Cyclic vomiting syndrome (CVS) is a disorder characterized by recurrent, stereotypic episodes of nausea, vomiting, and other symptoms, separated by intervals of comparative wellness. These episodes carry on for hours or days. The patient is healthy between the episodes and has no clinical finding. For the treatment of the CVS, antiemetic, antimigraine and sedative medications were used. However, in some cases CVS treatment is very difficult. We report about a young patient, who did not respond to many agents, but was succesfully treated with chlorpomazine. and H. H. Ozdemir, S. Bulut, M. S. Berilgen, O. Kapan, M. Balduz, C. F. Demir
Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek
V současnosti neexistuje standardní léčba cílená na inhibici HER2 pro pacientky s metastatickým HER2-pozitivním karcinomem prsu po progresi na léčbě trastuzumabem a lapatinibem. V retrospektivních studiích se prokázalo, že trastuzumab si může v této situaci zachovávat terapeutickou aktivitu a být validní léčebnou možností pro pacientky v dobrém celkovém stavu., Currently there are no standard therapeutical options for patients with metastatic HER2-positive breast cancer after progression on trastuzumab and lapatinib. Retrospective studies have indicated promising activity of trastuzumab retreatment in this clinical situation. Trastuzumab may therefore represent a valid treatment option for these patients in good overall condition., Tomáš Büchler, and Literatura 6
Karcinom štítné žlázy je onemocnění, u kterého v posledních letech dochází k velkému nárůstu incidence, jak celosvětově tak i v České republice. Toto onemocnění postihuje výrazně častěji ženy. Mezi pacienty naší kliniky jsme evidovali 22 žen s diferencovanými karcinomy štítné žlázy, které byly v předchozím období léčeny pro neplodnost metodami asistované reprodukce. U 1 z pacientek se jednalo o folikulární karcinom, u ostatních 21 pacientek byl přítomen papilární karcinom. Referujeme o našem souboru a uvádíme kazuistiky některých pacientek. Popisujeme také rizikové faktory karcinomu štítné žlázy, především vztah tohoto nádoru k reprodukčním faktorům., Thyroid cancer is a disease in which in recent years have seen a large increase in incidence, both globally and in the Czech Republic. This disease affects significantly more women. Among patients in our clinic, we recorded 22 women with differentiated thyroid carcinomas covered during the previous period, a treatment for infertility using methods of assisted reproductive technology. For one of the patients was a follicular carcinoma, the other twenty-one patients were present papillary carcinoma. We present our group, we report cases of some patients. We also describe risk factors for thyroid cancer, mainly the relationship of the tumor to reproductive factors., and Květuše Vošmiková, Dana Nováková, Martin Křenek, Pavla Sýkorová, Petr Vlček
Příčiny sporadického výskytu karcinomu ovaria (cca 85 % případů) se stále nedaří přesně identifikovat. Ostatní případy jsou geneticky podmíněná onemocnění související s genetickými změnami na úrovni genomu, chromozomů, genů a regulačních faktorů. Nejznámější vrozené genetické příčiny jsou mutace v genech BRCA1/2 a v DNA mismatch repair genech. Epidemiologické studie se snaží zjistit, jaké faktory mohou u karcinomu ovaria být rizikem nebo případnou prevencí. Dosud však žádný obecně aplikovatelný a plně protektivní faktor nebyl nalezen. Riziko může snižovat zdravý životní styl s konzumací ovoce a zeleniny a menšího množství červeného masa a s dostatkem fyzické aktivity. Protektivní efekt mohou mít také těhotenství, kojení, nižší počet let ovulace, užívání hormonální antikoncepce (tato však zvyšuje riziko vzniku karcinomu prsu) či tubální ligace. Riziko vzniku karcinomu ovaria může zvyšovat kromě mutací také vysoká konzumace cukru, obezita, pozdější věk nástupu menopauzy, IVF, HRT a nuliparita. Klíčová slova: BRCA1/2 – hormonální antikoncepce – HRT – karcinom ovaria – protektivní faktory – rizikové faktory, The causes of the sporadic incidence of ovarian cancer (85% of the cases) still remain to be resolved. The remaining cases may result from genetic alterations in genome, chromosomes, genes and regulation factors. Germline mutations of the BRCA1/2 and DNA mismatch repair genes may cause hereditary forms of ovarian cancer. Epidemiological studies still have failed to find any generally applicable protective factor. Somewhat protective effects have been found for healthy lifestyle with sufficient fruits and vegetables consumption and limited red meat consumption and enough physical activity. Multiparity, breastfeeding, less ovulation years, tubal ligation and using hormonal contraception (however, this increases risk for breast cancer) have been further reported to decrease the risk for ovarian cancer. In addition to mutations, high consumption of sugar, obesity, later age in menopause, in vitro fertilization, hormone replacement therapy and nulliparity are suspected to increase the risk for ovarian cancer. Key words: ovarian carcinoma – risk factors – protective factors – BRCA1/2 – hormonal contraception – HRT, and Luděk Záveský, Eva Jandáková, Radovan Turyna
Cíl. Zhodnotit možnosti hybridního zobrazení a frekvenci používaných výkonů v detekci okultního muskuloskeletálního pyogenního zánětu jako příčiny sepse. Metoda. Retrospektivně byly zhodnocena hybridní zobrazení indikovaná během 3 let k detekci příčiny septického stavu nejasného původu, vyšetření byla vyhledána mezi všemi provedenými 18F-FDG-PET/CT a SPECT/CT. Výsledky. Bylo provedeno celkem 27 vyšetření 18F-FDG-PET/CT z indikace sepse nejasného původu, kdy v šesti případech byla nalezena spondylodiscitida, pyogenní artritida ve třech případech, svalový absces ve dvou případech a infekce endoprotézy ve čtyřech případech. Muskuloskeletální příčina sepse tvořila 55,5 % případů. Bylo provedeno celkem 16 vyšetření SPECT/CT, kdy v deseti případech byly použity techneciem značené fragmenty myších protilátek a v šesti případech leukocyty značené 99mTc-HMPAO. Ve dvou případech byla prokázána akutní spondylodiscitida, v jednom případě chronická spondylitida a v jednom případě mnohočetné abscesy svalů původem v infekci endoprotézy. Muskuloskeletální příčina tvořila 25 % nálezů. Závěr. Za dobu současného používání PET/CT a SPECT/CT v detekci okultních infekcí tvoří větší díl vyšetření pomocí 18F-FDG-PET/CT, neboť nabízí vícečetné výhody před zobrazeními leukocytárními., Aim. To asses a role and frequency of indications of hybrid imaging methods in the detection of occult pyogenous musculoskeletal inflammation as a cause of the septic state of unknown origin. Method. The retrospective evaluation of the hybrid imaging indicated due a sepsis of unknown origin during three years was performed. All procedures of 18F-FDG-PET/CT and the SPECT/CT using labeled leucocytes were enrolled into the assessment. Results. 27 procedures of 18F-FDG-PET/ CT were performed due to the searching of the cause in cases of the sepsis of unknown origin; the spondylodiscitis was found in 6 cases, pyogenous arthritis in 3 cases, muscular abscesses in 2 cases and 4 cases of pyogenous infection of implanted joint prosthesis. Muskuloskeletal inflammations formed 55,5% of all findings. 16 procedures of SPECT/CT were performed, 10 using 99mTc-labeled antigranulocyte antibodies, and 6 using 99mTc-HMPAO labeled leukocytes. In 2 cases, the acute spondylodiscitis was found, one case of chronic spon-dylitis and one case of soft tissue abscesses due to the infection of endoprosthesis were found. Muskuloskeletal inflammations formed 25% of all findings. Conclusion. During the period of the parallel use of PET/CT and SPECT/CT in detection of occult infection, the majority of procedures were performed using 18F-FDG-PET/CT, offering multiple advantages over leukocyte imaging., Jiří Ferda, Eva Ferdova, Alexander Malán, Jan Záhlava, Jan Baxa, Martin Matějovič, Boris Kreuzberg, and Literatura
Cíle: Pseudoaneurysma intrarenálních arterií (RAP) může představovat život ohrožující komplikaci, k níž může dojít po parciální resekci ledviny. Autoři hodnotí incidenci RAP, u něhož zatím nedošlo k ruptuře (detekováno pomocí trojrozměrné CT angiografie – CTA), časně po minimálně invazivní parciální resekci ledviny (včetně laparoskopické a robotické operace). Dále hodnotí možnost využití nefrometrického skóre při predikci vzniku RAP. Metody: V období od února 2012 do listopadu 2013 podstoupilo 101 pacientů s renálními tumory minimálně invazivní parciální resekci ledviny. Tři až čtyři dny po operaci byla provedena CTA a radiologové (zaslepeně) diagnostikovali RAP. Pomocí logistického regresního modelu analyzovali autoři faktory, které mohou potenciálně ovlivňovat vznik RAP. Výsledky: Míra incidence RAP časně po minimálně invazivní parciální resekci (MIPR) byla nečekaně vysoká – 21,7 % (detekováno pomocí CTA). U pacientů s RAP byl přítomen signifikantně větší tumor (p = 0,02) a významně vyšší skóre parametru N indikující blízkost tumoru k renálnímu sinu (p = 0,01) než u pacientů, u nichž nedošlo ke vzniku RAP. Multivariátní analýza však prokázala, že ani celkové nefrometrické skóre ani hodnota jednotlivých komponent neměly významný vliv na vznik RAP. Velikost tumoru představovala jediný významný nezávislý prediktor vzniku RAP po minimálně invazivní resekci ledviny. Závěr: Parametr N nefrometrického skóre představuje významný prediktor vzniku RAP podle univariátní analýzy, nikoli však podle multivariátní analýzy. Komponentu N nefrometrického skóre tedy lze považovat za jeden z faktorů užitečných pro predikci vzniku RAP., Objectives: Renal artery pseudoaneurysm (RAP) can be a life threatening complication after partial nephrectomy. We investigated the incidence of unruptured RAP detected by 3-dimensional computed tomography arteriography (CTA) in the early period after minimally invasive partial nephrectomy (MIPN), including laparoscopic and robotic partial nephrectomy. We also examined the usefulness of nephrometry scoring system to predict the occurrence of RAP. Methods: From February 2012 to November 2013, 101 patients underwent MIPN for renal masses. CTA was performed 3–4 days after surgery, and the radiologists made a diagnosis of RAP in the blinded manner. The factors influencing the occurrence of RAP were analyzed with the logistic regression model. Results: The incidence of RAP was unexpectedly high at 21.7% when detected by CTA in the early period after MIPN. The RAP group showed a significantly larger tumor size (p = 0.02) and a significantly higher N component score (p = 0.01) compared to the No-RAP group. However, Neither the sum of nephrometry score nor each component showed significant influence on the occurrence of RAP according to the multivariate analysis. Tumor size was the only significant independent factor to predict the occurrence of RAP after MIPN. Conclusions: The N component of the nephrometry scoring system is a significant predictor for RAP by the univariate analysis, but not by the multivariate analysis. The N component of the nephrometry scoring system may be referred to as one of the factors predicting the occurrence RAP., and Kondo T., Omae K., Takagi T., Morita S., Hashimoto Y., Kobayashi H., Iizuka J., Yoshida K., Tanabe K.
Pro pacienty s demencí je charakteristická porucha soběstačnosti v důsledku postižení více kognitivních domén zahrnujících i prostorovou orientaci, která se dělí na tři základní komponenty závisející na odlišných mozkových strukturách: orientaci podle blízké značky, orientaci podle výchozí pozice těla a orientaci podle vzdálené značky. Cílem této studie bylo porovnat rozdíly v postižení těchto tří základních komponent prostorové orientace u nejčastějších demencí neurodegenerativní etiologie. Studie se zúčastnilo celkem 78 pacientů s degenerativními demencemi různé etiologie: s Alzheimerovou chorobou (n = 61), frontotemporální lobární degenerací (n = 9) a demencí s Lewyho tělísky (n = 8). Pacienti byli vyšetřeni v experimentálním zařízení Blue Velvet Arena, které umožňuje měřit výkon v každé ze tří základních komponent prostorové orientace, a následně byly jejich výsledky v jednotlivých testech vzájemně porovnávány. V testu orientace podle blízké orientační značky měla skupina pacientů s frontotemporální lobární degenerací lepší výkon než skupina s Alzheimerovou chorobou (p = 0,03) a demencí s Lewyho tělísky (p = 0,006). V testu orientace podle výchozí pozice měla skupina s demencí s Lewyho tělísky horší výkon než skupina s Alzheimerovou chorobou (p = 0,012) a pacienti s frontotemporální lobární degenerací (p = 0,012). V testu orientace podle vzdálené orientační značky jsme mezi skupinami nenalezli signifikatní rozdíly (p = 0,069). Naše výsledky ukazují nejmírnější postižení prostorové orientace u pacientů s frontotemporální lobární degenerací a nejvýraznější u pacientů s demencí s Lewyho tělísky. V postižení prostorové orientace u pacientů s Alzheimerovou chorobou, frontotemporální lobární degenerací a demencí s Lewyho tělísky existují specifické rozdíly, které lze změřit v experimentálním zařízení Blue Velvet Arena., Impairment of multiple cognitive domains, including spatial navigation, leads to deterioration of self-sufficiency, a characteristic feature of patients with dementia. Spatial navigation is divided into three basic components that depend on different brain structures – navigation using a close orientation cue (cued), starting position of the body (egocentric) and distant orientation cue (allocentric). The aim of the study was to compare differences in impairment of these spatial navigation components in patients with the most common types of neurodegenerative dementias. In total, 78 patients with neurodegenerative dementias of various etiologies were divided into three groups: Alzheimer’s disease (AD, n = 61), frontotemporal lobar degeneration (FTLD, n = 9) and dementia with Lewy bodies (DLB, n = 8). All subjects were examined in an experimental device called the Blue Velvet Arena that allows researchers to measure performance in each of the three navigation components. The results of the different tests were subsequently compared. In the cued navigation test, the FTLD group performed better than the AD (p = 0.03) and DLB (p = 0.006) groups. Furthermore, in the egocentric navigation test, the DLB group was outperformed by AD (p = 0.012) and FTLD (p = 0.012) groups. Finally, in the allocentric navigation test there were no differences among the groups (p = 0.069). Our results show that spatial navigation impairment may be least pronounced in FTLD patients and most pronounced in DLB patients. There are specific differences in spatial navigation impairment among patients with AD, FTLD and DLB that can be measured with the Blue Velvet Arena device., and J. Cerman, J. Laczó, M. Vyhnálek, K. Vlček, O. Lerch, K. Sheardová, J. Hort
Po dva roky trvajících bolestech bederní páteře s narůstajícími klaudikacemi dolních končetin byl u 61leté ženy diagnostikován rozsáhlý tumor v oblasti těla L3 a retroperitonea. Nádor byl totálně odstraněn a provedena náhrada těla L3 a stabilizace. Po operaci přetrvávaly výrazné bolesti, oslabení dolních končetin a instabilita stoje a chůze. Po léčebné rehabilitaci došlo k vymizení bolesti, ústupu nestability i parézy levé dolní končetiny. Vývoj pooperačního stavu dokumentuje stabilometrické vyšetření., After 2-year period of persistent pain of lumbar spine with increasing intensity of lower extremities claudication a vast tumor of L3 vertebra extending to the retroperitoneum was diagnosed in a 61-year old woman. The total L3 vertebrectomy as well as complete tumor removal has been performed and situation was reconstructed and stabilized. Pronounced pain, lower extremities paresis and instability persisted after the surgery. The rehabilitation therapy led to the relief of the pain improvement of standing and gait instability and paresis. The postoperative course is well documented by stabilometry., Michaela Tomanová, Lenka Lhotská, Edvard Ehler, Pavel Barsa, and Literatura
Tromboembolická nemoc (TEN) je relativně častým onemocněním s akutním rizikem úmrtí a potenciálními dlouhodobými následky v podobě posttrombotického syndromu nebo chronické plicní hypertenze. Základním léčebným postupem zůstává antikoagulační léčba; trombolytická léčba a zavedení kaválního filtru jsou určeny pro vhodně indikované individuální stavy. V posledních letech se v léčbě TEN objevila nová přímá perorální antikoagulancia (NOAC) – inhibitory faktoru Xa nebo trombinu, která prokázala stejnou účinnost a lepší bezpečnost léčby ve srovnání s konvenčním postupem. V polovině roku 2014 jsou registrovány v České republice 3 z těchto léků – rivaroxaban (Xarelto?), dabigatran (Pradaxa?) a apixaban (Eliquis?). Mají srovnatelnou účinnost a bezpečnost, rozdílná jsou však schémata podávání. Rivaroxabanem a apixabanem lze léčit perorálně ihned od stanovení diagnózy žilní trombózy nebo hemodynamicky stabilní plicní embolie, dabigatranem po úvodní několikadenní aplikaci LMWH. Omezením nových léků je ekonomická náročnost léčby. Nedostupnost antidota je dočasná, vyvíjejí se jak pro dabigatran, tak pro oba xabany. Délka antikoagulační medikace po akutní fázi se odvíjí od přítomnosti řady faktorů vzniku trombózy, v kontextu individuálního rizika krvácení. Minimální délka antikoagulační léčby je 3 měsíce, častěji však léčíme 6–12 měsíců, u nejrizikovějších nemocných tzv. dlouhodobě. Dobré výsledky extenze antikoagulační medikace na zábranu rekurence TEN ve studiích s novými antikoagulancii mohou změnit zavedené zvyklosti dlouhodobé medikace nemocných s TEN., Thromboembolic disease (TD) is a relatively common disease with acute risk of death and potential long-term consequences in term of postthrombotic syndrome or chronic pulmonary hypertension. Anticoagulant therapy is the basic therapeutic procedure; thrombolytic therapy and the introduction cava filter are appropriately indicated for individual cases. In past few years, new direct oral anticoagulant drugs (NOAC) have occurred – Xa factor or thrombin inhibitors which have demonstrated the same efficacy and even higher safety in comparison to conventional treatment. In mid 2014, 3 drugs of this group are registered in Czech Republic – rivaroxaban (Xarelto?), dabigatran (Pradaxa?) and apixaban (Eliquis?). These drugs have comparable efficacy and safety but they differ in schedule of dose administration. Rivaroxaban and apixaban can be administered immediately after diagnosis of venous thrombosis or hemodynamically stable pulmonary embolism. LMWH application has to precede few days the administration of dabigatran. Limitation of new drugs is their price. Unavailability of antidotes is temporary because current researches continue to find one for dabigatran and another for both of xabans. Duration of anticoagulant treatment after acute phase depends on the presence of thrombosis risk factors and the individual bleeding risk. Minimal duration of anticoagulant therapy is 3 months, commonly 6–12 months and in high risk patients it is “long term” treatment. Good results of new anticoagulant drugs in trials in term of thromboembolism recurrence prevention may change established habits in TD patients with long term treatment., and Debora Karetová, Jan Bultas