In this paper I argue that the idiosyncrasy of linguistic competence fosters semantic conceptions in which meanings are taken for granted, such as the one that Quine calls ''uncritical semantics'' or ''the myth of the museum''. This is due to the degree of automaticity in the use of language which is needed for fluent conversation. Indeed, fluent conversation requires that we speakers instinctively associate each word or sentence with its meaning (or linguistic use), and instinctively resort to the conceptual repertoire of our language, without calling into question that the meaning of a particular word, or the conceptual repertoire of our language, could have been different than they are. This habit of taking meanings for granted, inherent to our linguistic ability, sometimes interferes with our semantic research, hampering it. In order to illustrate this problem, I pinpoint four places in Quine’s work where, despite his acknowledged analytical rigour, and despite his congenital aversion to the habit of taking meanings for granted, he himself appears to slip into this habit, inadvertently., V tomto příspěvku tvrdím, že idiosynkrace jazykové kompetence podporuje sémantické koncepty, ve kterých jsou významy považovány za samozřejmost, jako je ta, kterou Quine nazývá ,,nekritickou sémantikou'' nebo ,,mýtem muzea''. To je způsobeno stupněm automatiky při používání jazyka, který je nezbytný pro plynulou konverzaci. Plynulá konverzace vyžaduje, abychom my, mluvčí, instinktivně sdružovali každé slovo nebo větu s jeho významem (nebo lingvistickým použitím) a instinktivně se uchylovali k konceptuálnímu repertoáru našeho jazyka, aniž bychom zpochybňovali, že význam určitého slova nebo konceptuálního repertoáru našeho jazyka, mohlo být jiné než oni. Tento zvyk brát významy za samozřejmé, vlastní naší jazykové schopnosti, někdy se střetává s naším sémantickým výzkumem a brání tomu., and Gustavo Picazo
Freedom or control of how we act is often and very naturally understood as a kind of power-a power to determine for ourselves how we act. Is freedom conceived as such a power possible, and what kind of power must it be? The paper argues that power takes many forms, of which ordinary causation is only one; and that if freedom is indeed a kind of power, it cannot be ordinary causation. Scepticism about the reality of freedom as a power can take two forms. One, found in Hume, now often referred to as the Mind argument, assumes incompatibilism, and concludes from incompatibilism that freedom cannot exist, as indistinguishable from chance. But another scepticism, found in Hobbes, does not assume incompatibilism, but assumes rather that the only possible form of power in nature is ordinary causation, concluding that freedom cannot for this reason exist as a form of power. This scepticism is more profound-it is in fact presupposed by Hume’s scepticism-and far more interesting, just because freedom cannot plausibly be modelled as ordinary causation., Svoboda nebo kontrola toho, jak jednáme, je často a velmi přirozeně chápána jako druh moci - moc určovat si, jak jedeme. Je svoboda koncipována jako taková moc a jaká moc musí být? Příspěvek tvrdí, že moc má mnoho podob, z nichž obyčejná příčina je pouze jedna; a že pokud je svoboda skutečně určitým druhem moci, nemůže to být obyčejná příčina. Skepticismus o realitě svobody jako moci může mít dvě podoby. Jeden, nalezený v Hume, nyní často odkazoval se na jako myslargument, předpokládá neslučitelnost, a uzavře z neslučitelnosti že svoboda nemůže existovat, jak nerozeznatelný od šance. Ale další skepticismus, nalezený v Hobbes, nepředpokládá nekompatibilitu, ale předpokládá spíše to, že jedinou možnou formou moci v přírodě je obyčejná příčinná souvislost, závěr, že svoboda nemůže z tohoto důvodu existovat jako forma moci. Tento skepticismus je hlubší - ve skutečnosti je předpokládán Humeovým skepticismem - a mnohem zajímavějším, protože svoboda nemůže být věrohodně modelována jako obyčejná příčina., and Thomas Pink
In “Über Sinn und Bedeutung” (1892) Frege raises a problem concerning identity statements of the form a=b and he criticizes the view he holds in the Begriffsschrift (1879, § 8). In building on a suggestion by Perry (2001/12, ch. 7) I will show how Frege’s Begriffsschrift account can be rescued and how Frege’s 1892 criticism of his Begriffsschrift’s position somewhat miss the point. Furthermore, the Begriffsschrift’s view can be developed to account in quite an elegant way to the so-called Frege’s Puzzle without committing to the sense/reference (Sinn/Bedeutung) distinction Frege introduces in “Über Sinn und Bedeutung”. To do so we have, though, to give up the idea that all the relevant information conveyed by the utterance of a simple sentence is encapsulated into a single content. I will show of this can be done in adopting a Perry-style pluri-propositionalist model of communication.
The paper aims at a clarification of Frege’s antipsychologism. It analyses Frege’s putting into opposition of logic/mathematics and psychology. It then investigates the historical roots of Frege’s views in Kant’s Critique of Pure Reason and in J. Müller’s and H. von Helmholtz’s physiological psychology. It explicates also how the opposition between Frege’s (third) realm of thoughts and that of representations is rooted in the opposition of a transcendentally understood subject (consciousness) and a naturalistic understanding of an empirical subject (consciousness), as well as its implications in the philosophy of logical positivism/empiricism. Finally, by drawing on Habermas’ linguistico-pragmatically grounded understanding of the lifeworld it shows how that opposition can be overcome and how to understand Frege’s realm of thoughts, Příspěvek se zaměřuje na objasnění Fregeho antipsychologismu. Analyzuje Fregeho uvedení do opozice logiky / matematiky a psychologie. To pak zkoumá historické kořeny Fregeových pohledů v Kantově kritice čistého rozumua v fyziologické psychologii J. Müllera a H. von Helmholtze. Vysvětluje také, jak je opozice mezi Fregeho (třetí) říší myšlenek a reprezentací zakořeněna v opozici transcendentálně chápaného subjektu (vědomí) a naturalistického chápání empirického subjektu (vědomí), jakož i jeho důsledků v filosofie logického pozitivismu / empirismu. Konečně tím, že čerpáme z Habermasova lingvisticko-pragmaticky zakotveného chápání života, ukazuje, jak lze tuto opozici překonat a jak pochopit Fregeovu říši myšlenek., and Igor Hanzel
The puzzle of material constitution can be expressed in at least two ways. First, how can the constituting object and the constituted object, which are materially and spatially coincident, be regarded as different objects? Second, how can the constituting object and the constituted object, which are qualitatively distinct, be regarded as identical objects? Monists argue that the constituting and constituted objects are identical since they are materially and spatially coincident and the property differences between then are simply differences in description, perspective or context. In contrast, pluralists argue that the constituting and constituted objects are not identical even if they are materially and spatially coincident since they are qualitatively distinct. This paper proposes a solution to the puzzle of material constitution called ‘Fregean Monism’ (FM), and shows that it can better account for the property differences between the constituting and constituted objects without the need to regard them as two distinct objects. On the FM view, the puzzle of material constitution is partly a semantic puzzle and partly a metaphysical puzzle, and shows how a solution to the semantic part of the puzzle, based on the Fregean distinction between sense and reference, can yield a satisfactory solution to the metaphysical part of the puzzle. The key idea is that while the reference of a term picks out both the referent object and referent properties, the sense of the term determine which referent properties are picked out.
In this paper, we discuss why deduction is not sufficient for knowledge representation of programs with commonsense. Requirements of representation of incomplete, evolutive and conflicting knowledge led to a rise of alternative logic formalisms, dubbed nonmonotonic logics. Important features of nonmonotonic logic were discussed on the example of default logic - a role of assumptions in reasoning, use of fixpoint constructions as a formal tool for building a nonmonotonic semantics and, finally, computational aspects of nonmonotonic reasoning. This overview is completed by a presentation of our approach to updates. Updates are closely connected to nonmonotonic reasoning. We construct our approach for assumption based frameworks (and for default theories, as a consequence)., V tomto příspěvku diskutujeme, proč dedukce není dostatečná pro reprezentaci znalostí programů se zdravým rozumem. Požadavky na reprezentaci neúplných, evolutivních a konfliktních znalostí vedly ke vzniku alternativních logických formalismů, tzv. Nonmonotonic logics. Významné rysy nemonotonické logiky byly diskutovány na příkladu výchozí logiky - role předpokladů v uvažování, použití fixpointových konstrukcí jako formálního nástroje pro budování nemonotonické sémantiky a nakonec výpočetních aspektů nemonotonického uvažování. Tento přehled je doplněn prezentací našeho přístupu k aktualizacím. Aktualizace jsou úzce spojeny s nemonotonickým uvažováním. Náš přístup konstruujeme pro rámce založené na předpokladech (a v důsledku toho i pro standardní teorie)., and Ján Šefránek ; Michal Vince
This paper evaluates the following argument, suggested in the writings of Donald Davidson: if there is such a thing as the given, then there can be alternative conceptual schemes; there cannot be alternative conceptual schemes; therefore there is no such thing as the given., Tento článek hodnotí následující argument navrhovaný ve spisech Donalda Davidsona: pokud existuje taková věc, jaká je uvedena, pak mohou existovat alternativní koncepční schémata; nemohou existovat alternativní koncepční schémata; proto neexistuje žádná taková věc jako daný., and Terence Rajivan Edward