Geodetic and geodynamic applications of satellite Doppler observations require a proper knowledge of receiver parameters corresponding to avilable reduction software. In this paper different methods used for calibration of Doppler receivers are summarized. One of them based on GEODOP-III program and broadcast ephemeris is presented and checked by test computations.
Kdyby nebylo popularizátorů, pak bychom kromě úzké vědecké komunity věděli o vědě, vědcích a smyslu jejich práce velmi málo. Pokud sem tam uniknou mimo jejich společnost nějaké informace o výzkumech a pokusech zdařených i nezdařených, bývají strohé a laikům nesrozumitelné. Tudíž nevědcům je třeba je ozřejmit, jaksi polidštit. A zde nastupují populátoři vědy, lidé vládnoucí mistrnou schopností přenést do veřejnosti - ne úplně laické - to, nač vědci myslí, co tvoří a vůbec, čím se zabývají a jací jsou. Pokud nahlédneme do dějin přírodních věd, zjistíme, že jako první byla popularizována astronomie. Stalo se tak především zásluhou francouzského astronoma Nicolase Camille Flammariona., This contribution describes the life and the work of French astronomer and writer Camille Flammarion. He is well known as a pioneer in science (esp. astronomy) popularization. The introductory part of this article sheds light on Flammarion‘s professional career in the Paris Observatory and in the Bureau of Measures. The central part of the article overviews Flammarion‘s popularization work, including writing books, giving public lectures, editing several journals, and so on. Flammarion‘s views on a calendar reformation are also discussed. The article ends with a list of Flammarion‘s publications, including their Czech editions., František Jáchim., and Obsahuje seznam literatury
Článek vychází z přehnaného násilí zjevného v Caravaggiově díle a zkoumá jeho konvenční vysvětlení buď jako službu protireformační ideologii, nebo jako reakci na násilnost veřejných poprav v Caravaggiově době, nebo konečně také jako výsledek Caravaggiovy násilné povahy. Tato tvrzení jsou po prověření otázky „realismu“ Caravaggiových obrazů a jeho předpokládaných antiteoretických zdrojů odmítnuta. Článek poté směřuje k hlavní tezi: dobová teorie poezie jako alternativní kontext pro zobrazení násilí. Autor zkoumá dědictví Horatia, a zejména Aristotela v renesanční poetice a ukazuje, jak reinterpretace jejich textů vedla k paragone mezi násilím v poezii a násilím v malbě. Tvrdí, že Caravaggio přijal výzvu, ačkoliv malířství bylo v mnoha ohledech uměleckým druhem s více omezeními než poezie, a ukázal, že by se mohlo, například v případě zobrazení násilných činů, nabízet jako umění věrohodnější a přesvědčivější. Přitom dospěl k výsledkům, které současní kritikové označovali jako „podivuhodné“ – a autor tvrdí, že určité historické významy tohoto slova poukazovaly na očišťující působení Caravaggiových hrůzných výjevů, přesahujících pouhá ustanovení protireformační ideologie. and The article departs from the excessive violence evident in the art of Caravaggio, examining conventional explanations for it as in the service of the ideology of the Counter-Reformation, or as a response to the violence of public executions in the period, or finally as the product of Caravaggio’s own violent disposition. These arguments are rejected after an examination of the question of the ‘realism’ of Caravaggio’s depictions and its supposed anti-theoretical sources. The article then turns to its central thesis: the contemporary theory of poetry as an alternative context for violent representations. The author examines the legacy of both Horace and most importantly Aristotle in Renaissance poetics, and demonstrates how the reinterpretation of their texts led to a paragone between poetic and painted violence. It is argued that Caravaggio took up the challenge of demonstrating that although painting was a more limited art in many respects than poetry, it could, in the case of the representation of violence acts for example, present itself as an art of greater verisimilitude and conviction. In doing so he arrives at effects that contemporary critics described as ‘marvellous’ – and it is argued that the particular historical meanings of this word alluded to the cathartic effects of Caravaggio’s horrific depictions, exceeding the mere determinations of Counter-Reformation ideology.