comparing of the measured and computed results. Case study for moving storms in Prague shows the results of TSM and GM methods. and Teoretické předpoklady a praktické přístupy k řešení časového a plošného rozložení srážek v urbanizovaných povodích jsou stále předmětem výzkumu. Rychlost a směr pohybu dešťových událostí nad urbanizovanými povodími představují hlavní hydrologické veličiny, které ovlivňují srážko-odtokový proces. Příspěvek se zabývá třemi metodami výpočtu, a to inverzní váhovou metodou, metodou časového posunu a nově navrženou geometrickou metodou. Hlavní předpoklad u všech tří metod je ve zvoleném místě založen na výpočtu fiktivní intenzity deště a to na základě interpolace s využitím váhové funkce mezi nejbližšími srážkoměrnými stanicemi. Každou srážkovou událost nad urbanizovaným povodím lze klasifikovat buď jako pohyblivou, nebo nepohyblivou. Zatímco inverzní váhová metoda může být použita pro nepohyblivé srážkové události, metodu časového posunu a geometrickou metodu lze doporučit pro pohyblivé srážkové události. Model RainGen, který byl původně vytvořen k tvorbě základních srážkových dat pro potřeby matematických modelů povrchového odtoku z urbanizovaných povodí, může být využit nejen k vizualizaci výsledků, ale rovněž k jejich vzájemnému porovnávání. Případová studie pohyblivých srážkových událostí v Praze ukazuje porovnání výsledků metody časového posunu a geometrické metody.