According to epistemic requirement of scientific realism the truths - or near truths - about objects posited by scientific theories should be knowable. However, the optimistic view that a scientific theoretical system can be shown to be true is blocked by the familiar Hume’s arguments against induction. The paper shall not deal with them primarily but only marginally in order to compare Hume’s conclusions with the Duhem-Quine thesis. For the common reading of this thesis is that it shows the powerlessness of negative instances to disprove scientific theories, just as Hume’s critical arguments against induction have shown the powerlessness of positive instances to prove scientific theories. The paper aims to expose erroneous aspects of the analogy and to explain what the errors imply for the epistemic requirement of scientific realism, even if it is weakened from knowability of truths to knowability of near truths., Podle epistemického požadavku vědeckého realismu by měly být pravdy - nebo blízko pravdy - o věcech postavených vědeckými teoriemi. Optimistický názor, že vědecký teoretický systém lze prokázat jako pravdivý, je však blokován známými Humeovými argumenty proti indukci. Příspěvek se jich nebude zabývat primárně, ale pouze okrajově, aby bylo možné porovnat Humeovy závěry s tezí Duhem-Quine. Pro společné čtení této práce je to, že ukazuje bezmocnost negativních instancí k vyvrácení vědeckých teorií, stejně jako Humeovy kritické argumenty proti indukci ukázaly bezmocnost pozitivních instancí k prokázání vědeckých teorií. Cílem práce je odhalit chybné aspekty analogie a vysvětlit, co tyto chyby znamenají pro epistemický požadavek vědeckého realismu., and Miloš Taliga
According to Keith DeRose, the best argument for epistemic contextualism is supplied by communication intuitions ordinary speakers have when evaluating utterances of sentences of the form ''S knows that p'' and ''S does not know that p''. It is claimed that utterances of ''S knows that p'' and ''S does not know that p'' can both be true with respect to the same S and p because the speakers of the utterances employ different epistemic standards. The aim of the paper is to show that one can accept this claim as true while denying epistemic contextualism. A handful of possible contenders to epistemic contextualism are given. Thus, the alleged best argument for contextualism has to be supplemented by other arguments to show that epistemic contextualism should be given preference to the other approaches., Podle Keith DeRose je nejlepším argumentem pro epistemický kontextualizmus komunikační intuice, které mají obyčejní mluvčí při hodnocení projevů vět ve tvaru ,,S ví, že p'' a ,,S neví, že p''. Tvrdí se, že projevy ,,S ví, že p'' a ''S neví, že p'' mohou být pravdivé s ohledem na stejné S a p, protože reproduktory projevů používají různé epistemické standardy. Cílem příspěvku je ukázat, že toto tvrzení lze akceptovat jako pravdivé, zatímco popírá epistemický kontextismus. Je dána hrstka možných uchazečů o epistemický kontextualismus. Tudíž údajný nejlepší argument pro kontextualismus musí být doplněn dalšími argumenty, které prokazují, že epistemický kontextismus by měl být upřednostňován před ostatními přístupy., and Marián Zouhar
The Three Gorges Reservoir region suffers from severe soil erosion that leads to serious soil degradation and eutrophication. Interrill erosion models are commonly used in developing soil erosion control measures. Laboratory simulation experiments were conducted to investigate the relationship between interrill erosion rate and three commonly hydraulic parameters (flow velocity V, shear stress τ and stream power W). The slope gradients ranged from 17.6% to 36.4%, and the rainfall intensities varied from 0.6 to 2.54 mm·min–1. The results showed that surface runoff volume and soil loss rates varied greatly with the change of slope and rainfall intensity. Surface runoff accounted for 67.2–85.4% of the precipitation on average. Soil loss rates increased with increases of rainfall intensity and slope gradient, Regression analysis showed that interrill erosion rate could be calculated by a linear function of V and W. Predictions based on V (R2 = 0.843, ME = 0.843) and W (R2 = 0.862, ME = 0.862) were powerful. τ (R2 = 0.721, ME = 0.721) did not seem to be a good predictor for interrill erosion rates. Five ordinarily interrill erosion models were analyzed, the accuracy of the models in predicting soil loss rate was: Model 3 (ME = 0.977) > Model 4 (ME = 0.966) > Model 5 (ME = 0.963) > Model 2 (ME = 0.923) > Model 1 (ME = 0.852). The interrill erodibility used in the model 3 (WEPP) was calculated as 0.332×106 kg·s·m–4. The results can improve the precision of interrill erosion estimation on purple soil slopes in the Three Gorges Reservoir area.
If a sand slurry current flows over a plane bed the thickness of the bed remains constant providing that equilibrium is established between the vertical fluxes that govern the exchange of particles between the slurry current and the sand bed. These solids fluxes are the settling flux and the erosion (pick-up) flux through the top of the bed. In the literature, relations to quantify the erosion flux from a sand bed consider the water current above an erodible bed. The effect of the presence of solid particles in the current is not taken into account. However, it has been observed that the presence of solid particles tends to suppress pick-up. This phenomenon is called hindered erosion. At present, the knowledge of the process of hindered pick-up is very limited although it is suspected that the hindered pick-up plays an important role in many practical situations. The paper discusses the results of the plane-bed test recently carried out in a 150-mm pipe of the Laboratory of Dredging Engineering of Delft University of Technology. Measurements of the thickness of the bed, the concentration profiles in the pipe cross section, the mean velocity, and the pressure drop allowed us to evaluate the conditions governing the vertical exchange of solids at the top of the stationary bed for currents of different solids concentrations. and Při proudění písčité hydrosměsi nad nepohyblivým ložem v tlakovém potrubí dochází k výměně pískových částic mezi proudem a ložem. Tloušťka lože zůstává neměnná, pokud při výměně existuje rovnováha mezi vertikálním proudem částic ze suspenze do sedliny (sedimentační proud) a opačně (erozní proud). V literatuře existující modely pro erozní proud jsou navrženy pro situace, kdy eroze je způsobena prouděním vody nad ložem, vliv přítomnosti unášených částic v proudu tedy není uvažován. V minulosti však již bylo pozorováno, že přítomnost suspendovaných částic může vést k zmenšení schopnosti proudu sbírat částice ze dna. Tento jev se nazývá rušená eroze. V současnosti jsou ještě poznatky o rušené erozi velmi omezené, přestože se dá předpokládat, že rušená eroze hraje významnou roli v mnoha situacích vyskytujících se v praxi. Tento příspěvek pojednává o výsledcích nedávných měření proudění písčité směsi nad nepohyblivým ložem v kruhovém potrubí průměru 150 mm v Laboratoři Dredging Engineering Technické univerzity v Delftu. Měřeny byly tloušťky lože, koncentrační profily nad ložem, střední rychlosti a tlakové ztráty v potrubí. Tato měření umožnila vyhodnocení vertikálního erozního proudu částic z povrchu lože pro různé koncentrace unášených částic ve směsi proudící nad ložem a vlivu koncentrací na erozi.
This paper mainly addresses the relation between essentialism and philosophical method. In particular, our analysis centers on the anti-essentialist argument that proposed, given its essentialist bonds, the abandonment of the notion of method. To this end, we make use of the empirical evidence concerning essentialism provided by psychological research, which has shown that our proneness to essentialize is not a by-product of our social and cultural practices as some anti-essentialists have thought. Rather, it is a deeply rooted cognitive tendency that plays a major role in concept formation and so in our understanding of things. Thus, given that such inclination toward essentialism is certain to happen, we argue for a conception of method that, while not overcoming such tendency, avoids the presumed disastrous consequences feared by most anti-essentialists., Tento příspěvek se zabývá především vztahem mezi esencialismem a filozofickou metodou. Konkrétně se naše analýza soustřeďuje na argument anti-esencialismu, který s ohledem na esenciální vazby navrhoval opuštění pojmu metody. Za tímto účelem využíváme empirických důkazů o esencialismu poskytovaném psychologickým výzkumem, který ukázal, že naše snaha o esencializaci není vedlejším produktem našich sociálních a kulturních praktik, jak si mysleli někteří anti-esenciologové. Spíše je to hluboce zakořeněná kognitivní tendence, která hraje důležitou roli při tvorbě konceptu a tak v našem chápání věcí. Vzhledem k tomu, že takový náklon k esencialismu se jistě stane, argumentujeme za koncepci metody, která, aniž by tuto tendenci překonala., and Fernando E. Vásquez Barbra