Sam Harris ve své knize The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) tvrdí, že otázka morálních hodnot není ničím jiným než otázkou po blahu vědomých bytostí. Ve svém výkladu si Harris klade tři úkoly: etablovat etiku jakožto plně racionální a ideálně vědeckou disciplínu, posílit a obhájit naturalismus a ustanovit smysluplnost lidského života na nenáboženské bázi. Harrisova kniha se setkala s odmítnutím v odborných recenzích, avšak ne všechny kritiky jsou oprávněné a skutečný problém s Harrisovým přístupem podle mne leží jinde, než se kritici domnívají. Existují nejméně tři důvody, proč odmítnout Harrisovu koncepci morálky jakožto vědy. Prvním je konfuzní pojetí vědy, se kterým souvisí absence čehokoli vědeckého v Harrisově popisu etických problémů či jejich řešení. Druhý důvod je nekoherentní postup při výkladu původu hodnot. A konečně posledním důvodem k odmítnutí Harrisovy vize je podoba života, kterou nám nabízí jakožto výsledek přijetí etiky založené na vědě., Sam Harris in his book The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values (2010) argues that the question of moral values is none other than the question of the happiness of conscious beings. In his account Harris sets himself three tasks: to establish ethics as a fully rational and purely scientific discipline, to reinforce and defend naturalism, and to rest the meaning of human life on a non-religious grounding. Harris’ book has met with a negative reaction in journal reviews, but not all the criticisms are justified and the real problem with Harris’ approach, in my view, is different to what his critics suppose. There are at least three reasons why we should reject Harris’ conception of morality as a science. The first is his confused conception of science which brings with it the absence of any scientific (on Harris’ understanding) ethical problems and of their solution. The second reason is an incoherent approach in his account of the origin of values. And finally, the last reason for rejecting Harris’ vision is the form of life which he offers us as the result of accepting ethics founded on science., Jakub Jirsa., and Obsahuje seznam literatury
The theme of this article is the concept of community in the writings of Charles Taylor. It treats as its starting point both the significance attributed by him to this concept as well as his reluctance to being labelled a communitarian. The reconstruction of the concept is based on two of Taylor’s major works, Sources of the Self. The Making of the Modern Identity and A Secular Age. In the former the focus is on the notion of moral space which is deployed in a critique of individualist ontology, but which does not lead him to claim that the community has some special status. The reconstruction of the latter book focuses on the description of developments leading to modern forms of sociality that have superseded previous forms of social organization that were based, to a large degree, on local communities. In conclusion, I describe Taylor’s normative concept of community which is an integral part of his vision of “fullness”, which transcends both individualism and the traditional, exclusive communities., Ondřej Štěch., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.