This study seeks an answer to the question when and how the Czech romantic K. H. Mácha (1810–1836) started to be seen as a “modern” poet who could inspire authors writing decades after his death. The study proves that the image of “modern” Mácha as the first Czech poet to achieve the autonomy of art already existed between 1860 and 1890, and that Mácha’s artistic reputation grew constantly throughout the second half of the 19th century. This argument is based on a vast amount of evidence, mostly taken from literary journalism and criticism between 1858 and 1910 (the latter year seeing the centenary of Mácha’s birth).
The article considers the writings of the sculptor Andreas Schweigl (1735-1812) and the painters Ignaz Chambrez (1758-1842) and Josef Heřman Agapit Gallaš (1756-1840). Around the year 1800, these three Moravian artists recorded their thoughts and insights in a number of texts that variously combined the traditional literary genre of artist’s biography with artistic topography, art criticism and a historical interpretation of early Moravian art and culture. Since all three were in some way connected with the new system of art education, the aim of this study is to examine whether and in what way standardized education affected not only their professional careers, but also their thinking. For all three, that thinking was rooted in a historical interpretation of the early art and culture of Moravia. All three discuss the function of art, artistic ideals, and to some extent the concept of the creative genius, as well as reflecting, directly or indirectly, on the theme of decadence as one stage in the cyclical view of history, in line with the paradigm of the age. The author sets out to compare their texts and in general terms show 1) how artists themselves viewed the importance of art education at the end of the 18 century; 2) how they responded to the changing role of the artist in society; and 3) how they defined artistic ideals and the artist’s social purpose. It is the wider implications of these changes in the artist’s social status, and in the function of art in Moravia and Central Europe generally, that form the primary focus of this study., Pavel Suchánek., and Obsahuje bibliografické odkazy
Ještěrky dokážou v nouzi odhodit svůj ocas a ten jim naroste. Axolotl mexický je schopen regenerovat celé orgány. Přeborníky jsou však ploštěnci - nejen že libovolné části jejich těl dorůstají, ale z odděleného kousku jejich organismu dokáže vyrůst celý nový jedinec. Takové regegnerační schopnosti lidský organismus nemá. Věda a medicína ale umí nahradit, či dokonce vylepšit stále více a více... and VIktor Černoch, Gabriela Adamková.
Současná Učená společnost byla založena v roce 1994 z iniciativy dvou chemiků světového jména - prof. Otty Wichterleho a prof. Rudolfa Zahradníka, prvního předsedy Učené společnosti. Hlavním cílem společnosti je podporovat svobodné pěstování vědy a šíření vědeckých poznatků. Společnost nahradila bývalý sbor akademiků, v současnosti sdružuje především významné vědce působící na českém území, ale má i členy zahraniční. Rád při této příležitosti zmíním, že jeden z našich zakládajících členů, virolog prof. Jan Svoboda z Ústavu molekulární genetiky AV ČR, byl nedávno zvolen jako Foreign Associate jedné z nejprestižnějších vědeckých organizací, americké Národní akademie věd. and Jiří Bičák.
The article is a historical-systematic study dedicated to Kant’s critical philosophy. It contains therefore both a historical and a systematic level: for every selected historical example, an example of Kant’s critical philosophy, it follows and investigates a selected systematic problem of the relationship between philosophy and rhetoric. The relationship between philosophy and rhetoric is therefore not examined here directly and immediately, but indirectly – through an examination and interpretation of selected works of Kant. In this context, the author refers to the results of international Kantian research, which has also recently focused more and more on an examination and interpretation of the relationship between Kant’s critical philosophy and rhetoric, and based on his own examination and interpretation of the corresponding texts and passages, comes to the conclusion that the relationship of Kant’s critical philosophy to rhetoric is more nuanced than is generally assumed. and Článek je historicko-systematickou studií věnovanou Kantově kritické filosofii. Má proto jak historickou, tak systematickou rovinu: na vybraném historickém příkladu, příkladu Kantovy kritické filosofie, sleduje a zkoumá zvolený systematický problém vztahu mezi filosofií a rétorikou. Vztah mezi filosofií a rétorikou zde proto není zkoumán přímo a bezprostředně, ale nepřímo – prostřednictvím zkoumání a interpretace vybraných Kantových spisů. Autor v této souvislosti navazuje na výsledky mezinárodního kantovského bádání, které se v poslední době stále více zaměřuje také na zkoumání a interpretaci vztahu Kantovy kritické filosofie k rétorice, a na základě vlastního zkoumání a interpretace odpovídajících textů a textových pasáží dospívá k závěru, že vztah Kantovy kritické filosofie k rétorice je nuancovanější, než se obvykle předpokládá.
Following study follows transformation of the philosophical concept of art in the late thought of Friedrich Nietzsche and in the work of Martin Heidegger. The connection between the two authors is established through Heidegger’s lectures on Nietzsche, dating from the second half of the 1930s. The main focus of the study is to interpret the main features of Nietzsche’s concept of art from his notes to the unfinished work Der Wille zur Macht (Will to Power), and to thematize its relation to Heidegger’s thinking of art. The intention of the article was to show in what sense both Nietzsche and Heidegger depart from the aestheticizing approach to art, returning to its preconditions and revealing a deeper problem of the question of art itself. and Studie sleduje proměnu filosofického pojetí umění v pozdním myšlení Friedricha Nietzscheho a v díle Martina Heideggera. Svorník mezi oběma autory je veden skrze Heideggerovy přednášky o Nietzschem z druhé poloviny 30. let. Hlavním záměrem studie je interpretovat hlavní rysy Nietzschova pojetí umění z poznámek k nenapsanému dílu Der Wille zur Macht a tematizovat jeho příbuznost s Heideggerovým myšlením umění. Motivací článku je ukázat, v jakém smyslu Nietzsche i Heidegger odstupují od estetizujícího přístupu k umění, vracejí se k jeho předpokladům a odkrývají původnější problém otázky po umění.