Recenzent důkladně rozebírá monografii věnovanou vývoji etnických vztahů v Makedonii od počátku devadesátých let. Autor sice podle něj pracoval s rozsáhlou pramennou základnou a podnikl seriózní badatelskou přípravu, výsledek tomu ale příliš neodpovídá. Recenzent poukazuje na řadu výkladových i faktografických chyb a nepřesností, které vycházejí většinou z nedostatečného porozumění širšímu historickému kontextu složitých problémů etnického vývoje ve studovaném regionu., The reviewer thoroughly analyses this publication, which is devoted to the development of ethnic relations in Macedonia since the beginning of the 1990s. Though the author, according to the reviewer, has worked with a large base of sources and has done serious research, the result does not really reflect that effort. The reviewer points out a number of mistakes in interpretations and facts, as well as imprecision stemming from a general lack of truly understanding the wider historical context of the complicated problems of ethnic development in this region., [autor recenze] Jan Pelikán., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Nedávný nález románského portálu západního průčelí cisterciáckého kostela v Plasích patří k nejvýznamnější domácí medievistické a také památkářské události posledních let. Výzdoba exteriérové strany jeho tympanonu nese reliéf, v interiéru se nachází unikátní nástěnná malba s motivem labyrintu. Na obou stranách spatřujeme dvakrát opakovaný motivy kříže. Na reliéfu jsou kříže zobrazeny jako procesní, na malbě je kříž akcentován ve středu cesty labyrintem umístěném v centru kříže, který je vymezen pozadím plochy. Obě strany interpretačně spojuje zásadní idea pohybu (procesní kříže, cesta labyrintem), a ta je spjata též se samotnou funkcí portálu; vstupovalo se jím z vnějšího profánního světa do posvátna církve-chrámu (ecclesia). Motiv labyrintu se v umění objevuje od antiky po současnost. V každé z epoch se uplatňoval ve zcela odlišných kontextech, jež korespondovaly s radikálně odlišnými funkcemi konkrétních labyrintů. První labyrint v křesťanském chrámu pochází ze 4. století. Od 9. století jej běžně nalézáme v různých významech v rukopisech. V evropské sakrální architektuře se vyskytovaly přibližně pouze v rozmezí 12. a 15. století. V následných staletích se přesunuly spíše do exteriérů s odlišnými světskými významy (zvl. zahradní bludiště). Labyrint v Plasích je třeba interpretovat na základě soudobých labyrintů dochovaných zejména ve Francii a Itálii a také v zrcadle středověkých etymologických výkladů slova labyrinthus. Na jedné straně reprezentoval nelehkou cestu kříže (imitatio Christi), na druhé formuloval komplikovaný a přitom triumfální vstup do lůna církve. Oba výklady nebyly protikladné, doplňovaly se, a navíc mohly absorbovat další významové roviny. Proto také mohl labyrint v Plasích v jednom ze svých etymologických výkladů (labor et intus) asociovat řádové heslo Ora et labora a v dalších významových odkazech též aktuálně prožívané křížové výpravy do Svaté země, které v té době hýbaly celou Evropou a nebyly živým námětem jen na vladařských dvorech (zakladatelem kláštera byl český panovník), ale právě i v nitru cisterciáckého řádu. and The discovery of the Romanesque portal of the western facade of the Cistercian church in Plasy is one of the most important events of recent years for Czech medievalists and conservationists. The exterior side of its tympanum carries a relief, while on the interior side there is a unique wall painting of a labyrinth. On both sides appear repeated crosses. On the relief they are depicted as processional, while in the painting the theme of the cross is emphasised with one cross in the centre of the way through a labyrinth that is itself set in the centre of another cross delineated in the background. In terms of interpretation, the two sides are linked by the idea of movement (the processional crosses, the path through the labyrinth) and this is also connected with the very function of the portal, through which one moves from the external profane world into the sacral church (ecclesia). The theme of the labyrinth has appeared in art from antiquity up to the present day. In every epoch it has been applied in different contexts that corresponding with the different functions. The first labyrinth in a Christian church dates from the 4th century. From the 9th century the labyrinths appear also in manuscripts. In European sacral architecture, the theme appears only in — roughly — the 12th to 15th centuries. The labyrinth in Plasy needs to be considered with an eye to other labyrinths of the period that have survived, particularly in France and Italy, and to medieval etymological interpretations of the word labyrinthus. Labyrinthus represented the hard way of the cross (imitatio Christi), but also a difficult yet triumphant journey into the womb of the Church. These interpretations were not contradictory but rather complementary and could absorb different levels of meaning. Thus, the labyrinth in Plasy could also be associated in one etymological meaning (labor et intus) with the order’s maxim Ora et labor, and also be an allusion to the crusades, which were causing a great stir throughout Europe at the time and inspired artistic production not just in the courts of rulers, but inside the Cistercian order itself.
Studie otevírá téma fungování expertního prostředí psychodisciplín (psychiatrie, psychologie, psychoterapie apod.) v socialistickém Československu, a to nikoli ve smyslu jejich vnitrooborového vývoje, nýbrž proměny jejich společenské a kulturní funkce a vztahu k politické moci. Autorka sleduje oborové společenství psychoterapeutů od šedesátých let, jeho polooficiální institucionální a vzdělávací platformy, prosazování psychoterapie v systému socialistického zdravotnictví, její vztah k ostatním psychodisciplínám a komunikaci s odbornými trendy na Západě. V centru její pozornosti je zejména první vzdělávací psychoterapeutický systém v Československu označovaný jako SUR (jde o akronym utvořený z iniciál příjmení tří zakladatelů - Jaroslava Skály, Edmunda Urbana a Jaromíra Rubeše), který fungoval od roku 1967 a jímž do konce osmdesátých let prošlo na dva tisíce účastníků. Vyznačoval se především sebezkušenostním principem výcviku, kdy na sebe terapeuti aplikovali stejné metody a režim jako na pacienty. Po roce 1989 zažil obor obrovský rozkvět a psychoterapeutické přístupy k mezilidským vztahům i vlastnímu „já“ se staly nejen módní záležitostí a dobrým obchodním artiklem, ale též hlubší součástí každodenního života. Tuto proměnu autorka konfrontuje s literaturou věnovanou takzvané psychoterapeutizaci společnosti v západní Evropě. Uzavírá, že Michelem Foucaultem inspirované analýzy psychodisciplín jako opory expertního vládnutí (Nikolas Rose) jsou sice lákavé i pro výklad období neoliberální dominance v českých zemích, avšak pomíjejí specifický historický kontext subverzivnosti psychoterapie v pozdním socialismu, využívání zdrojů socialistického zdravotnictví i jejich výpadku po roce 1989., a1_The study opens the topic of the functioning of the expert environment of psychic disciplines (psychiatry, psychology, psychotherapy, etc.) in socialist Czechoslovakia; not in the sense of their intradisciplinary evolution, but rather with a view to transformations of their social and cultural function and relationship to political powers-that-be. The authoress monitors the professional community of psychotherapists since the 1960s, its semi-official institutional and educational platforms, promotion of psychotherapy in the socialist system of medical care, relation of psychotherapy to other psychic disciplines, and communication with professional trends in the West. She focuses maily on the first educational psycho- therapeutic system in Czechoslovakia known as SUR (it is an acronym consisting of the initials of its three founders - Jaroslav Skála, Edmund Urban and Jaromír Rubeš), which was in use since 1967 and which some 2,000 participants passed through by the end of the 1980s. It was characterized by a self-experience training principle, with therapists applying the same metods and regimes to themselves as to patients. Since 1989 the discipline has experienced a tremendous boom and psychotherapeutic approaches to interpersonal relations and to the "ego" have become not just an "in" thing and a good business, but also a deeper part of everyday life. The authoress confronts the transformation with literature dedicated to the so-called psychotherapization of society in Western Europe., a2_She concludes that analyses of psychic disciplines as tools of expert rule (Nikola Rose), which were inspired by Michel Foucault, while potentially tempting as an interpretation tool of the period of neo-liberal dominance in the Czech Lands, ignore the specific historical context of the subversive nature of psychotherapy during the period of late socialism, utilization of resources of the socialist medical care system, and their failure after 1989., Adéla Gjuričová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy