The study explores the genesis of aesthetics as an independent philosophical discipline in German post-Wolffian rationalism, and that as a theory of the lower spi- ritual powers or sensory knowledge developed by A. G. Baumgarten and G. F. Meier. It demonstrates the origins of this rationalistic aesthetics in the Leibnizian-Wolffian tradition of thought, especially in noetics, less so in Leibniz’s ontology of beauty. In the aesthetics of the mid-18th century, the theory of the spiritual powers [Vermögen] of man was developed in favor of those powers which precede distinct conceptual knowledge, and sensuality and imagination were appreciated as a necessary complement of reason, which ensured its connection with the empirical world and life. The development of aesthetics was related to the psychologization, anthropolization, and historicization of the rationalist concept of man and significantly expanded this concept. Aesthetics mediated the relationship between rationalist philosophy and literature, and with this made a fundamental contribution to the wider cultural and social affirmation of the values of Enlightenment rationalism. and Studie ukazuje vznik estetiky jako samostatné filosofické disciplíny v německém powolffovském racionalismu, a to jako teorie nižších duchovních sil či smyslového poznání u A. G. Baumgartena a G. F. Meiera. Ukazuje východiska této racionalistické estetiky v leibnizovsko-wolffovské myšlenkové tradici, a to zejména v noetice, méně v Leibnizově ontologii krásna. Teorie duchovních mohutností [Vermögen] člověka byla v estetice poloviny 18. století rozvinuta ve prospěch těch mohutností, které předcházejí zřetelnému pojmovému poznání, a smyslovost a představivost byly doceněny jako nezbytný komplement rozumu, který zajišťuje jeho spojení s empirickým světem a životem. Rozvoj estetiky souvisel s psychologizací, antropologizací a historizací racionalistického pojetí člověka a významně toto pojetí rozšířil. Estetika prostředkovala vztah mezi racionalistickou filosofií a krásnou literaturou, a tím zásadně přispěla k širšímu kulturnímu a společenskému prosazení hodnot osvícenského racionalismu.
The article presents a first part of an interpretation of the intention of Wittgenstein’s Tractatus. The intention itself used to be considered a rather marginal topic until so called new-Wittgensteinian interpretations. The present article considers main sources to show what kind of content we can ascribe to the book. Its aim is to prove that Tractatus is not purely practical exercise, however without stripping the book of its therapeutic side. The first part considers the preface and the motto of the book., Článek představuje první část interpretace záměru Wittgensteinova Tractatus . Samotný záměr byl doposud považován za poněkud okrajové téma až do tzv. Nových-wittgensteinovských interpretací. Tento článek se zabývá hlavními zdroji, které ukazují, jaký obsah můžeme knize přiřadit. Jejím cílem je dokázat, že Tractatus není čistě praktickým cvičením, ale bez odstranění jeho terapeutické stránky. První část se zabývá předmluvou a mottem knihy., and Petr Glombíček
The article presents a second part of an interpretation of the intention of Wittgenstein’s Tractatus. The intention itself used to be considered a rather marginal topic until so called new-Wittgenteinian interpretations. The present article considers main sources to show what kind of content we can ascribe to the book. Its aim is to prove that Tractatus is not purely practical exercise, however, without stripping the book of its therapeutic side. This second part continues with interpretation of Wittgenstein’s correspndence with Russell, Frege, Ficker and comes to the conclusion for both parts considering mutual relation of all the sources., Článek představuje druhou část interpretace záměru Wittgensteinova Tractatus . Samotný záměr byl doposud považován za poněkud okrajové téma až do takzvaných novotavských interpretací. Tento článek se zabývá hlavními zdroji, které ukazují, jaký obsah můžeme knize přiřadit. Jejím cílem je dokázat, že Tractatus není čistě praktickým cvičením, aniž by se zbavil knihy o jeho terapeutické straně. Tato druhá část pokračuje výkladem Wittgensteinova correspndence s Russellem, Frege, Fickerem a dospěla k závěru, že obě části se zabývají vzájemným vztahem všech zdrojů., and Petr Glombíček
In Holan’s post-War poetic output, the cycle The Red Army Men (1947) enjoyshigh critical acclaim while the trio of his other works Thanks to the Soviet Union,A Memorial Service, and To You is regarded as a crude exercise in propaganda. Themain reason for this evaluative difference, my paper argues, is that the genre of thecycle enables the author to disseminate an ideological message similar to that of theunappreciated trio in a more subtle, less ostentatious manner. The first part of theessay analyzes the various techniques of portraiture employed by Holan to representordinary Russian soldiers (prosopopeia and ethopoeia). In the second part theideological potential of the genre is discussed. Since portrait by definition mustdepict an actual human subject, the very selection of the model and his/her featuresembroils such a work in a social reality and reflects the author’s attitude toward it.This worldview, however, is not added to the text mechanically, from without, butcomprises an integral part of the very mimetic apparatus that generates its overallmeaning.