a1_V první části této rozsáhlé studie, která vyšla v minulém dvojčísle Soudobých dějin (roč. 22, č. 1-2/2015, s. 9-29), autor sledoval, jak se poučení z chyb appeasementu, spojovaného s uzavřením Mnichovské dohody na podzim 1938, promítalo v americké zahraniční politice během druhé světové války a na počátku války studené. Ve druhé části na základě poznatků z publikovaných i nepublikovaných amerických pramenů zkoumá vliv daného faktoru na postup Spojených států v korejské válce na počátku padesátých let. Ukazuje, že rozhodnutí Trumanovy administrativy podstatně zasáhnout do tohoto konfliktu bylo přímým důsledkem odmítavého postoje k politice usmiřování agresora, který v té době sdílela v USA politická veřejnost bez ohledu na stranickou příslušnost a politické sympatie. Argumenty založené na odmítání appeasementu však záhy začali využívat republikáni jako munici v předvolebním boji proti vládnoucím demokratům a staly se také předmětem sporu v souvislosti s volbou strategie na korejském bojišti po vstupu čínských jednotek do války. Zatímco Bílý dům se chtěl vyhnout neomezenému konfliktu s Čínou, vrchní velitel vojsk OSN v Koreji generál Douglas MacArthur (1880-1964) zastával nekompromisní postup a fakticky přestal respektovat prezidentovu autoritu. Po svém odvolání z funkce se stal hlavním kritikem Trumanovy politiky a hrdinou republikánské opozice, která na jaře 1951 prosadila slyšení k okolnostem jeho suspendování před zvláštním výborem Senátu., a2_Autor podrobně přibližuje tento mimořádný vnitropolitický střet v poválečných amerických dějinách, který se měl stát triumfem MacArthurovy obžaloby, ale postupně se změnil v její debakl, mimo jiné v důsledku přesvědčivých vystoupení ministrů zahraničí a obrany Deana Achesona (1893-1971) a George C. Marshalla (1880-1959). V závěru autor ukazuje, jak se k „poučení z Mnichova“ vraceli další američtí prezidenti, a konstatuje, že se stalo trvajícím politickým odkazem Harryho S. Trumana (1884-1972) a jako takové pevně zakořenilo v americkém politickém diskurzu., b1_In Part 1 of this article, published in the last issue of Soudobé dějiny (vol. 22, 2015, nos. 1-2, pp. 9-29), the author discusses how the lessons from the mistakes of appeasement, including the signing of the Munich Agreement in autumn 1938, were projected in US foreign policy during the Second World War and at the beginning of the Cold War. In Part 2, based on published and unpublished American sources, he considers the influence of this factor on the US approach taken in the Korean War in the early 1950s. He seeks to demonstrate that the decision of the Truman Administration to substantially intervene in this conflict was a direct consequence of the negative attitude to the policy of appeasing an aggressor. This attitude was also shared by the American public, regardless of party affiliation and political sympathies. Arguments based on the rejection of appeasement, however, soon began to be used by the Republicans as ammunition in the election campaign against the incumbent Democrats and the choice of strategy also became a matter of dispute in the choice of strategy on the Korean battlefield after China entered the war. Whereas the White House wished to avoid an unlimited conflict with China, the Commander-in-Chief of the United Nation Command in Korea, General Douglas MacArthur (1880-1964), was in favour of an uncompromising approach and in fact ceased to obey President Harry S. Truman (1884-1972). After being relieved of his command by Truman, MacArthur became the chief critic of his policies and a hero of Truman’s Republican opponents. In spring 1951, the Republicans organized a special Senate committee hearing on the circumstances of MacArthur’s suspension., b2_The author looks in detail at this exceptional clash in post-war US domestic politics, which was meant to be triumphantly used against MacArthur, but gradually changed into a debacle in consequence of, among other things, the compelling testimonies of Secretary of State Dean Acheson (1893-1971) and Secretary of Defense George C. Marshall (1880-1959). In his conclusion, the author seeks to demonstrate how other US presidents returned to the ‘lessons of Munich’, and he argues that these lessons became Truman’s lasting political legacy and as such became firmly rooted in American political discourse., and Petr Mareš.
V ČR a Polsku se v posledním období významným zahraničněpolitickým i vnitropolitickým tématem stal záměr vlády USA umístit v těchto zemích některé komponenty budovaného amerického systému obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám, který by podle deklarovaného záměru měl chránit kontinentální území Spojených států před případným útokem prostřednictvím menšího počtu raket dlouhého doletu z tzv. „ničemných států“ (rogue states), jak je označuje americká administrativa. Vlády ČR a Polska byly v tomto směru nedávno oficiálně americkou stranou požádány diplomatickou nótou o jednání v této záležitosti. V případě Polska by se mělo jednat o odpalovací zařízení raket určených k ničení mezikontinentálních balistických střel, na českém území by pak měl být dislokován radar, jehož prostřednictvím protiraketový systém vyhledává nepřátelské střely a navádí na ně své rakety. Probíhající diskuse jak uvnitř obou oslovených středoevropských států, tak i na mezinárodním foru zřetelně ukazují, že jak konkrétní plán umístit základny antibalistické obrany v ČR a Polsku, tak zejména samotný záměr budovat byť i jen omezený systém strategické obrany tohoto druhu, představuje závažnou, značně citlivou a kontroverzní otázku s globálním dosahem. Pochopitelný a průběžně sílící zájem o věc projevují také obyvatelé obou zemí. A právě postojům české a polské veřejnosti k celému projektu, jejich aktuálnímu stavu a také možnému dalšímu vývoji se bude věnovat tento text., The text focuses on public opinion in Czech Republic and Poland relating to the plan of U.S. government to locate some parts of U.S. national missile defence in these countries. It describes and compares main shifts of developments of public attitudes in both countries to the project as well as to eventual referendum in this matter within the period up to the first half of 2007. The text shows main demographical, societal and political differences in both countries and discusses reasons and motives behind particular attitudes of Czech and Polish citizens., Jan Červenka., and Seznam literatury
Americký diplomat Paul Hacker podle recenzenta významně přispěl k dosud nepočetným diplomatickým memoárům o Československu po pádu komunistického režimu (původní vydání: Slovakia on the Road to Independence: An American Diplomat’s Eyewitness Account. University Park, Pennsylvania State University Press 2010). Hacker od podzimu 1990 do konce roku 1992 vedl nově zřízený americký generální konzulát v Bratislavě, který se poté se vznikem Slovenské republiky stal velvyslanectvím. Jeho vzpomínky pojednávají zejména o Slovensku v posledních letech československé federace, o jeho cestě k samostatnosti a prvních krocích jako suverénního státu. Události přitom nahlíží ze slovenské perspektivy, zatímco pohled český či československý téměř absentuje. Recenzent komentuje například jeho líčení dělení společného státu, odstíněný portrét slovenského premiéra Vladimíra Mečiara nebo aféru s objevenými odposlechy na bratislavském generálním konzulátu., The book under review is a Slovak translation of Paul Hacker´s Slovakia on the road to independence: An American diplomat´s eyewitness account (University Park: Pennsylvania State University Press, 2010). With this book, Hacker has made an important contribution to the small number of memoirs by diplomats which discuss Czechoslovakia after the collapse of the Communist regime. Hacker, from autumn 1990 to late 1992, was in charge of the newly established US consulate in Bratislava, and, after the creation of the Slovak Republic, became the US ambassador to that country. His memoirs discuss Slovakia particularly in the last years of the Czechoslovak federation, its road to independence, and its first steps as a sovereign state. He looks at events from the Slovak perspective, almost completely ignoring the Czech and Czechoslovak. The reviewer notes, for example, Hacker´s depiction of the division of the federation, his sketch of the Slovak premier, Vladimír Mečiar (b. 1942), and the affair over the discovery of the wiretapping of the US consulate general in Bratislava., [autor recenze] Tomáš Zahradníček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Publikace podle recenzenta přináší zajímavý pohled na slovenský autonomistický proud v meziválečném Československu z dosud nezpracovaného úhlu, a to optikou amerických a kanadských Slováků. Nejedná se pouze o přehledovou práci o slovenském autonomistickém hnutí, nýbrž také o hlubokou sondu do politického, náboženského a kulturního prostředí severoamerických krajanů, jež mělo významný vliv na aktivitu slovenského politického hnutí v první Československé republice. Autor dokumentuje jak vztahy a kontakty politiků na Slovensku s krajanskou obcí v Severní Americe, tak proměny jejích názorů na státoprávní uspořádání Československa a postavení Slováků v něm, které dospěly přes počáteční dílčí rozpory k jednoznačnému autonomistickému stanovisku., This publication, whose title translates as ‘The American Slovaks’ contribution to the movement for an autonomous Slovakia, 1918-38’, provides, according to the reviewer, an interesting view of a trend in inter-war Czechoslovakia seen from the hitherto ignored angle of the Slovaks living in the USA and Canada. This is not only a general survey of the movement for Slovak autonomy; it is also an in-depth examination of the political, religious, and cultural milieux of Slovaks living in North America, which had an important influence on the Slovak political movement in the first Czechoslovak Republic. The author documents the relations between politicians in Slovakia and the Slovak communities in North America, and also discusses the changes in their views on the constitutional arrangement of Czechoslovakia and the Slovaks’ status within it, which led, despite initial conflicts, to a clear autonomist stance., [autor recenze] Marek Šmíd., and Obsahuje bibliografii
Metabotropic glutamate receptors (mGluRs) represent a potential therapeutic target. Possible anticonvulsant action of AMN 082, an agonist of mGluR7 subtype, was studied in immature rats using pentylenetetrazol (PTZ)-induced seizures as a model. Five age groups of rats (7-, 12-, 18-, 25-day-old and adult animals) were pretreated with AMN 082 in doses of 0.5, 1, 2, and 5 mg/kg i.p. and 30 min later PTZ was administered (100 mg/kg s.c.). Controls received saline instead of the agonist. AMN 082 did not exhibit clear anticonvulsant action with the exception of suppression of the tonic phase of generalized tonic-clonic seizures (GTCS) in 12-day-old rats. Shorter latencies of GTCS after AMN 082 pretreatment indicate a proconvulsant action. Involuntary movements (mostly tremor) appeared after AMN 082 before PTZ administration, therefore we performed another experimental series with AMN 082 only (1, 2, 5, and 10 mg/kg i.p.). During 60-min observation period tremor appeared in all age groups; sensitivity to this action decreased with age from the 2 mg/kg dose in 7- and 12-day-old rats to the 10 mg/kg dose in adult rats. Mixed anti- and proconvulsant actions of AMN 082 together with unwanted motor effects makes clinical use of this drug highly improbable., Pavel Mareš., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
This paper explores the notion of “power” prevalent in Václav Havel’s understanding of the post-totalitarian regime. With this notion of power, which is “seeping” in nature, rather than rooted solely in an individual agent’s actions, the role of the individual in the formation of the political “we” becomes a central issue. The starting point is Havel’s well-known example of “the greengrocer,” that illustrate how Havel pictures the way out of the post-totalitarian regime as one in which individuals move from living a lie to living in truth. I show how Havel’s talk about truth and authenticity, and his emphasis on a life in truth (which may appear judgemental, naive and cliché-like) is best understood. The wrong way to understand this is simply to say that people who merely obeyed that government, as the greengrocer did, are to be held accountable because they did not put up a fight against their oppressor. Such an understanding goes wrong because it fails to take into account the complexity of the relationship between power and language. In contrast to this, I argue that the central issue here is not that particular agents are to be held responsible for countersigning messages that they think are false. More precisely, I argue that the moral difficulty here is that the greengrocer’s deeds, which appear as countersignatures of the regime, are possible because the messages conveyed are “innocent” on the surface, in a “literal” sense. The moral dimension of the greengrocer’s actions, aiming to shed light on the complex relation between the government and the individual, is revealed as located in a field of tension between inherited sense and new projections. This, in turn, can help us to see the real nature of the transition Havel’s grocer undergoes when he moves from living a lie to living in truth. It is not a matter of negating a false statement or utterance, nor of replacing it with a true one. It is a matter of realising that the responsibility for meaning is, ultimately, ours – and that the way in which he, the grocer, is one of us is something that has to be earned.